Kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem,
Už několikrát zde byl článek na téma kolik jazyků ovládáte a jak moc se v zahraničí domluvíte / nedomluvíte. Mě by ale dneska spíš zajímalo, jak jste ke svým znalostem neznalostem přišli. Upřímně dámy, ruku na srdce, i znalosti “domluvím se rukama/ nohama / pomocí papíru a tužky” jste se musely někdy někde nějak naučit. A začnu u sebe.
Někdy počátkem minulého století se moji předkové rozhodli odejít za prací do tehdejšího hlavního města Rakousko-Uherska Vídně. O pár roků později se jim zde narodila dcera (moje babicka) a o dva roky později i syn (muj prastrýc). Když se po letech vraceli zpět do rodné hroudy neměly děti o čestině ani potuchy. Prastrýc se česky doučil velice rychle a dobře, dokonce v dospělosti vyučoval češtinu a dějepis. Babička sice dochodila v Čechách tehdejší povinnou školní docházku, ale následovně několik let pracovala jako sekretářka v německé firmě a po provdání zůstala po zbytek života v domácnosti, tudíž zůstala zakeřnostmi české gramatiky nedotčena.
Moje máma byla meziválečné dítě a většinu své školní docházky se povinně učila německy. Což na ni zanechalo jizvu v podobe, že se sice německy velice slušně domluvila (určite i zásluhou babičky), ale bojkotovala tento jazyk jak mohla. Po válce studovala na institutu moderních jazyků, kde ziskala základní znalosti italšťiny a francouzšťiny a perfektně se naučila anglicky. Díky těmto znalostem později pracovala jako průvodkyně v cestovní kanceláři a procestovala celou Evropu křížem krážem. Nějakým, mě neznámým způsobem, se jí podařilo vyhnout se zcela rušťině.
Máminým snem bylo, že bude doma s námi dětmi komunikovat anglicky. Vzhledem k máminýmu pracovnímu vytížení nás většinu volného času hlídali babička s dědou a tak jsme my děti vyrostly mezi babiččiným karfiolem a gemysovou polífkou a školní rušťinou. Máminy anglické snahy nás míjely obloukem. Nejstarší bratr se obvykle učil jen to co potřeboval k dalšímu studiu a ne co chtěla máma, ruský slovník měl polepený tahákama, německý obrazkama lehce odených slečen a anglicky se naučil velice dobře nadávat. Prostřední bratr zastával názor, že učení je ztráta času, co si pamatuje ze školy je dostatečné. A dostával matku do kolen logickou úvahou, že když se trojka jmenuje “dobrá” tak to musi být dobrá známka. Navic on se jazyky učit nepotřeboval, se svým osobním esperantem a vyzbrojen poznámkovým notýskem s tužkou se dodnes lehce domluví všude a s každým. A tak máma upnula všechny své snahy na mou osobu. Osud ji sice po skoro čtyřicátém roce života dopřál vytouženou holčičku, ale pouze na papíře. Holčička byla shopna sepsat logaritmus anglického jazyka, ale po všech matčiných několikaletých snahách se naučila tak maximálně pozdravit a poděkovat v několika evropskych jazycích s dovětkem , že je přece slušná a co víc by si rodič mohl přát.
Povinná školní docházka mě v 5. třídě seznámila s rušťinou. V duchu “je to slovanský jazyk”, jsem ji občas krapátko počeštila ci poslovenšťila, ale nějakým záhadným způsobem jsem se ji přeci jenom velice slušně naučila. Na střední škole se naší peredavatelnicí stala osoba s ruským rodným listem, která ani po 20-ti letech v Praze negavarila po-česki. Později po sametové revoluci vyučovala angličtinu, naštěstí ne naší třídu, protože my jsme v té době uměli anglicky už lépe než ona sama.
A v té době se mámě splnil sen – najednou se v mém rozvrhu objevily 2 hodiny angličtiny týdně. Sakra 4 roky s pozdravem a barvami nevystačím, budu se muset něco naučit. Následující tři roky jsem uváděla naši profesorku angličtiny Lucinku na pokraj zhroucení a pomocí taháků předstírala jakés takés znalosti. Sametová revoluce mě potkala ve třetáku a způsobila mimo jiné, že najednou maturita z ruštiny nebyla povinná a přivedla k nám na školu americkou černošskou studentku Grace, která nás měla naučit anglické konverzaci. Maturovala jsem z matematiky, aspoň na jeden předmět jsem se nemusela učit. S Grace to bylo podstatně horší. Nikdo jsme ji nerozuměli, ona nerozuměla nám a tak anglická konverzace probíhala s křídou na tabuli a vzájemně jsem si nasledující rok kreslili.
Následující tři roky jsem se protloukala jak to šlo, o práci v oboru nezavadila, a co jsem si vydělala padlo na cestování. Z mých jazykových znalostí jsem nejvíce uplatila kreslení, neudělala jsem krok bez zápisníku a propisky a vděčně vzpomínala na rok s Grace.
A pak jsem jednoho dne potkala vikinga (pro neznalce mého života toť můj dánský choť). On česky nekváknul ani slovo (ne že by se na tom do dneška něco změnilo), dánšťina se nikdy nevyskytovala v matčině zorném poli, tudíž jsem neuměla ani pozdravit, natož něco víc. Naštěstí on uměl více než dobře anglicky a já vlastnila matčin starý anglický slovník, zakoupený někdy v meziválečném období. Neuvěřitelné kam až se da dojit se slovníkem, byť fráze typu ”Portýre, podržte dámě dveře” či ”Kde seženeme drožku?” se ukázaly krapet nepoužitelné. Ovšem během nekonečného listování ve slovníku se mi v hlavě začaly více a častěji zjevovat fráze a obraty, které jsem někdy v životě už potkala a čím více jsme si dopisovali a potkávali se, tím více se mi rozsvěcovalo. Takže po necelém půl roce jsem se vdávala s poměrne plynou (byť gramaticky krapatko nemocnou) angličťinou na rtech.
Tak a teď je řada na Vás. Jen se pochlubte, jak jste se dorozumívali s domorodci na letošní dovolené a hlavně kde a jak jste k těmto znalostem přišli/-y.
23.10.2014 Rubrika: | Komentářů 45 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem,
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Budu rejpavá, ale v článku o znalostech jazyků mě výrazy "angličťina, slovenšťina rušťina a dánšťina" (to t s háčkem před měkkým i) obzvláště zaráží 
Jarčo, vzala jsi mi tu otázku z pusy. Chtěla jsem se zeptat, jak se naučila Linda dánsky a jestli její děti mluví česky?
Já se domluvím "západoevropštinou", anglicky jsem se nikdy neučila. Ruština mi šla, maturovala jsem za jedna a když jsem pak po letech jela v delegaci mladých spojařů do Sovětského svazu, napovídali jsme všichni tlumočnici, která měla čtyřměsíční kurz češtiny, zatímco my se učili rusky několik let. Myslela jsem si, že jsem rusky zapomněla, ale předloni jsme byli na Ukrajině, průvodci nás prováděli v ruštině a já rozumněla skoro všemu. Průvodkyně na univerzitě v Černovcích, kterou postavil Josef Hlávka, archítekt a necenáš, nám říkala, že je škoda, že se u nich i u nás přestala ruština na školách vyučovat.
Hezký článek
Docela by mě Lindo zajímalo, jak dlouho ti trvalo naučit se dánsky.
My u nás na západě Čech jsme měli blízko k němčině, sledovali jsme německou TV, naši se i s několika německými přáteli navštěvovali.
Od 2.třídy jsem chodila na soukromé hodiny k postarší dámě, která mívala za muže Němce. Musím říct, že ze základů, které jsem u ní pochytila, čerpám do dneška, němčina na gymplu už mi potom zdaleka nedala. I když bohužel se mi toho za ty roky už z hlavy plno vypařilo. Ruština mi celkem šla, i jsem z ní úspěšně odmaturovala, a i když mi celkem k ničemu není, aspoň můžu před dětmi machrovat, že umím číst azbuku
Zato angličtinou jsem nepolíbená. Myslela jsem, až jí budou mít děti ve škole, že se s nimi budu učit, ale pochytila jsem jen pár základních výrazů a za největší úspěch se dá považovat to, že jsem schopná sem tam něco správně vyslovit, dřív to bylo "co vidím, to čtu"
Ruština je jasná, ostatně, nějaký čas jsem studovala v Moskvě. I po těch létech když na mě někdo promluví rusky, tak mi ten jazyk znovu naskočí. Je možné, že dnes používám směs ruštiny a slovenštiny, stačí když přidám koncovku "sja" nebo "ítěs". 
Po revoluci jsem začala s intenzivní obnovou své školní angličtiny. Rodilý mluvčí byl moc fajn, ovšem jediným viditelným úspěchem jeho lekcí bylo, že jsme ho naučili docela obstojně česky 
Problém je, že rozumím, ale nemluvím. Lektor měl tentýž problém s češtinou. Takže jsme si krásně popovídali, on anglicky, my česky a bezvadně jsme si rozuměli.
Nejlépe ovládám "posunčinu", tou se dokážu domluvit všude.
Pentlička: 
tak to je jako bys psala o mně -
absolutně jsem nechápala, proč se mám učit nějaký jazyk, když jediný styk s cizinou byla občas někdy vyslechnutá písnička od Beatles...
a vycestovat se dalo jen do socdem, kde s ruštinou člověk vystačil (tou jsem byla schopná i provázet turisty po rodném městě)
jen já po pár zoufalých (po revoluci byli i vyučující např v práci pouze o pár lekcí před námi) kurzech AJ - jsem byla nuce občas promluvit ( v cizině, s manželovými dětmi atd) nicméně anglicky mluvím, jen , "když mi jde o život" - je mi to líto, ale když člověk(nebo teda já) nemá možnost mluvit - zapomíná a ztrácí jistotu...
jsem poválečné dítě...k němčině jsem tudíž měla odpor...ruština se mi líbila, slovenštinu do nás nacpal rozhlas a posléze televize, protože jsem milovala Francii, tak další jazyk byla jasná volba. Přes ní trochu italsky, ještě méně španělsky a jen lehkým odhadem portugalština. Angličtinu mám trochu oposlouchanou z filmů s titulky, takže jen jednotlivá slova, hlavně z písniček Beatles.
Být dneska mladá, dám se fakt do angličtiny, protože s tou se člověk dneska domluví všude, je to takové celosvětové esperanto
Doma rodiče spolu mluvili německy,když chtěli,abychom jim nerozuměli.Máma měla jen německé školy,doma mluvili napůl česky,napůl německy.Takže jsem měla vždy blízký vztah k němčině.Nyní umím o hodně méně,dříve jsem si běžně četla časopisy a se slovníkem i knihy,tv byla furt přepojená na německo.Ve škole ruština,z ní maturita.K tomu francouzština,která mi pila krev,zásadně jsem se naučila jen to nejnutnější,abych měla čtyřku.Nechtěla jsem na ní chodit,byla jsem tam strčena,neb na němčinu chtěl každý....taky nebyl motiv,věděli jsme,že se stejně do Francie nepodíváme,tak na co se učit.Pak jsme měli také mrtvý jazyk- latinu,kde aspoň nějaké citáty mi v hlavě zbyly dodnes.Angličtina šla mimo nás,jen jsme poslouchali různé skupiny a občas něco v hlavě uvízlo,že něco pasivně vím,co to znamená.Dnes to mají mlaďoši snazší,jezdí si na výlety už ve škole,mají možnost si povídat v cizí řeči s rodilými mluvčími.Moje děti umí anglicky úplně samozřejmě,dcera ještě rusky,španělsky,syn francouzky,španělsky.Dnes už jsem líná a zatím se mi nic učit nechce,snad jen kdybych to potřebovala.Za mlada jsem se zajímala o polštinu,rumunštinu a četla jsem si makedonské tisky (psáno azbukou...),vždy podle toho,s kým jsem se seznámila a nebo kde jsem byla.
Nemcina prvni jazyk, cestina matersky jazyk, rustina zlo ale na dobre znamky bez uceni. Anglictina trochu od tatinka, hodne malo od ucitelky co si myslela ze umi anglicky Naucila jsem se tady, trochu ve skole vetsinu sama, ale ovladam moc dobre (podle poznamek znamych a spolupracovniku) Rustina vyprchala a ani mi to nevadi. Plan - chtela bych se naucit spanelsky, ale jsem nejak lina
.jpg)
krásný článek....já tupec trochu německy,ruština jasně a nanic
.jpeg)
Lindo, moc hezký článek zvláště tvé randění se slovníkem mě dostalo
No a co se týče mých znalostí, tak jsem ráda, že se domluvím česky Mrzí mě to, ale teď už to nedohoním.
Já jsem totalitní dítě, takže rusky jsem uměla výborně. Bohužel od VŠ jsem ji ani jednou nepoužila, takže jsem jí 90% zapomněla ( ale věřím, že kdyabych byla nucena, tak si ji obnovím). Na základce jsem chodila 2 roky do němčiny, kterou jsem nenáviděla, ale domluvím se v ní asi tak na úrovni, že si umím objednat v hospodě a zeptat se na cestu (jestli porozumím odpovědi, to už je jiná věc). Na gymplu a na VŠ jsem dělala angličtinu a po revoluci jsem chodila ještě na konverzaci s rodilým mluvčím, ale vzhledem k tomu, že ji použiju tak maximálně 1x ročně na dovolené, taky už jsem hodně zapomněla.
.JPG)
Na základce jsem se naučila docela slušně ruštinu, aniž bych se ji nějak musela učit.
Na střední školu jsem nastoupila v roce 1990 a bylo to přesně tak, jak píše Linda. Ruštinářky začaly učit angličtinu, my ale hned v prváku - angličtinou nedotčení - vyfasovali Angličana Jamese a hodiny probíhaly tak, že on nám něco říkal a my se bavili mezi sebou (česky), protože jsme mu nerozuměli. Potom se u nás dva roky střídali angličtí a američtí lektoři (asi po čtrnácti dnech, protože nikdo s námi dlouho nevydržel) a ve třeťáku nás začala učit přeučená matikářka 
Naštěstí jsem stejně jako Linda měla možnost odmaturovat z matiky a angličtinu beru jako nutné zlo.
Samozřejmě jsem od té doby asi desetkrát začínala od začátku na různých kurzech, ale protože angličitnu nevyužiju, vždycky všechno úspěšně zapomenu.
Na základce jsem se naučila docela slušně ruštinu, aniž bych se ji nějak musela učit.
Na střední školu jsem nastoupila v roce 1990 a bylo to přesně tak, jak píše Linda. Ruštinářky začaly učit angličtinu, my ale hned v prváku - angličtinou nedotčení - vyfasovali Angličana Jamese a hodiny probíhaly tak, že on nám něco říkal a my se bavili mezi sebou (česky), protože jsme mu nerozuměli. Potom se u nás dva roky střídali angličtí a američtí lektoři (asi po čtrnácti dnech, protože nikdo s námi dlouho nevydržel) a ve třeťáku nás začala učit přeučená matikářka
Naštěstí jsem stejně jako Linda měla možnost odmaturovat z matiky a angličtinu beru jako nutné zlo.
Samozřejmě jsem od té doby asi desetkrát začínala od začátku na různých kurzech, ale protože angličitnu nevyužiju, vždycky všechno úspěšně zapomenu.
.jpg)
Já šla do školy v roce 93, takže ruština se mi naštěstí obloukem vyhnula 
Na prvním stupni jsme coby malotřídka v pohraničí měli všichni povinně němčinu, na druhém stupni ve větší škole jsem v ní automaticky pokračovala, tam nebylo na výběr. Na střední opět němčina a počátek angličtiny - jenže na tu jsme měli každý rok nového učitele, takže jsme každé září začínali tu samou knížku a došli zhruba stejně daleko, takže skloňovat to be, barvy, číslovky a popis toho, kde bydlím, umím skvěle, ale to je tak všechno Nikdy jsem na jazyky moc nebyla, musela jsem se slovíčka vyloženě drtit, abych měla dobré známky, ale nijak mě to neuchvátilo. Výsledek je tudíž ten, že z němčiny umím dokonale gramatiku, ale jelikož ji nepoužívám, umím sotva tři čtyři slova. Díky práci, TV a mému ježdění do Irska mám zase celkem slušnou slovní zásobu aj, ale gramatika pokulhává, takže pro mě třeba neexistuje minulý čas... Ale zatím jsem se tam s tím vždycky domluvila
Tak já běžně, až po maturitu v totáči, takže ruština. Pak v Anglii angličtina, ve Francii francouzština (tu už jsem za toho čtvrtstoletí zase zapoměla, nicméně máme tolik kamarádů Rusů, že asi opráším tu ruštinu)....
Ale z dovolené mám historku ze SAPY... zavlekl nás kamarád do díry na polívku (pho). Obsluha pravila "polifku hovězí nebo kuřecí" - řekli jsme hovězí, dostali jsme výbornou hovězí. Nicméně - obyčejnou hovězí. Takže příště jsem oprášila znalost svých pěti slovíček vietnamštiny a objednala si pho tai (do polívky se dá syrový steak, který se uvaří na místě) - a bylo to ještě o třídu lepší... s "mi xao don" pro dceru jsem ale už neuspěla, to český vietnamci nevaří... škoda....
takže nevím, kolikrát jsem člověkem, ale vím, že pokud se chci VÝBORNĚ najíst, tak se vyplatí umět alespoň základní výrazy....