Manželské neshody kvůli zděděné chalupě
.jpg)
Nemůžeme se s manželem shodnout ohledně řešení problému s jeho zděděnou chalupou. Oba máme na vzniklou situaci rozličný názor, moc by mne zajímalo, jak byste se na to dívaly vy, zdejší čtenářky.
Jsme s manželem sami, bohužel i bezdětní. Já jsem děti ze zdravotních důvodů mít nemohla, sice jsme se několik let pokoušeli o adopci, ale pak jsme to vzdali a smířili se s tím, že zůstaneme sami dva. Teď je nám oběma něco přes čtyřicet.
Před časem manžel zdědil po svých rodičích chalupu v Krkonoších. A to je pro nás ten kámen úrazu, o kterém píšu. Chalupa je něco jako rodinný majetek, děděný z generace na generaci více než sto let. Díky tomu je udržovaná, skvěle obyvatelná v létě i v zimě. Manželovi rodiče se tam na důchod odstěhovali a v podstatě tam celoročně bydleli. V průběhu posledních tří let oba zemřeli a jelikož je manžel jedináček, stal se jediným dědicem.
A teď v čem je problém. Bydlíme v Praze, na hypotéku jsme si pořídili vlastní dům. Kdo bydlí v domě ví, že je kolem něj pořád spousta práce, tím spíš, že se nejedná o nějaký satelit na předměstí, ale starší domek ve vesničce kousek od Prahy. Jezdí sem ale pražská linka, proto říkám, že bydlíme v Praze. Tam také oba dojíždíme do práce. Na domku je pořád hodně práce, postupně ho vytrvale zvelebujeme a rekonstruujeme. Dá se říct, že nám zabere veškerý volný čas.
Na chalupu do Krkonoš jsme za rodiči, později už jen za tatínkem, jezdili tak jednou do měsíce, v zimě od Vánoc do Silvestra na lyže a v létě na dva týdny dovolené. Jenže teď, když je chalupa opuštěná, je to, dle mého názoru, pro nás zbytečný luxus si ji držet. Starat se o náš dům a k tomu ještě o vzdálenou chalupu, je nereálné, pokud se nechceme totálně uštvat. Já bych byla pro ji prodat, z výtěžku doplatit naši hypotéku a dokončit rekonstrukci našeho domu a ještě by nám patrně zbylo něco jako rezerva na stáří.
Manžel s tím však nesouhlasí. Na jednu stranu ho chápu, má k té chalupě citový vztah, jezdil tam od dětství, trávil tam veškeré prázdniny a často i víkendy u svých prarodičů. Říká, že pro něj to není jen nějaká chalupa z mnoha, ale něco jako historie jeho rodu. To je pravda, každý kousek tam nese stopy po jeho předcích, zařízení je z velké části původní (samozřejmě ne všechno), nicméně ta chalupa opravdu dýchá životem a kouzlem starých časů. I mně se tam líbí, ale snažím se uvažovat pragmaticky. Zastávám názor, že majetek má lidem sloužit, nemělo by to být naopak.
Hodně se kvůli tomu dohadujeme a ani jeden z nás nechce ustoupit, každý máme svou pravdu. Dospělo to až do stádia, kdy jen se zmíním o chalupě, manžel startuje jako čertík z krabičky a o jejím prodeji nechce slyšet ani slovo. Každý druhý víkend tam jezdí sekat trávu a dělat základní údržbu, do toho má hodně práce kolem našeho domu. Vidím na něm, jak ho to zmáhá, má i fyzicky dost náročnou práci a bojím se, aby to neodnesl zdravotně.
Navrhla jsem kompromis, že zkusíme chalupu na nějaký čas pronajmout, ale ani s tím nesouhlasí, nesnesl by, aby tam bydleli cizí lidi. Připadá mi, že má k té chalupě až patologický vztah a asi jsem málo empatická, ale nerozumím tomu.
Zajímal by mne na tuto situaci váš názor. Jaké řešení byste na našem místě volily vy? Možná budete mít nějaký návrh, nápad, který nás nenapadl.
12.8.2013 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 46 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Manželské neshody kvůli zděděné chalupě
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
to se mě líbí, kecet a radit co udělat se zděděným majetkem.
Buď bude jezdit na chalupu, nebo ji prodá a bude ty peníze utrácet za mladé holky, může je dát komu chce jsou jen jeho.
Poud jsis tam jezdila užívat ( nepíšeš, že jsi tam pracovala ) tak to bylo fajn, nyní vidiš penízky, ty by asi byly lepší.
Možná na důchod lépe v přírodě jak v Praze
lepší když jezdí opečovávat chalupu než milenku
Jeho chalupa, ovšem do budoucna třeba oprava, údržba a ta bude ze společných peněz.... tam to bude určitě dřít
jedvatazmyje: asi tak
stonozka01: 
Hodně do něj rej, pleť se do jeho věcí a otravuj mu život, říkej mu že je starej a fyzicky na to nemá, hledej na chalupě mouchy a ono se to samo rychle vyřeší. Manžel si na chalupě najde mladší, krásnější, dětí chtivou a ty skončíš, tak jak si zasluhuješ :-))
Jó, mít chalupu=mít prdel v kalupu a vy máte dokonce dvě
. Nikde jsem se nedočetla, že by Vás manžel nutil jezdit na chalupu makat, což je jediný případ, kdy bych se tedy šprajcla. Jinak je to jeho věc, jeho dědictví, jeho vydaná energie. Kromě citové vazby chlap potřebuje nějaký projekt a pokud nemáte děti, byla bych ráda, že nějaký má a že to není třeba hospoda nebo ženský.
Stanik: Velmi výstižné.
kubikm:
Jak už bylo mnohokrát řečeno, dědictví není předmětem SJM, takže chalupa není Tvoje, ale manželova. nechť s ní tedy naloží dle svého. Navíc, vždyt sama nevíš, co bude za pár let a třeba jednou budeš ráda, že ta chalupa je. Pokud jde o hypotéku - tady by Vám její prodej stejně nepomohl, hypotéka se jen tak splatit nedá, záleží na fixační době a podmínkách banky, takže toto si nemaluj. A pokud by i manžel chalupu prodal, peníze opět budou jeho, ať se Ti to líbí nebo ne.
Je to dědictví, je to po předcích, ale je to pořád jen chalupa, věc neživá.A tyhle neživé věci by neměly kazit radost ze života těm živým, nestojí to za to, život je krátký.
kubikm:
Almega - 12.8.2013 8:41
moje kmarádka to tak má
v Praze si nechali jen malý byt a bydlí na půl na chalupě...navíc, pokud jim to povinnosti dovolí, pracují "z domova" tedy z té chalupy
pokud člověk pracuje s počítačem, je jedno, kde sedí
nepřevážejí nic, kromě toho počítače
postupně si kosmetiku koupila na 2x, oblečení...má tam pračku, tak ani špínu domů netahá
vezmi rozum do hrsti
nebudeš tam s ním jezdit? tak holt bude jiná...a jestli po dítěti toužil...ještě ho s ní může mít
je jen na tobě, jak to bude dál...
Byla jsem v té samé situaci. Prvně byt a chalupa po babičce. Potom nový postavený barák s velkou zahradou a vším co k tomu patří. Nechtělo se mi jezdit na chalupu na vesnici, která byla podstatně menší a méně pohodlná. Navíc, kdo zná ježdění na chalupu, tak ví, že to věčné stěhování tam a zpátky mě vadilo, protože doma jsem měla všechno a taky práci s tím spojenou. Bydlíme k tomu ještě na pokraji města, takže jen zeleň. Manžel se taky bránil zuby nechty, že to je po prababičce, ještě k tomu s pekárnou (měli živnost). Ze začátku hádky, pak jsem to nechala být. Po asi tří letech souhlasil k pronajímáním, a když nám to už začala padat na hlavu, protože nájemníci tak maximálně vybydlí , ale nic neopraví, tak asi po 8 letech souhlasil s prodejem. Asi se i jemu ulevilo.
.jpg)
Ja nechápem prečo to riešiš, veď chalupa nie je tvoj majetok.
.jpg)
myslím nechat ho ať se rozhodne sám jak piši holky čas ukáže hodně 
