Vzala jsem si mamánka
Jsem skoro dva roky vdaná a už teď toho lituji. Každým dnem očekávám narození našeho miminka a čím víc se to blíží, tím větší mám hrůzu. Nikoli z porodu, ale z toho, co bude následovat potom ze strany mého manžela a jeho matky. Ale popořádku.
Vyrůstala jsem v rodině, kde byl otec tou nejhlavnější osobou. Jeho slovo bylo zákon, jeho přání rozkazem. Na slovo ho poslouchala maminka i mí dva starší bratři. Ti také začali hodně brzy tátův model chování napodobovat a naše rodina žila jako někdy před sto padesáti lety. Možná to někomu bude připadat přehnané, ale u nás se opravdu dodržoval patriarchát. Co jsem se jenom nabrečela nad různými příkořími. Zastání jsem nenašla ani u mamky, která byla se vším tak nějak divně smířená. Možná to bylo tím, že vyrůstala v dětském domově a o tom, jak funguje normální rodina, neměla ponětí.
Já jsem ale tím, jak to u nás chodí, velmi trpěla a nepřála si nic jiného, než hned jak dostuduju, odejít a osamostatnit se. Ve třetím ročníku na střední škole jsem poznala Marka. Je o pět let starší než já a úplně mne oslnil svým galantním chováním, pozorností a ohleduplností. Když mě pak představil svým rodičům, připadala jsem si jako v pohádce. Působili dojmem harmonické rodiny, kde si jeden druhého váží a navzájem se respektují.
Byla jsem nezkušená, a tak jsem nepoznala, že ve skutečnosti je to jinak. U nás doma byl uctíván otec, u nich matka. Ta je u nich tím nejdůležitějším a rozhodujícím článkem všeho. Jenže já jsem tehdy viděla jenom to, co jsem vidět chtěla. Že se k ní všichni členové rodiny chovají slušně, oslovují ji maminko, když něco chtějí, poprosí, poděkují, atd. Něco takového jsem z domova neznala.
Měla jsem pocit, že jsem poznala muže svých snů. Představovala jsem si, jak spolu budeme žít jako dva rovnoprávní lidé ve vzájemné úctě. Když jsem odmaturovala, vzali jsme se a koupili si malý byt, na který nám dali jeho rodiče. Pořád bylo všechno v pořádku, klapalo nám to. Zařizovali jsme si společné bydlení a mně ani nevadilo, že nám jeho maminka často radí a rozmlouvá to, co jsme si sami naplánovali. Byla vždycky milá.
Po roce jsem přišla do jiného stavu, což jsme oba přivítali s nadšením. A právě v té době to začalo. Připadá mi, jako bych dítě nečekala já, ale tchyně. Ona je ta hlavní, nakupuje výbavičku, rozhoduje, jaký kočárek máme pořídit, postýlku, kterou jsem si vybrala, zkritizovala a donutila manžela, aby koupil jinou. Pořád mě sleduje, co jím, jestli dodržuji životosprávu, neustále mi vypráví průběh svých dvou děsivých porodů, při kterých málem umřela. (Myslím, že přehání.) A taky plánuje, jak bude chodit naše malé koupat, vozit na procházky, jak si ho pěkně obleče. Ona se na to dítě těší, což chápu, ale vadí mi, že si ho přivlastňuje.
Řekla jsem o tom manželovi. Vysvětlila jsem mu, že si nepřeju, aby nám jeho matka takhle všechno organizovala. Nepochodila jsem. Jemu na tom nepřipadá vůbec nic špatného. Prý to myslí dobře, chce nám pomoct, chce být něco platná. A i kdyby jí něco řekl, stejně by to bylo k ničemu, protože ona si vždycky prosadí svou. A že se s ní nemíní hádat, když nic tak hrozného nedělá.
Zbabělec! Bojí se vlastní mámy. Prý si mám zvyknout a uleví se mi. Jenže já si na tohle zvykat nechci. Mám obavu, že až se mi miminko narodí, oni mi ho „ukradnou“. Že budu postavena do pozice nějaké nesvéprávné bytosti, která nesmí o ničem rozhodovat. Nevím, co mám dělat. Nejradši bych se sbalila a odešla, ale nemám kam. Domů jít nemůžu, protože to bych se dostala z bláta do louže.
Jsem zoufalá. Co si mám počít? Kamarádka mi poradila, ať ztropím pořádnou scénu, jenže to já neumím. Mám problém se ozvat, radši se stáhnu a tiše trpím. Už to, že jsem byla schopná manželovi říct, co mi vadí, byl na mě velký výkon. Něco bych asi udělat měla, jenže nevím co.
18.6.2007 Rubrika: | Komentářů 45 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Vzala jsem si mamánka
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
mam-ča: myslím, že ne
Královnou zůstane jen pokud děti jsou v jejím království .....
V každodením životě nebude mít šanci ...
Napadají mě i krajní metody odporu ... pokud na to Tereza bude mít vytrvalost tak se prostě věci které vybrala tchyně poškodí, nezvratně ušpiní nebo je někdo ukradne .... chce to jen trochu kreativity 
Ota: Královna - matka zůstane tchýně. 
Terezu vnímá jenom jako další dítě do rodiny, které je možno z výšky jejích životních zkušeností komandovat.
Jsi ještě moc mladá. Taky jsem se zpočátku vztekala, že se nám tchýně plete do života. Časem jsem se s tím vyrovnala. Má to i své výhody - když je třeba, děti pohlídá, občas uvaří mé rodině svíčkovou, tak jak ji dělá jen ona a manžel s dětmi si pochutná, já zas na oplátku občas pošlu jí nějaký můj kulinářský výrobek. Jen je třeba naučit se s tchýní jednat jako s rovnocenným partnerem a nám oběma asi nejvíc pomohlo hříchy našich partnerů (tchána a manžela) - to nás dost zblížilo. A jsem v situaci, kdy si klidně můžu tchýni postěžovat na jejího syna a ona to komentuje slovy "no jo, je holt celej jeho otec"
.
A navíc si myslím, že pokud je tvůj manžel zvyklý poslouchat ženu, tak se asi nikdy nedostaneš do situace, že budeš v jeho područí a když budeš vědět, jak s ním jednat, tak časem budeš tou hlavou rodiny ty.
No,nevím.Některý matky se musí prosadit za každou cenu. a nedají pokoj,dokud není po jejich.Úsměv neúsměv.Přimlouvám se za psychologa.A nauč se bouchnout do stolu.
Skor bych se vsadil , že jejich očekávané miminko bude první vnouče oné aktivistické tchyně .
Vidím dva problémy.
1. Tereza se vdávala moc mladá.... ( únik z rodiny ?)
2. Nechce si přiznat, že model její rodiny ji ve skutečnosti vyhovoval ( to je to zatracené podvědomí)
Až se miminko narodí tak to nebude jako ve "Ztraceni" ale ve skutečnosti Tereza postoupí na pozici královny matky, přesně jak to říká kamínek a mamča zde níže......
AndreaNY +1: V šestinedělí jsem musela být na týden u tchánovic, kvůli úpravám u nás doma a když jsem odjížděla, tak mi moje mamka chtěla vzít tašku, abych netahala nic těžkého, neboť se to nemá a tchyně prohlásila, že je dobré, když se můžu šetřit, že ona tahala kolečka. A ten pobyt u nich nebyl nic příjemného. A já byla zrovna hodně citlivá. Pořád si to pamatuju.
Moje tchýně už nežije, ale do života se nám nepletla, snad proto, že jsme bydleli 2 km od ní a já pro nějaké slovo nejdu daleko. Ale když se vdala její dcera, tak to odnesl chudák švagr. Pořád jej srovnávala s mým manželem, nic na něm nebylo dobré, přitom ten clap umí doslova všechno, od oprav až po vaření a šití. A to ještě bydleli v jednom domě.Švagrová mezi nimi dělala prostředníka, protože spolu tchýně se zetěm vůbec nemluvili.
U nás je to podobné. Manžel se pořád zastával maminky. Zastával píšu proto, že už je to o koudrk lepší. Tchyně by nám hróóózně ráda organizovala život. Tam můžete, tam nesmíte, uděljete tohle, vezmi si na sebe tohle. Hrůza. Ještě, že nebydlí s námi, asi bych se z toho zcvokla. Dokonce při poslední návštěvě na mé narozeniny mojí mámě nepřímo vytýkala (přes syna), že nejsou vypleté záhony!!!! Tak to mamka hodně dlouho rozdýchávala. Dříve jsem se bála říkat své názory nahlas, ale je to potřeba, aby ses před ní prosadila. I když to jde velmi těžko, protože moje tchyně si stále dělá, co chce. Jen vidí, že si nenechám všechno líbit. Tak jsem rázná a říkám, jak to dělám já a prostě si to takhle budu dělat dál. Prostě se musíš ozvat, aby Tě nepřeválcovala. Klidně, ale rázně. Snad je to trochu srozumitelné, protože to píšu ve spěchu. Moje skoro dvouletá dcera chce moje prso snad každou hodinu. Pomóóóóc
Myslím si, že je to super rada, ta od mam-či,protože s úsměvem a klidem (klidně hraným) můžeš pochodit.. Vztekat se a rozčilovat a nádavat na jeho matku...tak to by byl hřebík do rakve vašeho vztahu.
Mám taky mamánka, už 28 let, a tchýni podobnou té Tvé. Bohužel vypadá, že je nesmrtelná.
Nauč se tchýni sdělovat svoje názory klidně a s úsměvem. To ona se musí rozčílit, když nebudeš skákat jak ona píská. Tvůj manžel (a žádný chlap) nepochopí, proč jeho matka tak vyvádí, když Ty jsi na ní tak milá. Prohrává vždycky ten, kdo se rozčílí.
Pomoc tchýně neodmítej, klidně jí dávej dítě na procházky, aspoň si trochu odpočineš. Ale doma si rozhoduj o všem sama. Opět s vlídnou tváří a s úsměvem, i kdybys měla dostat křeč do čelistí.
Nečekej, že Tě manžel někdy podpoří proti své matce. Všechny kompetence řeš rovnou s ní, né přes manžela. To ona si mu bude na Tebe stěžovat, a jemu ty nářky polezou na nervy. 
A ještě jedna rada : Jste mladí a máte se rádi. Jsou aktivity 
, které mu maminka při vší své dokonalosti poskytnout nemůže. 
Už ta věta, že si ho tchýně pěkně obleče by mně vadila. Jak si? Jako kdyby mimčo bylo její. Ale nedělej ukvapené závěry, z počátku budeš ráda, že ti někdo pomůže, ale určitě bys měla napřed ty a potom si určitě pozvou manžela a tchýni, zajít k psychologovi.Manželství je věc vás dvou a nikdo by vám do něj neměl mluvit i kdyby to myslel sebelíp.
Tahle paní tchýně by potřebovala mít za snachu chytrou potvoru, která by jejího nadzájmu využila a přepustila by jí většinu starání a starostí s dítětem a nevadily by jí řeči a řeči a řeči. Jasně, že mít dítě neznamená jen ho vykoupat, když zrovna mám chuť nebo ho převzít čisté, syté, oblečené a uložené v kočárku ve stavu těsně před usnutím a pak s ním hrdě půl druhé hodiny objíždět okolí, aby všichni viděli, jak té mladé pomáhám. 
Bylo by ideální zachovat klid a úsměv, být nad věcí, asertivní, ale kdo to má vydržet v těhotenství a v šestinedělí a při kojení a vůbec
.
Nelituj toho, že jsi vdaná
. Jestliže je manžel zvyklý z domova na matriarchát, časem budeš tou panující královnou u Vás doma Ty, ale je třeba to teď v prvních letech ustát
.
jsi těhotná, přecitlivělá, zranitelná.... nedělej žádná ukvapená rozhodnutí. Po porodu - ať si tchýně dítě klidně bere (ještě budeš ráda, že někdo hlídá), ale pod podmínkou, že bude dodržovat TVOJE zásady - co se týče oblíkání, krmení atd... pokud ne, tak smolík, dítě nedostane.... nemusíš dělat žádnou scénu - naopak - pokud to dokážeš prostě říct velmi vážně a velmi chladně, odkážeš je do určitých mezí. Scény obyvkle na takové lidi neplatí, akorát tě označí za nesvéprávnou hysterku...
.jpg)
ach jo holka zlata, tohle bude tezky boj a mozna ma b+h pravdu s tou psycholozkou.Ty na ne na vsechny musis jit touhel cestou.Scena ti nepomuze.
Drz se budes to mit hrozne tezky v sestinedeli hrozne zranitelna a tam ti tchyne da co proto.drzim ti palce a opakuj manzelovi, ze si rozhodne nehodlas zvykat.
jdi se poradit s psycholozkou nez se vsichni budete v rodine nenavidet a dovedete to az k rozvodu (coz uz ted svym pranim odejit naznacujes....)
