Lesk a bída těhotenství
Je tomu víc než patnáct let, kdy jsem jednoho dne usoudila, že je můj život tak trochu nudně jednotvárný, a pojala jsem úmysl rozšířit dvoučlennou domácnost o dalšího do počtu. Manžel sice utrousil něco o mém nejblbějším nápadu za poslední desetiletí, nicméně poddal se hrubému nátlaku a pustil se radostně do výroby. Nešlo to tak, jak jsem si vysnila. Především se v mé hloubi ne a ne nějaký ten plavec uchytit, ač jsem post coitum prováděla krkolomné doporučované polohy, měřila interní teplotu, počítala dny nebo obětovala výrobě veškerý volný čas. Trvalo dlouhé tři roky, než jeden plavec z těch zúčastněných miliard protrhl cílovou pásku, leč nebylo mu souzeno dospět a po dvou měsících jsem se rozloučila i s ním. Jaký to mělo dopad na moji už tak nervově labilní psychiku, netřeba dodávat. Naštěstí tím ale došlo k jakémusi „pohnojení pole“ a následující semínko se uchytilo hned na první pokus. I začalo tedy klíčit…
A mně začalo být špatně. Ne že bych co ráno vyklopila žaludeční šťávy do domácího tobogánu, mně se prostě jenom houpal žaludek, což jsem shledávala velice komplikujícím vzhledem k vyčteným moudrům o tom, jak kvalitně by se měla budoucí matka stravovat, aby ve svém nitru vyrobila zdárně fungujícího jedince. Fakt jsem se snažila, ale již jen vůně zdravého teplého pokrmu mě uvedla do stavu obav, že mi krkem vyskočí celé tlusté střevo. Smrdělo mi úplně všechno kromě piva, které bych lemtala po litrech, kdybych se nebála o zdraví toho nebohého zajatce mých útrob.
Přežila jsem první tři měsíce mého rizikového těhotenství na suchých těstovinách, rohlících, mléku a suchých bramborech. Zhubla jsem dvě kila, a místo vystouplého zakulacujícího se bříška mi byla vidět vystouplá, 
obnažující se žebra. Do tohoto radostného období vstoupilo i první ultrazvukové vyšetření, na které velice ráda vzpomínám – pohled na toho malého nádherného červíka na obrazovce mě dojal a rozeštkal takovou silou, že venku čekající manžel při pohledu na mé krokodýlí slzy zesinal hrůzou, že je zase něco úplně špatně.
Jako mávnutím kouzelného proutku se mi čtvrtý měsíc žaludek uklidnil a já už mohla myslet pouze na samé hezké věci, jako třeba na svůj ochromující strach o miminko, o sebe, o manžela, o budoucnost, o důchodkyni z druhého poschodí i o stav vody na lucemburských tocích. Děsilo mě úplně všechno a mé hysterické sklony (vzhledem k osamělosti domácího vězení) dostaly spoustu prostoru pro své rozvíjení. Taktéž jsem odmítla provozovat cokoliv tělesného, co by mohlo onu klíčící fazolku ohrozit, což zahrnovalo i manžela a jeho pudy. Vydržel. Je to statečný gentleman. Do té doby se také datuje počátek mého bezbřehého obdivu k němu, neboť každý den a každou minutu byl připraven chlácholit tu ubulenou trosku, co bývala jeho veselou ženou, odpovídat na její idiotské švitoření při jasnějších stavech mysli nebo obětavě shánět venku všechny ptákoviny, které si vymyslela.
Pátý měsíc byl konečně ve znamení mého návratu do práce a já se trochu uklidnila. Bříško mi začínalo být vidět a já jsem rozkvetla. Čím dál víc byly cítit pohyby miminka a já si to užívala plnými doušky. Hladina hormonů v krvi mi úspěšně narůstala, takže jsem i nadále dojetím bulela u televizních reklam na prací prášek nebo při Kouzelné školce. Zakoupila jsem stohy mateřské literatury a plánovala se státi supermatkou na plný úvazek. Studovala jsem pilně až do porodu. Všechno jsem měla promyšlené do detailu – jak budu klidně, zodpovědně a přirozeně rodit, kojit i vychovávat. Všechny ženy kolem mě to dělaly špatně, chovaly se zbaběle a neekologicky. Já to vezmu pevně do rukou a bude to úplně jiné a dokonalé.
Samozřejmě to dopadlo zcela odlišně, ale o tom až příště. A jak jste snášely těhotenství vy?
7.9.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 45 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Lesk a bída těhotenství
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Johanka74: 
.jpg)
Johanka74: 
Musíš svého jedináčka přesvědčit, aby měl hódně potomků a vynahradíš si to na vnoučatech 
.gif)
Cinderella: Dík, taky se tím utěšuju, v podstatě to už dlouho neřeším, ale vevnitř to furt je. Chtěla jsem velkou rodinu, tak 4 děti, a mám jedináčka..ještě že jsem neměla prachy a zázemí a nezvládla jsem jí tudíž rozmazlit 
mam-ča: Jojo, třeba se mi zadaří před padesátkou a pak tady budu plakat, že nezvládám haranta, poněvadž jsem již lehce dementní a neustále ho někde zapomínám 
Johanka74: Ber to tak, že upřednostňuješ kvalitu před kvantitou. 
A třeba to ještě vyjde, a Ty si budeš rvát vlasy.
Moje kamarádka poprvé počala ve věku 35 let, a teď, po 15ti letech hřímá na svého puboše : "Můj přechod a Tvojí pubertu přežije jen jeden z nás !" 
Johanka74: pořád jsi na tom líp než spousta žen, které nemají ani to jedno dítě, i když by hrozně chtěly 
Sofffie : Moc hezky napsané !
První těhotenství jsem zvládla standardně, Ve třetím měsíci na svatební cestě na běžkách, s lopatou dolující auto zapadlé v závěji.
Druhé těhotenství jsem se těšila na holčičku. Bylo mi blivno, tloustla jsem už při pohledu na rohlík, omdlívala ve frontě na květák, nemohla jsem spát na zádech z důvodu omdlívání, ani na břiše, protože bych se kolébala. To těhotenství bylo tak jiné než to první, že jsem byla přesvědčená, že to ta holka musí být. No, při předčasném porodu mě vyvedli z omylu : byli to dva kluci. Prostě můj manžel neumí nic jiného, než se kopírovat.
Bilance prvních let našeho manželství byla úspěšná : Tři roky = tři děti. A to ty dvojčata byly "přes DANU". Ten první narozený jí měl přilepenou na prdelce...
No, já otěhotněla po velkých hrozbách neplodností na první nechráněný pokus, 25 den 28denního cyklu 
v 18ti letech 
jsem začala asi týden na to. Pokud si pamatuju, spíš jsem v obchodech omdlívala, i v tramvaji a v metru. A spala jsem i ve stoje. Porod byl úplně v poho bez jakýchkoliv léků, jen jsem opět celou dobu . Je to už víc než 17 let, od té doby žádná antiko, 8 IUI,2IVF, hromady peněz a nic Tak se jim přece jen to vyhrožování o neplodnosti povedlo. Mám ještě 3 roky na poslední pokus, ale nějak už se mi nechce, je to poslední a pak už to bude definitivní. A nemám prachy 
Jediný co komukoliv závidím je možnost normálně otěhotnět 
Není to zlá závist, jen mě občas chytne taková tíha a smutek, že to až bolí. Trapný, co, Hlavně když každej den vystupuju z tramvaje u Podolský porodnice 
Jó,kdo nezažil,nepochopí..
.JPG)
jo hormony jsou svinstvo
těhotenství, šestinedělí, kojení, mateřská demence....
Obě těhotenství mně do čtvrtého měsíce bývalo špatně hned ráno, jakmile jsem strčila zubní kartáček do pusy.Potom to přestalo a bylo mně dobře.V prvním těhotenství mně vadila vůně úplně všeho, nejvíce vůně v řeznictví a čerstvého chleba.V druhém jsem zase mohla jíst jen suché housky a k tomu rajčata.
.jpg)
Ty vago takovýhle tehotenství bych nazvala rajskou procházkou (myslím samotných 9 mesícu ne ty nervy predtím).
Zvracet jsem zacala hned první ráno po samotném zadarení a skoncila jsem s miskou pod pusou na porodním sále. Zvracení typu obracení zaludecních stáv, spatne mi bylo z cehokoliv - smrady, vune, pohled do mrazáku, pohled do lednice, pohled do hrnce, vsechny tv programy kde se ocitl miligram jakékoliv potraviny byly u nás zakázaný. Oddelaná páter a kycle, navíc bricho se jaksi nevytvorilo a dcera byla uvnitr v pánvi, takze jsem si poslední 4 mesíce nesedla, neohnula se...mohla jsem stát dokud to páter vydrzela a nebo lezet. Nastestí jsem nemusela chodit do prace, protoze jsem se ve 2. mesíci prestehovala do Dk. Tehotenství jsem zacala na 64kg a skoncila na 68kg, dcera byla normál 3080g. Musím uznat, ze to byla nejefektivnejsí dieta mého zivota. A já starý vul jsem si to 2 roky na to zopákla a navíc jsem u toho mela starsí dceru coby doprovod a komentátora....maminko dneska jsi uz zvracela a kdy bude snídane... no a pri slove snídane jsem bezela zvracet potretí . Toho kdo nazval tech 9 mesícu jako "nejkrásnejsí období zivota zeny" bych jeste dneska povesila za urcitý orgán do pruvanu!!! potretí do toho nejdu oni omylem
.JPG)
Začátek stejný - tři roky čekání - revize - potom skoro rok čekání, čtyři měsíce špinění a krvácení- docela nervy..
Ale potom se to všechno uklidnilo a docela dobrý.
Jen ten poslední měsíc jsem si připadala jako vorvaň, ufuněná, neohebná...
Ještěže u nás nejsou velryby, určitě by mě Greenpeace tahali zpátky do moře. 
Do jiného stavu já přišla v okamžiku, kdy jsem si sedla na židli, na které předtím seděl chlap. Máme to v rodině, stačí vidět kalhoty. Proto jsem celé mládí strávila opačnými starostmi-jak neotěhotnět. Přesto jsem syna porodila v necelých dvaceti letech, dcera s DANOU(dobrá a neškodná antikoncepce, poslední vynález té doby) se narodila o dva roky později a tím se to vybouřilo a dál byl klid. No a ty první tři měsíce-nebylo třeba žádných testů ani kontrol, jakmile se mi zvedl žaludek, když jsem ucítila jakékoliv maso, bylo jasno
Já jsem ještě tímhle poctěna nebyla, ale moje kamarádka měla ty první měsíce taky děsivé. Nemohla polknout ani kousek suchýho rohlíku, všechny výpary jí dělaly zle. Za ty 3 měsíce shodila 6 kg. Ale pak se to taky uklidnilo. Moje mamka mi líčila, že každou druhou zastávku, když mě čekala, musela vystoupit a zvracet do koše. Takže doufám, že mě se to vyhne. Bych dojela do práce až na oběd 
.jpg)
Teda, tak tenhle článek mě hned poránu dostal
A jak to probíhalo u mě? Neskutečně špatně mi bylo v podstatě hned od začátku, při prvním těhotenství jsem si dokonce musela dát víc než měsíc pauzu v zaměstnání, protože jsem nebyla schopná ani dojet do práce, aniž bych musela minimálně 2x vystoupit z trolejbusu, abych v poklusu hledala alespoň maličké křovíčko, do kterého bych mohla nerušeně . Nicméně asi v polovině čtvrtého měsíce to přešlo. I když rady některých kolegyň v práci, které se mě snažily chlácholit radami typu "já zvracela celý těhotenství, i na porodním sále..." mi úplně nepomohly No a u druhého těhotenství jsem naposledy zvracela ve 21 tt. Pláči jsem moc často nepropadala (naštěstí), zase jsem ale neustále spala. Hned po návratu z práce, pak u večerních zpráv, pak hned na začátku večerního filmu.... Ale stálo to za to, mám dvě krásný dcery. To za těch pár měsíců nevolností určitě stojí
