Nevíme, jak ho přinutit k pohybu
Milé dámy!
Při čtení dnešního příběhu o paní, která dostala pod stromeček nechtěný bicykl, jsem si uvědomila, že skoro totéž řešíme doma my. Jen z opačného úhlu a v maličko jiných souvislostech. Máme totiž otce, který se na stará kolena odmítá jakkoliv hýbat.
Ano, nejspíš by to mohla být jen jeho věc, ale my se bojíme o jeho zdraví. Shrnuto v kostce: je mu šedesát pět let. Má vysoký tlak. Má astma. Má obrovské břicho, přes které se ani neohne, aby si nazul boty a má sto třicet kilo k tomu. Má také obrovský odpor ke všemu netučnému, dietnímu, zdravému a odmítá pohyb. Nemám na mysli sportování, ale i obyčejnou procházku nebo jen pěší cestu do obchodu. Celé dny jen sedí v polohovacím křesle, dívá se na televizi a u toho jí.
Všichni vidíme i cítíme, jak je na tom pořád hůř a hůř, ale všechno je z naší strany marné. Otec vyžaduje samá 
tučná, smažená nebo těžká jídla a k tomu pořádá kila cukrovinek. Zároveň si stěžuje, že je mu neustále špatně, že ho bolí klouby, kolena a kyčle. Neděláme to samozřejmě pořád, abychom ho zbytečně neotrávili ještě víc, ale mnohokrát jsme se mu pokoušeli vysvětlit, že tím lenošením a přejídáním se ale nic nezlepší, že je třeba zhubnout a pokusit se změnit stravu, styl života, přidat nějaký pohyb nebo si najít koníčka, ale jako bychom hrách na stěnu házeli. Dokonce jsme mu už i řekli, že s takovou nadváhou mu tak jako tak nový kloub nedají, protože by ho hned zničil.
Zkoušíme ho různě lákat na všechno možné, motivovat ho, aby v tom neviděl jen utrpení, ale třeba taky úspěch a uznání, když se mu to povede. Stejně si vysloužíme jen sarkastické poznámky. Ten trik s kolem jako dárek jsme už také vyzkoušeli. Je to tedy už asi patnáct let, kdy měl otec ještě docela normální postavu i kondici. Nikdy na něm neseděl. Nejvíc zarážející na tom je, že je to bývalý vrcholový sportovec, tak by měl vědět, jak je pohyb prospěšný. Není hloupý, aby to nepochopil, má školy, celý život ale seděl v kanceláři, možná tam tolik zlenivěl.
Nevěděl byste někdo, jak ho přimět k nějakému pohybu nebo k tomu, aby začal se svojí životosprávou něco dělat? Neradi bychom o něj přišli a také, kdyby to dopracoval až na fyzickou nesoběstačnost, tak maminka ho neutáhne, aby ho třeba posadila na vozík nebo ho dostala do vany...
Děkuju za všechny rady i názory.
Soutěž Skládejte tajenku
Soutěžní slovo: mladé
5.1.2012 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 42 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,6/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Nevíme, jak ho přinutit k pohybu
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Čtu až teď, takže se omlouvám, pokud už to někdo psal. Takže - je to hodně drastické, ale dokud mu jeho váha nebude dělat zásadní potíže, nedonutí se k ničemu. Až ho chytne žlučníkový záchvat nebo se ráno nepostaví kvůli bolesti kloubů na nohy, pak mu teprve vynadá ten správný člověk (lékař) a snad se jako typický chlap poleká. Dokud není zle, může si lhát do kapsy. Až pak v hodině dvanácté pochopí, jak se na sobě prohřešuje.
.gif)
Jako bych viděla svého extchána. Moc milej člověk, ráda a neustále na něj vzpomínám. vysokej, pupek,že si musel kupovat jen nazouvací boty, pomalinku chodil nebo jezdil autem, prostě klídek a žádnej spěch. Nejradši seděl, na břiše měl položený prkýnko a dlabal. Ovšem jako pan podnikatel se nešidil,kupoval si dobrůtky. Uheráček, klobásky, popíjel kvalitní portské.Taky cca 130kilo. Pak mu kuchli v létě žlučník, po Vánocích se mu udělalo špatně, v lednu operace, pouze otevřeli a zavřeli. Rakovina slinivky a jater. Během půl roku zhubl asi 60kilo, ke konci měl všechno tak prorostlé rakovinou,že nemohl jíst, co snědl,okamžitě vyzvrátil. Škoda,že jsem si ho před smrtí nevyfotila, poslala bych ti te´d fotku pro tatínka, aby se podíval, co se z něj může stát během půl roku. my už jsme se modlili,aby umřel. Kdo nezná rakovinu slinivky,nepochopí 
Už je to 8let a když vidím chlapa s tím velkým kulatým tvrdým břichem, vvzpomenu si. Tchán umřel v necelých 67letech..
Terezo, já vím, že si dělám nemístnou legraci. Ale já jsem tohle zažila se svým otcem. Když mu bylo 78, přišel v jeden den o manželku, se kterou byl 55 let, a kvůli povodni o bydlení a zahradu. Byli na sebe s maminkou tak navázáni, že v podstatě žili jeden pro druhého, a kvůli maminčině nemoci nepěstovali stará přátelství. Když pominul první smutek, šel tatínek vyhledat staré kamarády, a zjistil, že už jsou buď po smrti, nebo se po povodni odstěhovali za dětmi.
Z takovéhle deprese se člověk těžko dostává sám, zvlášť, když pomoc psychiatra odmítá. Tahle, ale i generace Tvého otce, považuje návštěvu psychiatra za vstupenku do blázince.
Zkus otce nějak navést na nějakou zábavu, i kdyby to bylo jen surfování po internetu. Najde tam nové přátele, a novou chuť do života.
Ta tloušťka mu brání v pohybu a tlustý je proto, že se nehýbá. To je kolotoč, ze kterého není úniku.
Začněte postupně s vařením "bůčku-light" a přejděte ke zdravějším potravinám. Ale bez pohybu to nepůjde. Co nějakou zahrádku, včely nebo psa ?
Linda: Jo, a kterou chce zahrát...
.jpg)
mam-ča: pripadne jeste doplnit o otázky typu jaké si preje kvetiny a co by se podle neho melo servirovat hostum po pohrbu
Grainne: Moje řeč! Samostatnou procházku po supermarketu už dávno považuji za svou HLAVNÍ pohybovou aktivitu. 
Až bude někdy ve vstřícné náladě, dejte mu prohlédnout katalog rakví a hrobů. Taky ho můžete vyvézt na hřbitov, aby si vybral kde chce ležet.
Léčba šokem, žádné vyvařování a sladkosti !
Kdyby mu bylo 80, tak bych to ještě chápala, ale v 65ti by měl být ještě chlap plný síly a né žok sádla.
Možná je problém i v tom, že si v aktivním věku pro samou práci nenechal čas na koníčky a přátele. Teď je v důchodu, a neví co s volným časem. V TV nic nedávají, tak "žere" z nudy.
.jpg)
Verera:
Kadla: Ano, až na toho hlavního viníka. Hlavní viník je pán, je to jeho rozhodnutí a je svéprávný, ale ještě ho v tom podporovat, to je spoluvina.
Souhlasím se všemi příspěvky níž. Hlavním viníkem jste vy okolo, protože mu dáte všechno, co chce. Sice s kecama, ale dáte.
No tohle není zas až tak o sportu a jídle. Otec je prostě v depresi !!! Nezajímá se o svět, nestará se o sebe, protože to stejně nemá cenu. Nakoupila bych zdravé jídlo, ale ne hnusné, vařila tak, aby nepoznal, že je část tuku pryč a hlavně bych se domluvila s nějakou psycholožkou. Psycholožku předepíše obvoďák a máte ji taky zdarma, jen tam otce dostat, že? Mimochodem u takto vysoké obezity je léčba plně hrazená - např. OB klinika nebo ISCARE. Přístup je tam vstřícný.
Vidím to následovně:pán brzy dostane cukrovku,nepřestane se sladkostmi a nevhodnými jídly-lépe řečeno mu je bude rodina dále a dále strkat,ta nemoc ho úplně udolá a bude konec....Myslím,že jste měli začít s pánem už před 10 lety! To znamená:nevařit nic,doma mít jen zeleninu a zdravé potraviny,prodat televizi i křeslo a najít vhodného kamaráda-sportovního typu.Připadá mi,že pán nemá žádné kamarády,jeho manželka asi taky ne,jinak by se vykašlala na jeho denní obskakování a vyvařování! Proboha, vážit 130 kilo a s těmi nemocemi,to je přímo hazardování se životem!
To bylo první co mě napadalo- jak se může člověk, co nedojde do obchodu, cpát jídlem, se kterým rodina nesouhlasí. Jestli manželka brblá, ale nakoupí mu sladkosti a jiné hnusy aby měla klid, tak co si stěžuje.
To je jedna ze zásad hubnutí - nemít doma nic, co by člověk jíst neměl. Pokud bude mít řeči, tak prostě není, jestli to chce, ať si pořídí , uvaří sám.
.JPG)
PEGG: a léčbu platí pojišťovna 
.jpeg)
Já chápu, že je to smutné a těžké, ale trochu mi to připomíná ty příšerně tlusté lidi, kteří se už ani nezvednou z postele a potřebují neustálou pomoc někoho. Dávám vinu i těm lidem kolem nich, někdo jim sakriš musí to žrádlo donést a uvařit! Promiň, ale chováte se stejně. 
