Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

kominice: "zbrojní pas na nevymáchanou hubu" hele, nemáš Ty doma náhodou MOJI dceru?

Už to tady padlo, ale hlavně ty pevné nervy - nejen na dětičky, ale hlavně na ty rodiče. Já zatím absolvovala třídní schůzky jen ve školce, ale s čím dovedou některé matky prudit, to se nevidí.
"a proč ten můj musí chodit do třídy kuřátek, když má radši delfínky" - "a když on si nebude chtít hrát s malýma dětma, ale radši se s velkýma uči písmenka"..... ty woe....

Co vzkázat? snad jenom to, že by bylo fajn, kdyby byli všichni jako paní ředitelka ve školce, kde jsme se byli podívat a kam má syn nastoupit. uvítala mě tam paní, která měla pevný stisk ruky, žádná leklá ryba, když se mnou mluvila, dívala se mi do očí a prcka do ničeho netlačila, naopak korigovala to, když jsem se ho snažila dotlačit ke komunikaci. Byla mi hrozně sympatická, na nic si nehrála, vypadala jako ženská od rány, kterou děti mají rády a s rodiči jedná jako se sobě rovnými, v případě problémů se ale s ničím asi mazat nebude Prostě žádný " důležitý a přemoudřelý nadčlověk" ale někdo, komu svou ratolest svěřím s důvěrou.

Dcery zatím chodí do naší malé školičky, dohromady je tam 16 dětí, problémy v komunikaci s učitelkami nejsou Za rok starší dcera půjde do školy do města, tak uvidíme, snad budou učitelé v pohodě i tam.

Na základní škole jsme na třídní schůzky chodili nějak na střídačku s manželem, ať si taky užijeSyna jsem mu přehrála pak nějak víc, protože bylo docela výchovné, aby slyšel na vlastní uši jak ho kantoři vpodstatě peskujou za chlapečka
Dceři pak na střední škole jsem byla jen párkrát, protože to byl ztracený čas. Učila se dobře a nebyl problém...S chlapečkovou třídní si občas napíšeme email, protože se mi opravdu nehodí jezdit na druhý konec města na půl čtvrtouTeda aspoň se mám na co vymluvit, když je to tak brzy

Já bych nasí pí ucitelce ráda vzkázala, ze sestáci nejsou prípravka nebo 1. trída a proto OPRAVDU na ne nemusí delat tututu a obávat se ,ze nebude se vsema detma dobrá kamarádka, ale obcas zvednout hlas a "prastit" do stolu není od cesty.

Jsem sama bývalá úča /30 let ve škole / a vzkazuji všem kolegům - pokud vás děti štvou a nebaví ,jděte od toho -- uděláte víc škody než užitku

Vím dobře co mám doma a tudíž také vím co od mě nejspíš na třídní schůzce očekává.
Dcera by potřebovala zbrojní pas na nevymáchanou hubu a synek ..... to je kapitola sama pro sebe
Na třídní schůzky chodím pravidelně!! Beru je jako povinnost a rozhodně pro mě nejsou ztrátou času. Dozvím se nejen o chování svých drobečků (synek 14 a dcerka 15let) ale také co se děje ve škole, co škola chystá- výlety, preventivní akce atd.
Ne každý učitel je člověk na svém místě, ale pokud mám trošku soudnosti a připustím si, že moje dítko není neviňátko, jedná se s učitelem mnohem líp.
Jediné co bych asi zatrhla na třídních schůzkách je čtení duchaplných dopisů, které píše pan ředitel a které se půl schůzky předčítají.
A zrušila bych sdělování problémů dítek rodičům v soukromí. Pokud dítě něco ve škole provede, je jenom dobře když o tom budou vědět i ostatní rodiče. Např. dítě někoho šikanuje, ale rodičům se to sdělí v kabinetu(po třídní schůzce), protože mají právo na soukromí. Nemají! Jestliže jejich nebo třeba i můj zmetek dělá problémy ve třídě má se to také v té třídě řešit.

evelyn, přesně tak. Já bych ty spratky buď pozabíjela nebo sama skončila v šaškecu.

preju ucitelum pevne nervy, chudaci

Můj syn už do školy nechodí.Měl ale učitelku,která na rovinu řekla,že nesnáší kluky a taky to tak dopadalo.Myslím,že takové učitelky by učit neměly.Ke všemu ta učitelka bydlí u nás v domě ve vedlejším vchodě a nesnáší zvířata.Měla by se někam zahrabat,říká se kdo nemá rád zvířata nemá rád lidi.Je vidět,že to je pravdivé přísloví.

Mé dcery mají od sebe dva roky. Když ta starší začala chodit do šestky, dostala novou třídní učitelku. Minulou třídní "vyfasovala" mladší dcera . Hned na první schůzce učitelky s rodiči jsem musela vyslechnout, že bych měla domluvit té mladší, aby se aspoň trošku "podobala" té starší. Děvčata jsou totiž jako oheň a voda. Nevěřila jsem vlastním uším a řekla paní učitelce, jestli její dětičky jsou taky stejné povahy, nebo musí od jejich učituelů vyslechnout, to co já. Nejprve jsem myslela, že omdlí, ale pak jí asi blesklo a začala se mi omlouvat, že to tak nemyslela. Od té doby jsme jako s učitelkou byli celkem spokojeni.

Dcery už nejsou školou povinné, zaplaťpánbůh.Nejvíc mě štvala jedna profesorka na gymplu, kam chodila starší dcera. Ony dvě se zrovna nemusely a profesorka si nikdy neodpustila před celou třídou nahlas komentovat, co zase dcera vyvedla, co neuměla a vůbec jaká je nemožná. Já nikdy nevěděla, kam s očima.