Jsem rozvedená a neumím se vyrovnat s křivdou
.jpg)
Dobrý den všem. Vím, že většina lidí tady píše, protože chce pomoct s nějakým problémem. Já se spíš potřebuji vypovídat. Mám pocit, že svou rodinu a své kamarádky už tím moc zatěžuji, a asi je problém, že nedokážu myslet na nic jiného. Asi už jsem s tím protivná, uvědomuji si to, ale prostě mě to trápí, tak se nezlobte, že to vypovím tady vám.
Žili jsme, jak jsem si já blázen myslela, v pěkném manželství 13 let. Narodily se nám dvě děti, starší syn a mladší dcera. Manžel byl vždycky organizačně schopný, a tak se dal na podnikání. Firmě se dařilo a začali jsme na tom být finančně docela dobře. Manžel koupil druhé firemní auto, zařídil nové kanceláře. Já jsem zaměstnáním účetní, dělám v jedné větší firmě. Manželovi jsem taky po večerech vedla účetnictví. Bylo nám dobře, aspoň jsem si to myslela.
Když mi manžel oznámil, že odchází za jinou ženou, která s ním čeká dítě, málem jsem zkolabovala. Byl to pro mne blesk z čistého nebe. Teprve až půl roku od rozvodu jsem se dozvěděla, že už za našeho manželství mi byl permanentně nevěrný. Neměla jsem o tom ani tušení.
Pravé peklo nastalo po tom oznámení. Druhý den, když jsem byla v práci, manžel odstěhoval většinu zařízení, co mělo nějakou cenu, včetně televize a počítače, co dostaly děti k vánocům. Děti to obrečely, já byla vzteklá. Odnesl taky celou krabici, ve které jsem skladovala účtenky za věci v domácnosti. Doma nám zůstal skoro holobyt. Než došlo k rozvodu, což trvalo asi půl roku, manžel s pomocí svého právníka udělal nějaké transakce, jejichž pomocí firemní peníze převedl jinam, takže když jsme se pak rozváděli, byla firma účetně jakoby ve ztrátě a můj právník, kterého jsem měla přes jednu bezplatnou poradnu, nebyl schopen (nebo se mu nechtělo) dokázat, že firma měla za našeho manželství na účtě 3 milióny, o kterých jsem jako účetní samozřejmě věděla. Firemní auta manžel fiktivně prodal kamarádovi, takže jediné, co mi po rozvodu zbylo, byl náš původní byt po mých rodičích ve starém činžáku. Všechny rodinné peníze jsme měli ve firmě, a to si manžel moc chytře ošetřil. Soud se tím dál bez důkazů zabývat nechtěl. Měla jsem ještě možnost najmout si nějakého detektiva a lepšího právníka, tak bych asi nějaké peníze vysoudila (kdyby se prokázalo, jak to celé bylo), ale neměla jsem na to peníze, právníci si berou běžně až tisíc korun za hodinu, a tak jsem to nakonec vzdala, i když mi přátelé říkali, že jsem blbá. Prostě jsem se smířila s tím, že musím s dětmi začít od nuly, úplně znovu a jinak. Jen pro zajímavost - manžel si pak za ulité peníze postavil honosný dům, který ovšem napsal pro jistotu na svou novou manželku. A alimenty mu soud vyměřil - vzhledem k fiktivní ztrátě firmy - jen minimální.
S odchodem manžela a s následným rozvodem jsem se vyrovnávala hodně špatně a dlouho, s jeho podfukem ohledně rodinných financí o něco líp, ale co mě teď nejvíc trápí, je, že vůbec nemá zájem o naše děti. Jakoby rozvodem za sebou udělal tlustou čáru. Má teď novou rodinu a naše společné děti ho nezajímají. Syn se s tím jakžtakž vyrovnal, ale dcerka, která na něm jen visela, se pořád ptá, kdy tatínek přijde, jestli k němu může jít, proč jí nedal nic k narozeninám. Když se s ním jednou za čas vidí, je strašně nadšená, o ničem jiném pak dva týdny nemluví. Když jí při jedné návštěvě dal bonbóny, měla je měsíc vedle postele a nechtěla je sníst. Prý aby se na ně mohla dívat. Je mi to strašně líto. Volala jsem mu a vysvětlovala, že dětem chybí, ale neměl zájem. Prostě už žije jinak, jinde, s jinou ženou a jiným dítětem. Navíc mí rodiče už nežijí a babička s dědou ze strany bývalého manžela o děti taky zájem nejeví, stejně jako jejich otec. Takže děti mají jenom mne a strýce, mého bratra.
Od rozvodu to jsou už tři roky a ještě pořád to asi nemám úplně zvládnuto. Jsem sama a mám v sobě nedůvěru k mužům, asi už se bojím zamilovat. Navíc jsem skoro pořád v práci, v tom našem účetním babinci, takže ani šance na seznámení nejsou nic moc. Volný čas se snažím trávit s dětmi a všechno jim vynahradit. Jezdíme spolu na kolech a chodíme do přírody, na bazén nebo do kina. Ále já, i když se před dětmi snažím být vyrovnaná a v pohodě, v sobě to pořád nesu. Když jsem někde s přáteli nebo s rodinou, začnu o tom za chvíli mluvit, nemůžu si pomoct. Myslím, že už jim tím lezu na nervy. Nevím, jak se svých pocitů zbavit. Jo, zapomněla jsem napsat, že jsem po odchodu manžela brala rok antidepresiva, napsal mi je psychiatr, protože jsem se zhroutila. Teď už je neberu, ale o moc líp mi není... K psychologovi jsem taky chvíli chodila, ale nepomohlo to. Pořád se cítím mizerně, hlavně kvůli dětem a jejich trápení. Dcerka se stále ptá na tatínka. Jak jí mám vysvětlit, že je vlastní táta nechce? Omlouvám se za asi zmatené popsání mých pocitů, ale jediné, co mi trochu pomáhá, je se z toho vymluvit.
18.8.2011 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 44 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jsem rozvedená a neumím se vyrovnat s křivdou
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Tvůj bývalý manžel je jen a jen morální ubožák a sobecký hajzl. Protože chlap, který od sebe odstrčí vlastní děti není nic jiného.Nic s tím neuděláš. Holčičky na tatíncích visí, mám to doma, tak se snaž aspoň dceru zaměstnat tak,aby neměla čas tesknit.Já jsem taková, že na její dotaz bych jí opravdu řekla, že tatínek ji už nechce.Ani ji,ani bratra,protože má jiné dítě.Že se to stává, že to dělají i jiní tatínci.A hlavně bych přestala mrhat svým životem, prřestala bych fňukat před lidmi. Přátele a novou lásku najde jen pozitivní člověk, starostí máme všichni svých až moc.Vztek si vybíjej na polštáři,mlať pěstmi třeba do sedačky, ale neodháněj od sebe lidi svými stížnostmi. Však to znáš-100x nic umořilo vola.
.jpg)
Anahir: 
naprostá pravda ... 
.gif)
myslím, že dnes už ti ani tak nevadí že odešel, ale že vás tak sprostě oškubal, jinak se to nazvat nedá......tohle nikdy nepochopím jak může posbírat i to co dal dětem k vánocům....to je normální hajzl a nemáš proč za ním truchlit...vaši známí přece museli vědět co všechno máte jako auta a tak, to nešel nikdo k soudu dosvědčit ?......říkám, hajzl je to !
Riki: melo tam byt 
misto 
.. jsem se uklikla
nic holka nenaděláš , takový je život , ale ten jde dál, máš děti , máš pro co žít a určitě sama nezůstaneš.........přeji ti hodně štěstí a děti to vše časem pochopí
.JPG){kind=avatar}
Riki má pravdu. Ani ta nejlepší kamarádka nemůže tři roky poslouchat stále stejné stížnosti. Když bez toho nemůžeš být, běž k psycholožce. Pokud jde jen o to, že se z toho potřebuješ vymluvit, tak ani nemusí být extra dobrá. Když se kolega rozváděl, otravoval nás svými problémy tak, že jsme nakonec byli šťastní, že s ním firma neprodloužila smlouvu. Nikdo s ním nechtěl pracovat. To prostě nejde. Může se stát, že s tebou nebude chtít nikdo mluvit a začnou si mezi sebou říkat, že tvůj muž měl rozum, když od tebe odešel. To přece nechceš.
z pocitu křivdy, trpkosti a smutku bych kdysi mohla postavit zeď... jde o to tu zeď zbourat a začít stavět něco veselejšího... ale chápu, že to fakt trvá dost dlouho, než se s tím vyrovnáš... ale už nejsi "na dně", jen znovu na startovní čáře
.jpg)
Je to všechno jenom na Tobě. Jak se rozhodneš, tak budeš žít.
Je na Tobě, jestli se budeš užírat do konce života a nebo ho prožiješ pěkně. Nikdo jinej to za Tebe neudělá.
No, když si poctivě přečteš příspěvky co se tu zatím nahromadily, tak zjistíš, že kolikrát na tom byly jiný ženský ještě hůř než Ty.
tím nechci snižovat tvoje trápení, ale rýpat se 3 roky v jednom a tom samém problému je bláznovství, obvzlášť, když víš, že k tomu není řešení a jen se v tom prostě ryješ.
A co jako všem celý ty 3 roky říkáš? Nezlob se na mě, ale do háje bych Tě poslala taky - ne proto, že bys mi lezla na nervy, ale proto, že Ti není ani trochu líto života, který Ti utíká pod rukama zatím co Ty pořád jen vzpomínáš, fňukáš, stěžuješ si na křivdu která se stala dávno a stejně s ní nic neuděláš. Teď máš šanci začít znovu, jsi opatrnější, zkušenější a Ty toho vůbec nevyužíváš. Samozřejmě, že všechno za hlavu hodit nejde, ale lze to přijmout jako fakt, že to tak bylo a je a začít znovu žít. Přestaň se litovat a vykládat že děti nikoho nemají a podobné nesmysly. To Ti není líto vlastního života, který si packáš? Jo, packáš si ho Ty. Před 3mi lety to byl manžel, ale to je už pryč a teď si ho packáš sama.
a jen tak mimochodem - chvíli jsi chodila k psychologovi - nedivím se, že ti to nepomohlo, protože to totiž není na chvíli, ale aby Ti pomohl, tak je to na dlouho. A proč nebereš dál antidepresiva? To není paralen, co můžeš jíst tejden. Měla bys vědět, že na dnešních antidepresivech nevzniká závislost, je to jen mýtus, protože antidepresiva je potřeba brát velmi dlouho a ne půl roku, to je absolutně k ničemu. Nech si vysvětlit, jak antidepresiva skutečně působí a proč deprese vznikají, pak pochopíš, že je nutné je brát dlouho a proč nevzniká závislost.
Moje kamaradka, ktera se nedavno rozvadela mi nedavno rekla, ze dosla k tomu, ze nektere veci je lepsi neresit, nektere ani neni treba pochopit, je dulezite je prijmout a pak je nechat lezet.
Takze to co prozivas je pochopitelne, zrada boli, naucit se s ni zit chce nejaky cas. Ja myslim, ze jsi na dobre ceste, proste jednou tu caru udelas a pujdes dal. Ten sram nezmizi, vzdy zustane jizva. A mozna uz nebudes natolik duverovat, no a pokud to nebudes s neduverou prehanet (protoze hodnotit chlapi podle zkusenosti s jednim grazlem by bylo vuci tvym potencionalnim partnerum nefer), je to dobry, obezretnost neni na skodu.... drzte se. Ten hajzl nestoji za to, aby jsi ztracela nejlepsi leta myslenkama na nej... jsi dobra mama a zvladla si tezkou situaci se cti, muzes byt na sebe hrda
Riki:
Na tohle není rada, je to kretén a hajzlik
.
Děti to jednou pochopí, ale bude jim to trvat dlouho. Já dodnes žiju s pocitem, že mě můj "otec" nechtěl, že neměl zájem...ale ted už to nebolí.
Přeju ti hodně síly, trpělivosti a štěstí
at to co nejlíp zvládnete, ty i děti. A třeba se někdy někde objeví muž,který bude stát za to a rána se zacelí, i když jizva už navždy zůstane.
Z toho, že nejeví o děti zájem ani on ani jeho rodiče udělej přednost, buď ráda, že se takový lotr už nebude v blízkosti tvých dětí vyskytovat, také jsem při rozvodu nedokázala pochopit, že můj bývalý dokáže sebrat dětem i jejich vlastní postele a skříně, že si nechá ledničku, televizi, pračku, ale je takových sobců hodně. Myslím, že bude stejný hajzlík i v dalším vztahu, že má rád pouze sebe a za pár let bude opět jinde a s jinou paní a nakonec života zůstane sám. Udělej také tlustou čáru a začni vesele žít a rozhlížet se kolem sebe.
.jpg)
Riki: souhlasim na 100%, bohuzel ne kazdá zena je natolik silná aby to dokázala tak ja kt opopisujes 
. I kdyz pani K. vypadá, ze se dala správnou cestou,ted jenom v ni pokracovat.
K. neboj deti nejsou blby, oni driv nebo pozdeji pochopi a jediny kdo na tom prodelá je tvuj byvalý. My meli lhostejnou babicku, taky jsem ji pred detma do nekonecna omlouvala, dneska je detem 15 a 17 a babicka by konecne chtela babickovat, ale má smulu. Tu mladsi mozná obcas uvidi, ale starsi otevrne rekla, ze tuhle pani nezná.
aj ja som sa raz takto zobudila sama doma s dvomi maličkými deťmi a rakovinou, trvalo to veľa rokov, kým som to ako tak rozchodila, tiež som o tom stále rozprávala a uvedomovala som si, aká som trápna, ale vždy som sa pri dvoch priateľkách mohla spoľahnúť, že na sebe nedajú poznať, ako im idem na nervy, nikdy ma neodbili, vždy tu boli pre mna, pomáhali aj finančne, nesúdili, nekomentovali ale boli tu
Zkus to vidět pozitivně - zbavila jsi se pěkného hajzla. Dcera to jednou pochopí. On se nezmění - a možná je lepší, že nechce s vámi udržovat žádné kontakty.
