Jsem rozvedená a neumím se vyrovnat s křivdou
.jpg)
Dobrý den všem. Vím, že většina lidí tady píše, protože chce pomoct s nějakým problémem. Já se spíš potřebuji vypovídat. Mám pocit, že svou rodinu a své kamarádky už tím moc zatěžuji, a asi je problém, že nedokážu myslet na nic jiného. Asi už jsem s tím protivná, uvědomuji si to, ale prostě mě to trápí, tak se nezlobte, že to vypovím tady vám.
Žili jsme, jak jsem si já blázen myslela, v pěkném manželství 13 let. Narodily se nám dvě děti, starší syn a mladší dcera. Manžel byl vždycky organizačně schopný, a tak se dal na podnikání. Firmě se dařilo a začali jsme na tom být finančně docela dobře. Manžel koupil druhé firemní auto, zařídil nové kanceláře. Já jsem zaměstnáním účetní, dělám v jedné větší firmě. Manželovi jsem taky po večerech vedla účetnictví. Bylo nám dobře, aspoň jsem si to myslela.
Když mi manžel oznámil, že odchází za jinou ženou, která s ním čeká dítě, málem jsem zkolabovala. Byl to pro mne blesk z čistého nebe. Teprve až půl roku od rozvodu jsem se dozvěděla, že už za našeho manželství mi byl permanentně nevěrný. Neměla jsem o tom ani tušení.
Pravé peklo nastalo po tom oznámení. Druhý den, když jsem byla v práci, manžel odstěhoval většinu zařízení, co mělo nějakou cenu, včetně televize a počítače, co dostaly děti k vánocům. Děti to obrečely, já byla vzteklá. Odnesl taky celou krabici, ve které jsem skladovala účtenky za věci v domácnosti. Doma nám zůstal skoro holobyt. Než došlo k rozvodu, což trvalo asi půl roku, manžel s pomocí svého právníka udělal nějaké transakce, jejichž pomocí firemní peníze převedl jinam, takže když jsme se pak rozváděli, byla firma účetně jakoby ve ztrátě a můj právník, kterého jsem měla přes jednu bezplatnou poradnu, nebyl schopen (nebo se mu nechtělo) dokázat, že firma měla za našeho manželství na účtě 3 milióny, o kterých jsem jako účetní samozřejmě věděla. Firemní auta manžel fiktivně prodal kamarádovi, takže jediné, co mi po rozvodu zbylo, byl náš původní byt po mých rodičích ve starém činžáku. Všechny rodinné peníze jsme měli ve firmě, a to si manžel moc chytře ošetřil. Soud se tím dál bez důkazů zabývat nechtěl. Měla jsem ještě možnost najmout si nějakého detektiva a lepšího právníka, tak bych asi nějaké peníze vysoudila (kdyby se prokázalo, jak to celé bylo), ale neměla jsem na to peníze, právníci si berou běžně až tisíc korun za hodinu, a tak jsem to nakonec vzdala, i když mi přátelé říkali, že jsem blbá. Prostě jsem se smířila s tím, že musím s dětmi začít od nuly, úplně znovu a jinak. Jen pro zajímavost - manžel si pak za ulité peníze postavil honosný dům, který ovšem napsal pro jistotu na svou novou manželku. A alimenty mu soud vyměřil - vzhledem k fiktivní ztrátě firmy - jen minimální.
S odchodem manžela a s následným rozvodem jsem se vyrovnávala hodně špatně a dlouho, s jeho podfukem ohledně rodinných financí o něco líp, ale co mě teď nejvíc trápí, je, že vůbec nemá zájem o naše děti. Jakoby rozvodem za sebou udělal tlustou čáru. Má teď novou rodinu a naše společné děti ho nezajímají. Syn se s tím jakžtakž vyrovnal, ale dcerka, která na něm jen visela, se pořád ptá, kdy tatínek přijde, jestli k němu může jít, proč jí nedal nic k narozeninám. Když se s ním jednou za čas vidí, je strašně nadšená, o ničem jiném pak dva týdny nemluví. Když jí při jedné návštěvě dal bonbóny, měla je měsíc vedle postele a nechtěla je sníst. Prý aby se na ně mohla dívat. Je mi to strašně líto. Volala jsem mu a vysvětlovala, že dětem chybí, ale neměl zájem. Prostě už žije jinak, jinde, s jinou ženou a jiným dítětem. Navíc mí rodiče už nežijí a babička s dědou ze strany bývalého manžela o děti taky zájem nejeví, stejně jako jejich otec. Takže děti mají jenom mne a strýce, mého bratra.
Od rozvodu to jsou už tři roky a ještě pořád to asi nemám úplně zvládnuto. Jsem sama a mám v sobě nedůvěru k mužům, asi už se bojím zamilovat. Navíc jsem skoro pořád v práci, v tom našem účetním babinci, takže ani šance na seznámení nejsou nic moc. Volný čas se snažím trávit s dětmi a všechno jim vynahradit. Jezdíme spolu na kolech a chodíme do přírody, na bazén nebo do kina. Ále já, i když se před dětmi snažím být vyrovnaná a v pohodě, v sobě to pořád nesu. Když jsem někde s přáteli nebo s rodinou, začnu o tom za chvíli mluvit, nemůžu si pomoct. Myslím, že už jim tím lezu na nervy. Nevím, jak se svých pocitů zbavit. Jo, zapomněla jsem napsat, že jsem po odchodu manžela brala rok antidepresiva, napsal mi je psychiatr, protože jsem se zhroutila. Teď už je neberu, ale o moc líp mi není... K psychologovi jsem taky chvíli chodila, ale nepomohlo to. Pořád se cítím mizerně, hlavně kvůli dětem a jejich trápení. Dcerka se stále ptá na tatínka. Jak jí mám vysvětlit, že je vlastní táta nechce? Omlouvám se za asi zmatené popsání mých pocitů, ale jediné, co mi trochu pomáhá, je se z toho vymluvit.
18.8.2011 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 44 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jsem rozvedená a neumím se vyrovnat s křivdou
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Houbeles, boží mlýny nejsou a nemelou. Život prostě není spravedlivý, aby vždycky bylo dobro odměněno a zlo po zásluze potrestáno, jak se to píše v pohádkách. 
Nemá smysl čekat na nějaké zadostiučinění a uznání, až se nějakým řízením osudu případně z onoho pána stane bezdomovec a to pak bude mít za to. Paní udělala spoustu chyb, ale po třech letech nemá smysl rozebírat, jakých a co s tím, to už je pozdě. Pán udělal tlustou čáru, a jí nezbývá, než to udělat taky. Na nový vztah to ještě není, ale kde je psáno, že žena musí mít chlapa. Pod mostem s dětma není, šváby nelouskají, takže paní děti uživí, to je dost dobrý důvod mít trochu sebevědomí. Kolo, výlety, bazén, všechno OK, ale dětem to otce nenahradí, to je třeba vědět a nesnažit se o nemožné. Mají jenom ji a strýce? Ale to snad ne. Přece chodí do školy, mají jistě kamarády, co různé kroužky, sportovní aktivity, to nejsou sociální kontakty? Ono to možná tak horké nebude, že by děti po večerech plakaly po tatínkovi - děti jsou hodně přizpůsobivé a některé věci chápou víc, než si dospělí myslí. Po třech letech od rozvodu jim už mnohé asi bude jasné. Nakonec nejsou to jediné děti z rozvedeného manželství, a patrně už se stihly dozvědět od spolužáků, že se to stává i v jiných rodinách. No a pocit, že paní leze přátelům a známým na nervy, je s vysokou pravděpodobností správný. Pokud opravdu nemluví o ničem jiném, než jak jí bylo ublíženo, tak to se dá poslouchat možná půl roku, ale ne tři. Svůj svět si musíme zasloužit - a tady je nejvyšší čas začít si nějaký nový "svůj svět" budovat, jestli se paní nechce utopit v bolestínství, a dopracovat se toho, že se jí bude každej vyhýbat, aby nemusel poslouchat stesky. Z vlastní zkušenosti vím, že nejhorší je udělat to rozhodnutí, co chci a kam hodlám svůj život směřovat. V okamžiku, kdy je stanoven cíl, tak už je to dobrý, to už jde jen o způsoby, jak toho dosáhnout. No a paní je myslím na dobré cestě, už to, že se nestala závislou na antidepresivech, a že je schopná určité sebereflexe napsáním výše uvedeného, je pozitivní, a signalizuje to, že se z toho jednou vyhrabe. Tož good luck 
Taky jsem chtěla ještě napsat - drž se, snad to časem přejde. A možná časerm někoho najdeš. I když já s tím mám problém, seznámila jsem se už s několika muži, teď s hodně prima člověkem, ale ta nedůvěra v mužské pohlaví je tak velká, že to nejde. Nebo to není ten pravý?????
.jpeg)
Snaž se přestat se v té své bolesti rýpat, to je jako s hlubokou řeznou ránou,časem se zahojí,ale jizva zůstane na vždy,sice občas bolí,ale už nekrvácí. Dopřej ji alespoň,aby se zahojila,to že se v ní budeš neustále rýpat klacíkem a uměle ji budeš nutit neustále krvácet ničeho nedocílíš,jen si tím ubližuješ. Prostě se to stalo a nelze to změnit, ty se s tím musíš smířit jako s věcí, kterou nemůžeš ovlivnit. Laskavě bych požádala otce,aby to dětem vysvětlil sám, proč už je nechce. Ano, vztek bych na něj měla ohromný,ne že opustil mě,to se může stát,ale že opustil a okradl vlastní děti. Nech tomu čas, chápu že jsi smutná a cítíš křivdu,ale věř že jednou bude líp. 
A upřímně, lezeš svému okolí na nervy těmi věčnými ublíženými řečmi!Hlavně si dej pozor,aby se kvůli tomu s tebou nepřestali stýkat,protože to dlouho nikdo nevydrží. Choď k psychologovi,tam se můžeš do sytosti vypovídat,ten je za to placený. Taky už 3 roky prožívám velkou křivdu a podraz,ale snažím se tím své okolí neotravovat,naopak.snažím se kamarádům ukrást trochu té dobré nálady a nabít se jejich pozitivní energií(snad je nevysávám) Snažím se prostě žít, být veselá a říkám si,že všechno má svůj konec a i to zlé musí jednou skončit,jen doufám,že to neskončí až mou smrtí
Přeji hodně sil
Co napsat? Je to hajzl, pro takového se netrap. Až bude dcerka větší,sama to pochopí. Snaž se na to nemyslet, časem všechno přebolí a ty snad najdeš dobrého partnera. Držím palce.
Ještě jsem chtěla napsat, jak tě chápu, mám jednu kamarádku, která si to se mnou "odžila", moc mi pomohla tím, že poslouchala a poslouchala donekonečna moje problémy
Je to hloupé, ale mně potěšilo, že v tom nejsem sama. Měla jsem pocit, že jsem jediný magor na světě, který se nedovede vyrovnat s tím, že ho partner podváděl a zradil. Něco podobného mám za sebou před pěti roky. Stále s tím nejsem vyrovnaná, já o tom s nikým už nemluvím, protože jsem si taky připadala otravná, ale uvnitř to žere a bolí stále.
Jen na rozdíl od tebe se tatínek o dceru stará, věnuje se jí a opravdu ji má velice rád. Dokonce i spolu pěkně vycházíme, ale nic to není platné - bolí to stále.
.jpg)
bud ráda, že ti nenechal dluhy, je to hajzl, ale tak to prostě v životě chodí ... nenech se tím znechutit, život umí být i hezkej, věř mi 
a na každou svini se hřeje voda ....
.jpg)
co k tomu dodat jen to ,že určitě potkáš někoho ,kdo bude k Tobě a dětem hodnej hodně
časem snad zapomeneš jak piše trpajzlik:
.gif)
znám takové případy, nevěš hlavu, chce to čas, který to otupí, samozřejmě, že nezapomeneš, ale může se objevit někdo jiný, se kterým ti bude zase dobře.¨
Nechápu ty muže, kteří "z lásky" zplodí děti a pak se takhle zachovají. Také mám v rodině tuto zkušenost ................ chce to čas. Přeji ti, aby se tobě i dětem vedlo líp
Jsi toho všeho plná, zklamaná, nediv se, že o tom chceš mluvit, ale ten, kdo toto neprožil, nepochopí.
Tohle je hodně zlé, jestli tě to trochu uklidní, tak v tom rozhodně nejsi sama. Jak už psala modročka, že zažila něco podobného, tak já také jsem si prošla tímhle scénářem, jako přes kopírák. Dokonce mi vyhrožoval, že mě připraví i o byt, který jsem si pořídila ještě za svobodna, že prý nemám na nic nárok a všechno je jen jeho. Někteří chlapi jsou fakt hajzlové. Tak jsem znova začala od nuly a teď jsem na tom finančně líp, než v manželství. Ale nesouhlasím s těmi Božími mlýny, možná melou, ale někdy tak pomalu, že ten zmetek si prožije krásný dlouhý život a nakonec zemře - to jsou ty mlýny, ale to čeká každého z nás.
tvůj příběh mi připomíná můj rozvod, ale u nás to byly automaty a obrovské dluhy, které tím vznikly a o který jsem se dozvídala postupně. Bývalý manžel dělal na směny a když já jsem byla v práci, tak chodil hrát a prohrál hodně peněz. Když už šlo do tuhého, prodal zařízení bytu, auto, nebral ohledy na naše děti. Taky jsem zůstala sama a víc jak rok bojovala o to, abych nemusela splácet jeho dluhy. Taky jsem zanevřela na chlapy, ale po 5 letech jsem potkala hodného muže, taky se dvěma dětmi ve vlastní péči, už jsme spolu 10 let a staráme se o 4 děti. Nyní už jsou veliké, ale chci ti tím říct, že každá křivda se dá překonat, musíš ale začít žít. Je pravda, že kousek z toho všeho v tobě zůstane, jako ve mě, ale musíš začít žít. Ne všichni chlapi jsou zlí a vypočítaví. Přeji ti hodně štěstí a začni myslet na budoucnost a přestaň žít minulostí, nebo se utrápíš.
Jistě se to bude dnes opakovat Boží mlýny melou pomalu ale jistě.
Milá K, vím, jak toto bolí, prošla jsem podobnou situací.
Zkus se nad celou situaci podívat z jiného úhlu: jsi skvělá matka, jistě výborná účetní, byla jsi jistotou firmy, kterou vlastní Tvůj ex... o něm víš, že je smilník, podrazák, zloděj, podvodník, lhář i před soudem atd... Pokud je vše tak, jak jsi napsala, za svoje činy zaplatí. Asi ne teď, ale čas ho ukolébá. Už jen to, že napsal dům na současnou manželku, převody aut, prázdná firemní konta... to je sice "dobrý úhybný manévr", ale tak jak jsi Ty byla vydána na milost a nemilost jeho velikosti, teď ho drží v šachu jiní lidé. A Boží mlýny melou pomalu, ale pořád. ... Ještě stále si myslíš, že Tvoje poctivost může žít společně s takovým člověkem? Dcera je malá a nechápe celou situaci. Nikomu nemůžeš nařídit, aby Tě miloval. A ex nemiloval bohužel ani Tebe, ani Vaše děti. Jinak by nikdy nemohl vyklidit zařízení bytu a nepostarat se o vlastní děti.
Neboj se, děti časem pochopí, kdo je důležitý v jejich životě. A Ty věř, že si zasloužíš muže s lepších charakterem. 
Tvůj příběh mi hrozně připomíná text jedné písně...v lásce vyhrává ten, kdo miluje míň.....dějiny ukazují, že ikdyž se vdáš z lásky, nikdy není zaručeno, že to tak zůstane do smrti. Asi ses na to moc spolehla a tak jsi ani nevycítila, že manžel ti jaksi duševně utíkal jinam, byť vše vypadalo tak v normálu. No ale stalo se.... uvědom si, že i přesto život nekončí, máš děti a nejsi žádná stařenka. Hlavně si vezmi s toho poučení, ono se marně neříká "důvěřuj, ale prověřuj" přeji ti aby jsi zase našla radost ze života, máš jen jeden a je smutné ho prožít v útrapách nad jednou zradou.
