Přítele miluji, ale z jeho matky na mne jde hrůza
.jpg)
Je mi dvacet šest let a mám přítele o tři roky staršího. Chodíme spolu už tři roky a chceme se vzít. Respektive – on by moc chtěl a já stále váhám. Mám totiž obavu z toho, jak bych vycházela s jeho matkou. Vím, že je to směšné, přece si budu brát jeho a ne ji, ale nemůžu si pomoci, hlodá mi v hlavě velmi nedobytný červíček, který mi vytrvale našeptává, abych si to dobře rozmyslela.
Petr je ze čtyř dětí, respektive ze čtyř bratrů nejmladší. Když mu byly čtyři roky, jeho otec zemřel na následky autonehody a maminka zůstala s chlapci sama. Byli všichni tehdy ve věku od čtyř do deseti let. Rodiče už neměla a tchán a tchyně se po smrti svého syna uzavřeli do sebe a takřka přerušili veškeré kontakty i se svou snachou a vnoučaty. Je to nepochopitelné, spíš bych čekala, že se v takové situaci na děti upnou, ale nestalo se tak.
Tchyně tedy vychovávala syny úplně sama, bez jakékoli pomoci. Nikdy si už nenašla ani dalšího partnera, což je vzhledem k počtu dětí celkem pochopitelné. Měla se tedy co ohánět, aby vše zvládla. Finančně to jakž takž šlo, dokud kluci studovali, pobírala vdovský a sirotčí důchod, pracovala… a když kluci povyrostli, snažili se vydělat si na své potřeby na brigádách.
Musím říct a objektivně uznat, že vzhledem k jejich nelehké situaci se jí podařilo vychovat ze synů samostatné a pracovité muže. Všichni se dokážou postarat o cokoli, co je potřeba, včetně tzv. ženských prací. Sama hrdě přiznává, že nikdy neměla čas se s nimi „moc mazat“. Kluci od malička fungovali podle přesně stanoveného řádu a pravidel, bez odmlouvání se střídali na zajišťování chodu domácnosti.
Maminka velela, rozdělovala úkoly, trestala neposlušnost. Podle toho, co mi Petr vyprávěl, byla spravedlivá, ale nekompromisní. Když něco řekla, tak to platilo, nesnesla jakékoli odmlouvání a odpor. Ona sama mi říkala, že to jinak nešlo, pokud nechtěla, aby jí kluci nepřerostli přes hlavu.
Uznávám, že to asi zvládala dobře a v duchu před ní smekám klobouk, že se ke svému životu dokázala postavit čelem a zvládla vychovat čtyři děti zcela sama.
Bohužel, tento způsob života zanechal i negativní následky jak na ní, tak na jejích synech a předává se to dál na manželky starších Petrových bratrů a jejich děti. Tchyně totiž v rodině funguje jako jakási Velká matka, která má v čemkoli právo veta. Synové jsou dávno dospělí a až na nejmladšího mají již své rodiny a děti, přesto jsou před maminkou stále v pozoru jako malí kluci. Máma zavelí, že v neděli chystá oběd, a nesnese, aby byla odmítnuta. Okamžitě nastoupí citové vydírání kombinované s důrazným rozkazem, že máme všichni přijet.
Ve velkých rodinných setkáních si přímo libuje a nejšťastnější je, když se všichni sjedou a ona může organizovat, komandovat a vychovávat vnoučata. Na každém z nich něco vidí a bez jakýchkoli skrupulí sepsuje jak jejich otce, tak snachu, že své děti špatně vychovávají. Pro ni jsou všichni pořád ti usmrkaní kluci, které musí nějak korigovat a všechno jim lajnovat podle svých představ.
Moje budoucí švagrové se už začínají bouřit, nechtějí k ní jezdit, čímž narážejí u svých manželů, kteří jsou zvyklí maminku poslouchat a respektovat. Mám obavu, že něco takového trvale nezvládnu. Když o tom mluvím s Petrem, tak on to nechápe, co mi na tom tak moc vadí, když se maminka stará a chce mít rodinu občas celou pohromadě u sebe.
Jenže na mne je to moc. Sice se k ní všichni bez problémů vejdeme, má celkem prostorný dům se zahradou na vsi, ale když se tam všichni sejdeme, je to jeden velký blázinec. Děti se sice rozprchnou venku, ale i tak je to náročné. Neděláme nic jiného, než se pořád jedna přes druhou motáme v kuchyni, vaříme kafe, naléváme pití, pomáháme s nádobím. A do toho všeho neustálé sekýrování od matky, v poslední době přerušované čím dál razantnější vzpourou od jejích snach, které se rozhodly matce stavět na odpor. To zase nelibě nesou jejich manželé, kteří se je snaží usměrnit a tyto víkendov nebo celodenní návštěvy nakonec končí hádkami, pláčem a uraženými odjezdy.
Nejhorší je, že s mámou nic nehne. Když se jí kdokoli snaží jakkoli oponovat, nebo i slušně a klidně vysvětlit, že si bude, s dovolením, své děti vychovávat po svém (anebo cokoli jiného), ona ho zarazí kategorickým prohlášením ve stylu: „Mně nebude nikdo nic povídat, já jsem sama vychovala čtyři kluky a vím, co a jak. Pamatuj si, že mně se neodmlouvá. Jsi tady na návštěvě, tak budeš dělat to, co ti řeknu.“
Poradí mi někdo, jak z téhle situace ven? Přítel je moc fajn, chtěla bych s ním žít, mít děti. Ale podle toho, jak je to u nich nastavené, bych tím zároveň souhlasila, že si vlastně beru i jeho matku. A to vzhledem k tomu, jaká je, překousnout nemůžu.
14.9.2009 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 45 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Přítele miluji, ale z jeho matky na mne jde hrůza
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
punh: 
dobře jsi to napsala.......my si kdysi ty nedělní obědy taky hezky užívali.......
docela tu maminku chápu.....taky jsem taková velící kvočna, ale kvůli svému a manželově pohodlí už dáááávno nevelím........to mě teda ani nehne ! Jak si mladí ustelou, tak si i lehnou, taky jsem chystávala nedlní obědy, ale dnes už ne ( a mladí by možná rádi přijeli),ale copak jsme otroci ? Taky máme svůj život..........
.gif)
Ota: 
nevím, jestli jsi to myslel ironicky
1. když budoucí tchýni netituluje tchýně, tak to je dobře nebo špatně? To jsem nepochopila. Znám tchýně, které jsou nazývány tchýní a jsou to bezva ženské a pak tchýně, které si vynutily, aby je snachy oslovovaly "maminko" a jsou to semetriky.
2. nevím, co považuješ za "studený odchov". Pokud se někde scházejí párkrát do roka a jsou spokojení, setkání si užijí a neberou to jako povinnost, je to v pořádku. Ale někde se udržuje pravidelné scházení na víkend nebo aspoň po 2 týdnech, protože to tak je ve "slušných rodinách", tak to vidím jako problém, pokud to tak nechtějí všichni zúčastnění.
Nedivím se Tereze, že pociťuje obavy, protože už teď vidí, že něco není v pořádku. Pokud za ní nebude manžel stát ve všech důležitých věcech, tak to je špatné a bojovat s matkou manžela je tak akorát na zcvoknutí. Myslím, že s touto paní nebude možné se domluvit na nějakých jasných pravidlech, protože vše bude brát jako útok na svou osobu a nevděk za všechno, kvůli čemu se obětovala. Všechny považuje za nedospělé děti, které je potřeba neustále řídit a dirigovat 
.gif)
Milá Terezo,bylo by dobré sejít se snachy a jejich protějšky a v klidu si to vyříkat. Synkové by viděli že to je názor všech čtyř snach a ne jen jedna nespokojená a nepřizpůsobivá. A snad pochopí a svou matku usměrní.
To že vychovala sama čtyři děti jí nedává patent na rozum. Jednou by mohla zůstat úplně sama.
Já bych se domluvila s ostatními snachami,že budem jezdit ke tchýni 4x za rok(jaro,léto,podzim,zima) a na její narozeniny,takže při této příležitosti se podřídíme,ale v ostatní dobu ať si jezdí hoši sami,avšak jednou za měsíc,čili by se u mí každý týdem někdo vyskytl,aby neřekla.Do výchovy ona nemá co kecat,už vychovala a její hlas může být toliko poradní.Do své domácnosti bych pozvala tchýni taky jen minimálně,po dohodě.Nezavrhuji rodinná velkosetkání,ale stačí jednou za rok,každý má svůj život,ať si ho žije jak sám chce.Takové ty povinné dary na Vánoce nebo narozeniny neuznávám.Je to pak jen koloběh blbostí,co taky má člověk někomu v podstatě cizímu dávat,když s ním nežije v domácnosti a nezná jeho přání a potřeby??Já mám 3 sourozence,máme se docela rádi,ale vídáme se asi tak 1x za rok v lepším případě,ale víme o sobě a kdyby se něco dělo,tak vím,že můžu poprosit o pomoc.Tchýni jezdíme navštěvovat oficiálně asi 2x za rok,manžel si jede sám častěji...
.jpg)
Tereza dostala od budoucí tchyně do rukou ten nejlepší materiál jaký si může mladá emancipovaná paní za manžela přát.
A přitom si kvůli ní chce šlapat po štěstí......
Všiměte si dvou zajímavých detailů :
1. netituluje ji jako tchyni ( ani jako budoucí) a to je dnes vzácnost.
2. vůbec nehovoří o situaci ve své rodině, neporovnává atd ... třeba je zrovna ze studeného odchovu, kde se lidé neschází, pošlou si SMS k narozeninám a na Vánoce si předají 500 kč na dárek, protože je nic nenapadá.
Mě se ta paní líbí a v dnešní době ,kdy se rodinné vztahy postupně rozvolňují a děcka ani nevědí jak vypadá babička a bratranci/sestřenice , je to vzácnost.
Možná by stálo za to se zeptat budoucích synovečků a neteří, jestli pobyty u "železné báby" nevnímají úplně jinak
Chachá, tohle přesně byla moje babička. Za babičku jsme ji teda nikdy nepovažovali, páč pro nás nikdy neměla dobré slovo, jenom kritiku a sekýrování, museli jsme se chovat podle pravidel a jako u cizích. Táta se nás nebo mámy nikdy nezastal, protože babička zavelela, on sklopil uši a na povel pochodoval jak pískala. Naštěstí jsme se odstěhovali daleko, takže ten vliv nebyl až tak velký, ale i těch pár návštěv ročně stačilo na pocuchání všech nervů a táta se za celý život nevymanil z jejího vlivu. Až teď, když na podzim umřela, tak ve svých skoro 65 letech konečně začíná vidět, že existuje i jiný svět a všichni i fyzicky vidíme, jak si oddechl, že mu najednou nikdo nedupe za krkem a může si dělat co chce...
.jpg)
jednu návštěvu ročně přežiješ, a pokud bude přítel chtít jezdit za matkou častěji, musí holt jet sám....
Váš přítel dal jasně najevo, že stojí za svou matkou generálem. Pokud se nerozejdete, připravte se na dlouholetý boj. Třeba vyhrajete, ale ty roky se nevrátí.
.jpg)
Píses jaká skorotchýne je kdyz se povinne sejdete vsichni u ní, ale jaká je kdyz zajde na návstevu k vám (nebo k jinému ze synu? Komanduje taky nebo se prispusobí?
Já jsem v rámci zachování dusevního zdraví zavedla u nás doma jsou moje pravidla a u tchýne jsou tchyniny pravidla. Zas tak casto k nim nejezdíme a jednou za rok preziju ze vychovává ty nevychované spratky (jak nazývá mé deti) a krmí je sladkosti pred vecerí nacez se rozciluje ze nejedí... . Prezila jsem to, dneska jsou dcery 13 a 15 a tchánovi jsem naposledy videla pred 1,5 rokem a hned tak je neuvidím.
Mám v rodině velmi podobný případ, akorát že kluci nebyli čtyři ale tři a jejich maminka nebyla vdova, byla rozvedená...každopádně na kluky byla sama a vychovávala je v podobném stylu jako ta Terezina skorotchyně.
Kluci se všichni oženili, ale maminka se jim všem neustále plete do života, se svýma snachama bojuje neustále, snaží se je poštvávat jednu proti druhé, vydírá svoje syny...zvlášť u toho nejmladšího je to nejhorší - jakožto maminky mazánek byl vždycky nejvíc ochraňovaný a jeho manželka je tudíž nejvíc pod drobnohledem. A zrovna ona to nakonec vyřešila nejlíp...Celkem slušně, ale asertivně odpálkovala tchyni ve stylu "tohle je moje rodina, dělám věci tak a tak a nevyžádané rady budu ignorovat"...Tohle ale šlo udělat až ve chvíli kdy její manžel stál při ní a ne při mamince, dokud hájil maminku před manželkou, všechno šlo do kytek, i jejich vztah.
Takže se přikláním k tomu co tu bylo už napsané - přítel musí stát za Terezou, jinak ta se může na uši stavět a nic z toho nebude.
Nejlepší by bylo se odstěhovat s přítelem hodně daleko, tak se snáze vymaní z vlivu matky !!!
to je opravdu těžká rada. Přikláním se k názoru, že by bylo nejlepší si o tom otevřeně promluvit s přítelem. On byl zvyklý na tento způsob života a je přesvědčený, že to jinak nejde. Pokud máš možnost mu ukázat jak to funguje třeba u tvých rodičů, že to jde i jinak, možná by něco pochopil.Já jsem taky vychovávala dvě děti několik let sama, ale rozhodně bych jim neřídila život. Jsem ráda, jako každá matka, když se všichni sejdou, ale nenutím je k tomu.
no vzpoury snach jsou k ničemu, pokud se hošánkové postaví na stranu matky... jsou to oni, kdo by měl matku postavit do latě... a jestli tvůj nastávající není schopen / ochoten bránit svou nevěstu a svou rodinu před tchýní, tak pak asi nezbyde než aby žil do konce života s ní (s maminkou)... 
No a co si o tom s přítelem v tomhle duchu promluvit, třeba mu i dát přečíst to, co jsi napsala sem?
