Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Předminulý týden se nám čtenářka Lída na magazínu svěřila se svými starostmi. Ty jí dělal tatínek, který po smrti své ženy úplně ztratil zájem o cokoli. Některé čtenářky radily jako vhodnou terapii zvířecího společníka. Lída tehdy zareagovala, protože se jí ten nápad líbil. A slíbila, že hned jak se něco nového stane, dá nám vědět. Skutečně tak učinila a já vám její e-mail velmi ráda předkládám.

Milá Meryl a všechny čtenářky,

ráda bych vám všem poděkovala za podporu, kterou jste mi projevily v trápení s tatínkem. Už jsem byla opravdu na dně, nevěděla jsem si s ním rady. Až mne samotnou udivilo, že na nápad pořídit tátovi pejska, po kterém vždycky toužil, jsem nepřišla sama. Přivedly mne na to až zdejší čtenářky. A já bych jim chtěla moc a moc poděkovat.

Pořízení pejska jsem nejprve probrala s manželem. I jemu to připadalo jako dobrý nápad a dohodli jsme se, že kdyby s tím měl otec jakékoli potíže, vezmeme si psa k nám. Považovala jsem za nutné vyjasnit si to předem, protože jsem plánovala vzít pejska z útulku, kam bych ho už nedokázala vrátit.

Nejdřív jsem nevěděla, zda o tom mám tátovi říct. Vzhledem k tomu, že se s ním opravdu velmi špatně komunikuje, jsem se rozhodla, že ne. Předpokládala jsem, že by to odmítl dřív, než by o tom alespoň trochu popřemýšlel.

Vymysleli jsme lest, vlastně tak trochu lež, myslím si však, že v tomhle případě omluvitelná.

Zašli jsme do útulku a tam nám do oka padl nádherný voříšek. Pětiletá fenka Rézinka. Moc milá a přítulná, do útulku se dostala před měsícem, když jí zemřela panička. Byla moc smutná, a když jsme ji hladili, úplně roztála. Přiznám se, že mě to dojalo. Všechno jsme vyřídili velmi rychle a v sobotu dopoledne jsme si pro Rézinku jeli. Vzali jsme ji k nám domů, kde byla chvilku vyplašená, ale brzy se zklidnila. Na neděli jsem pozvala tátu na oběd, což byl trochu problém, protože nechtěl přijít. Nakonec jsme ho přece jen přemluvili.

Jakmile přišel, divil se, že máme psa. Musela jsem zalhat. Řekla jsem, že je to fenka mé kolegyně, jejíž dítě začalo být alergické na psí srst, a že mu hledají nový domov. Já jsem jí slíbila, že než někoho najdou, vezmeme Rézinku k nám.

Během návštěvy se táta s fenečkou docela skamarádili. Zdálo se mi, že tatínek pookřál, uplácel ji piškoty a ona se od něj nehnula na krok. To už jsem si říkala, že máme částečně vyhráno, ale nechtěla jsem tlačit na pilu. Přiznám se ovšem, že jsem se modlila, aby táta zabral.

A představte si, stal se zázrak. Než šel domů, zeptal se, kde bude Rézinka, až budeme druhý den v práci a děti ve škole. (Zapomněla jsem napsat, že děti jsme pro jistotu odvezli už v pátek k manželovým rodičům.) Když zjistil, že bude sama doma, nabídnul se, že by ji mohl vzít k sobě. Prý je beztak celý den v bytě, a Rézince aspoň nebude smutno. Od té doby je Rézinka u něj. Jak to tak vypadá, už tam i zůstane. Každý den tátovi volám a pokaždé vyslechnu, co Rézinka jedla, kde byli na procházce... Nemůžu říct, že by se táta nějak prudce změnil, ale vidím velký pokrok a mám z toho opravdu radost.

Ještě jednou vám všem děkuju. Možná že bychom na ten nápad se psem také časem přišli, ale takhle je to lepší.