Hau du ju dů? Pochlubte se svými jazykovými trapasy.
„Prosím, zachraňte mě.“ Těmito slovy jsem dokonale vykolejila recepčního v jednom tuniském hotelu, když jsem jej přišla anglicky požádat, aby mi v pokoji aktivoval sejf. To je tak, když člověk ve škole nedává pozor (na němčinu a ruštinu jsem taky kašlala) a výuku cizího jazyka považuje za něco téměř zbytečného. Až v pokročilé dospělosti jsem se dopracovala k prozření, že bez angličtiny jsem totálně ztracená už pět metrů za naší státní hranicí. Bohužel, vlastní nedůsledností jsem se ve výuce nikam neposunula a spadám do té potupné skupiny označované jako „věční začátečníci“. Ke cti mi budiž přičteno alespoň jedno malé bezvýznamné plus za to, že se v poslední době opravdu snažím jazykovou nedostatečnost napravit.
Útěchou mi může být fakt, že nejsem jediná, kdo v upřímné snaze domluvit se cizí řečí vypustil z úst podobnou perlu jako já svou prosbu o záchranu. Třeba moje kamarádka, která se před lety přestěhovala do Německa. Slovník nedala z ruky a poctivě šprtala slovíčka, aby se brzy domluvila. Její počáteční pokusy byly opravdu vyvedené. U řezníka požádala o půl kila vepřové hnáty a ženskému lékaři zcela vážně sdělila, že ji to těhotenství zmáhá, protože pořád bleje. Nepotěšila ani nafrněné prodavačky v jednom luxusním butiku, když se jich zeptala, zda je u nich správně ve vetešnictví.
Jeden náš hokejista krátce po nástupu do NHL sdělil v šatně svým spoluhráčům šokující novinku: „Já jsem Coca Cola.“ Malinko to popletl, chtěl o tento nápoj požádat.
Roztomilé jsou i pokusy cizinců, kteří se snaží domluvit s námi. Před časem jsem měla jako kolegyni třicetiletou ruskou mladou ženu. Jmenovala se Nataša a byla velmi slušná a příjemná. Mluvila lámanou češtinou a poctivě chodila na hodiny českého jazyka. Občas z ní padaly zajímavé slovní perly. Například sluchátkům říkala náušnice a drobečkům z jídla chlebové odpadky. A taky za mnou často chodila a ptala se, když nějakému českému výrazu neporozuměla. Jednou mě úplně odrovnala, když se mne zcela naivně a nevinně zeptala, co to znamená, když se o nějaké ženě řekne že má „pusu jako pračku na ču*áky“. Chuděra, když jsem jí to vysvětlila, tak se styděla až do konce pracovní doby.
26.7.2013 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 42 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,6/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Hau du ju dů? Pochlubte se svými jazykovými trapasy.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.Dnes je krásné téma. Pobavily jste mě.
oprava - jsme si rozuměli
chce to nebát se a mluvit a mluvit a taky improvizovat
Hned po otevření hranic jsme v naší vesničce vítali první bavorské návštěvníky a desetiletí nepoužívanou němčinu bylo nutno oprášit. Tudíž v hovoru na zemědělské téma jsem si vypomáhala kupř. takto : ne a ne si vzpomenout na jména některých zvířat, byla u mne slepice "Frau von Kokl" /bavoráci říkají Kokl místo Hahn/ - kráva zase "Frau von Stier" a nejlepší hláška snad byla, že vůl je "Stier ohne Kugeln" - pochopitelně ta jejich der- die- das si už museli dosadit sami - kupodivu jsem si výborně rozuměli a získala jsem svou "němčinou" dost dobrých přátel
moje maminka na dotaz angličtinářky "what is you occupation?" porozprávěla o ruské okupaci Československa....
Jo jo, začátky sou kruté...ve svých dvanácti letech sem objednávala v itálii zmrzlinu...ukázala sem prstem na příslušnou příchuť a se slovy: Já chci zweimal this..! sem si připadala jak největší frajerka... no, později sem usoudila že dva jazyky je moc a zůstala only němčina...
HelenaPa: Jagea:
Jagea: Pěkný
orinka: No, to jo, jinak fakt nevím... mně bylo v té době asi 10, já jen zírala jako blázen.
Jagea: ještěže držel v ruce dopis, kdo ví, jak by to nakonec dopadlo?
Pamatuji na jednu příhodu z dětství, když jsme nějakou dobu bydleli v Mariánských Lázních. Šla jsem s mámou kolem jedné kolonády a hrnul se k nám cizinec, v jedné ruce dopis, v druhé jakousi knížečku. Když jsme se zastavily, co jako chce, zahleděl se do knížečky a začal slabikovat: TE-ČE V KO-UPEL-NE TEP-LA VODA? a ukazoval na dopis. Po prvotním šoku moje důvtipná máma řekla: POST? a ukázala na nedalekou budovu pošty. Cizinec se zaradoval a vydal se s dopisem na poštu. Jistě si říkal, jak se nás hezky česky zeptal, asi mu nedošlo, že se ve své konverzační příručce nějak přehlédl v řádcích ...
Já jsem si musela na VŠ vybrat druhý jazyk a zlákala mě španělština. Moc jsme tomu nedala, ale nějaký základ jsem měla. No a když jsme se pak chystali s partou do Pyrenejí, tak jsem se cítila děsně na koni, jak jsem skvělá, že se domluvím. A pak jsem dostala opravdu příležitost v akci.
Jeden večer jsme se utábořili, kde se nesmělo. Ne schválně, ale před náma byla skalní stěna s řetězy a už byla dost tma na to riskovat to. Tak jsme zatábořili. Ráno jsme se balili a chystali snídani, když přišel správce národního parku a začal se zlobit. Tak jsem se od přípravy snídaně zvedla a šla to s ním "vyřídit". Vysvětlila jsem mu, že "tma - unavení - tam nebezpečí - muset spát". Tak mi to odkýval, vytáhl pár propagačních letáčků národního parku a zmizel. Na vlně úspěchu z cizojazyčné konverzace jsem se vezla jen do chvíle, než se mě ostatní, kteří sledovali z povzdálí jen pantomimu, zeptali: "A proč jsi mu celou tu dobu máchala nožem na chleba před nosem?" U mluvení se hodně rozmachuju rukama a nedošlo mi, že mi v ruce zůstal nůž, jak jsem chystala snídani.
Takže za mě - Porozumění mezi národy pomáhá i vhodně volené kuchyňské náčiní
Meryl, tvůj článeček je fantastický. Ani netušíš, jak mi jazykové krkolamy obveselují život. Nedávno jsme se svou kamarádkou (20 let byla provdaná za Němce, 26 za Američana) řešily ... jak se řekne česky, to co se dává ve sněhu na nohy, ale lyže to nejsou ... nejprve ze mě vypadla svítnice, pak světlice a pak jsem se konečně trefila do sněžnic. Zatímco kamarádka si připomněla, jak při pádu na lyžích si zamotala nohy a naštípla kost ... přeložila to jako že vyzvracela kost ... a dobré jsou také moje děti, které si vytváří svá logická slova: není rtěnka, ale vrtěnka a vlasy jsou napuchlý.
A ... jednou mě prosila asi 60ti letá prodavačka, abych jí přeložila, co její prarodiče si říkali - polib mi p.del - chudinka, až někdy později se mi přiznala, že jí dlouhé roky nikdo nechtěl říci o co jde. Červená se i po 20 letech.