Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Těhotenství a narození miminka je pro většinu maminek, tatínků i prarodičů velkou událostí. O tom, že ne vždycky vše probíhá bez nečekaných zvratů, vypráví mladá maminka Míša.

Míšo, otěhotněla jste velice mladá. Kolik Vám bylo?

Bylo mi 16.

Vaše těhotenství nebylo úplně nejběžnější. V čem bylo jiné?

V průběhu těhotenství ultrazvuk ukázal, že čekám miminko s rozštěpem.

Jak na tuto zprávu reagoval partner? Jak rodina?

Přítel i rodina stáli při mně. Mamka se mnou chodila na vyšetření, partner i jeho rodiče mě také podporovali.

Neuvažovala jste někdy o přerušení těhotenství?

Ne. Když jsem se o rozštěpu dozvěděla, bylo už stejně pozdě, ale já bych neuvažovala ani dřív.

Jak dopadl porod a co se dělo potom?

Miminko se neotočilo, a tak mi byl provedený císařský řez. No a potom už jsem měla Kubíka v náručí a mně i příteli připadal jako nejkrásnější miminko. Přítel nechtěl dát malého z rukou a odcházel z každodenních návštěv jako poslední. Samozřejmě byl rozštěp vidět. Diagnóza zněla: celkový levostranný rozštěp rtu a patra.  Vše bylo čerstvé, nezvyklé. Ale Kubík byl jako andílek.

Co všechno už má Kubík za sebou?

První operace byla ve třech měsících, ale Kubík byl bojovník. Jen pár hodin po operaci chtěl svoji láhev a baštil, až se sestřičky divily. Má za sebou několik operací.

Co ho ještě čeká?

Každý rok jezdíme do Prahy na kontroly. Čekají ho další operace. Budou mu „nastavovat zoubky“.

Myslíte si, že ho rozštěp v něčem omezuje?

Nemůže jíst tvrdé potraviny. Sám se vyhýbá oříškům, nejí třeba řízky, protože je na nich smažená strouhanka. Taky musíme dávat pozor, aby často nenastydnul. Měli jsme strach, jak bude mluvit, ale logopedka říká, že Kubík mluví stejně jako děti bez rozštěpu. Něco komolí, ale většinu slov říká správně. A slovní zásobu má opravdu bohatou (smích).

Co by jste vzkázala maminkám, babičkám, rodinám, které se právě dozvěděli, že se jejich děťátko narodí s rozštěpem?

Že se to dá zvládnout. Dneska už lékaři dokáží opravdu zázraky. A myslím si, že jsou mnohem horší věci, než je rozštěp. Když jezdím s Kubíkem na kontroly, vídám v nemocnici spoustu dětí a slyším o spoustě osudů.

Kubíkovi jsou čtyři roky, co byste o něm pověděla?

Kubík vyrůstá stejně jako ostatní děti. Bydlíme na vesnici, má tu kamarády, lumpačí se zvířaty. Máme psy, kocoura a králíka, tak je se zvířaty v každodenním kontaktu. Už dokonce chodí do školky a paní učitelka ho chválí. Kuba je živel. Neposedí, je zvídavý, všechno ho zajímá. Jezdí na kole, i když zatím s postranními kolečky, plave, rád si prohlíží knížky a miluje počítač a televizní hry. Ano, narodil se s rozštěpem, ale ten už připomíná jen slabá jizvička. Teď je Kubík stejný jako jakýkoliv jiný kluk. Kuba, Jiřík, Pavlík… Když se perou na hřišti, nikdo žádné rozdíly nevidí ani nedělá.

Mám možnost Kubíka pozorovat a musím říct, že je to blonďatý, modrooký rarášek. Čertíci v očích a zvonečky v hlase se mu rozehrají při každém smíchu. Kubíkovi i jeho mamince přeji, ať vše, co je čeká, dopadne na výbornou.