Máme doma tříletou hysterku
Už nevím, co mám dělat se svou tříletou dcerou. Zatím jsem s ní stále ještě doma, do práce se chystám od září a malá půjde do školky. Už teď se toho však upřímně děsím.
Naše holčička je totiž hysterka. Vím, že to asi zní hloupě a možná i drsně, napsat tohle o malém, a navíc ještě vlastním dítěti, ale je to bohužel tak. Ne, není vzteklá, ani nezvladatelná, ani takový ten klasický „fracek“. Je spíš přehnaně přecitlivělá.
Často pláče, doslova kvůli každé prkotině, přitom ten pláč není vzteklý nebo nucený, ona pláče upřímně, lítostivě, usedavě. Doslova mi to rve srdce. Stačí, když jí oznámím, že večer odcházím na cvičení a ke spánku ji bude ukládat tatínek, a už roní slzy a prosí mě, abych zůstala doma, abych ji neopouštěla. Odejdu vždycky, ale pokaždé si připadám jako krkavčí matka.
S ostatními dětmi si moc hrát nechce, spíš se jich straní. Občas k nám přijde na návštěvu kamarádka se čtyřletým klučíkem a naše dcera si ho ani nevšimne, pořád se drží u mě a odmítá si s ním hrát. Vůbec si nedovedu představit, jak bude snášet školku.
Nejhorší to je u doktora. Natahuje už během cesty a v čekárně pak brečí a brečí po celou dobu, než přijdeme na řadu. V ten okamžik se pak její vytrvalý pláč změní doslova v děsivý jekot, takže kolikrát není v ordinaci slyšet vlastního slova. Doktorka už mi navrhovala návštěvu psychiatra, protože tohle prý není normální.
Nepomáhá nic. Klidné vysvětlování, ujišťování, že je všechno v pořádku, ani důraznější reakce. Jednou jsem se neovládla a dala jí pár na zadek a myslela jsem, že to s ní šlehne. Třásla se jako osika, ztrácela dech a škytala ještě dvě hodiny po tom.
Jsem z ní nešťastná. Nic jí nechybí, máme ji rádi, doma se nehádáme, je jedináček. Je obklopena klidným a láskyplným prostředím, ve kterém by se měla cítit bezpečně. A ona se chová úplně jinak. Ze všeho je vyděšená, vystresovaná, všechno si moc bere. Nejčastější projev, který u ní známe, je pláč.
Šílím z toho a nevím, co s tím. Je taková už od miminka, byla vždycky plačtivá, ale říkala jsem si, že to časem přejde. Jenže v říjnu jí byly tři roky a je to pořád stejné, ne-li horší.
Návštěvu psychiatra zatím odkládám, ale obávám se, že pokud se to v dohledné době nezmění, nevyhneme se tomu.
Nemá někdo z vás zkušenost s takhle nadměrně citlivým dítětem? Poraďte mi, co s ní.
9.1.2009 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 46 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Máme doma tříletou hysterku
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Jestli má vše, a přepečováváte jí, tak se není co divit, že v nových situacích nebo v cizím prostředí řve. Chodíte s ní mezi děcka?
Taky bych návštěvu odborníka neodkládala. Ten může vyloučit, jestli to hraje anebo ne, a když ne, tak vám poradit, jak ji vést, aby nebyla vystresovaná, když půjde kamkoli ven.
Taky se trochu poznávám. Byla jsem jedináček, ve školce jsem se stranila kolektivu, když děti při hře zadupaly, tak jsem se bála. Doma jsem chytala hysterické záchvaty kvůli blbostem, hlavně kolem poledne. A nejhorší to bylo v 6 letech, než jsem šla do školy. Bála jsem se všeho. Houkačky na železničním přejezdu, tulipánů s černými tyčinkami (dodnes), ale i soch, nejdřív zbědovaného Ježíše na kříži, pak už i soch spisovatele i jeho maminky. I rozbitá výloha byla pro mě bizarní, hned jsem tam viděla zajíce. K doktorovi jsem nechtěla chodit, že tam budou "zavázaní", to jako pacienti s obvazy. Neporadím pisatelce, ale jen ať ví, že v tom není sama. Moje maminka i babička byly chudáci, nevěděly, co dřív obcházet a musely mi vymýšlet speciální trasy, kudy půjdeme. A je pravda, že si ještě teď všechno moc beru.
Osvědčilo se mi mít nároky a chovat se k dětem jako k dospělým- na férovku. Klidně, pevně, nelhat, nechválit přehnaně, ocenit sám od sebe něco, s čím se snaží dítě pomoct, hlavně když se o to snaží samo od sebe. Nechat ho prostě vyzrát. Přestane se chovat takhle. Já zažívala taky peklo, se synem. I 3 hodiny dokázal vřískat u dveří, když manžel odešel do práce, bušil mu do dveří, když byl na WC, prostě DĚS
V té době jsme nosili jako idioti na uších sluchátka a poslouchali na plný pecky Rammsteiny
.gif)
Děvčátko chce být středem pozornosti,pořídila bych jí sourozence
.jpg)
Jejda - když to čtu, skoro vidím samu sebe jako předškolní dítě - také jsem byla šíleně uřvaná, nebylo to tím, že jsem byla rozmazlená, to ani náhodou- maminka na nás byla přísná - já se totiž všeho hrozně a bezdůvodně bála!
Návštěva lékaře, docházka do školky, stačilo, že se maminka o nějakou tu minutu opozdila příchodem ze zaměstnání - to všechno ve mně vyvolávalo panickou hrůzu a následný pláč. Určité zklidnění ní přišlo až se školní docházkou . Rozhodně bych se přimlouvala za návštěvu u psychologa!!!! Kdoví, co holčičce lítá v hlavě a v podvědomí - a návštěva specialisty může její plačtivé stavy zmírnit.
Mám takovou v rodině a týden dovolené s něma byl na palici. Myslím, že tomu pomáhá hlavně matka. I když povaha dítěte se nedá podceňovat. Velký strach z očekávání dítěte (3 zaml.těhu) matka třicítka a velké péče dle knih. Když jsem malé z neznalosti dala asi v roce ze stolu při nějaké oslavě slanou tyčinku, která se ji stejně hned zlomila a zůstaly ji asi 2cm, matka chytla hysterickou, že dítě na to není zvyklé, že to nemůže atd. No trochu jsem byla v šoku. Nyní má tato matka (nechtěně- chtěla na potrat) dvojčata. No a tam najednou není problém. Lezou po zemi (což před tím nebylo možné- považte tolik špíny), v 10 měs. okusují rohlíky, kojení snad jenom 2 měs dudlíky atd. Ovšem malá hysterka zůstává, protože už u ostatních ( u maminky je to ta stále vymodlená holčička) není středem zájmu. Myslím, že si za to trochu můžou maminky samy. No ale geny jsou taky sviňa.
zatím děti nemám, ale přijde mi, že malá je rozmazlená. jak píšete - má všechno, co potřebuje a to je možná ten problém. možná to dělá z nudy, možná ji to jen baví, chce být středem pozornosti nebo prostě neví co by a tak brečí.. já bych s tím psychologem tak nespěchala. spíš bych zašla do nějakého kroužku, aby si zvykla na ostatní děti. nebo pořídila sourozence aby přestala být středem pozornosti..
sallie: ano, dvojitej Chruščov zcela rozpouští rodičovská předsevzetí a ti prevíti to dobře vědí 
Psychiatra bych neodkladala ani minutu... jestli se s tim neco neudela mohla by mit velke problemy v dospelosti, bude se kvuli vsemu trapit a nikdo s ni nevydrzi, bude nestastna... jednejte co nejdriv...
.jpg)
Mám 3 kluky ale tohle mě taky nějak přijde trochu přes moc .
Pokud brečí v čekárně nebo když ostane s tatínkem a přitom ví, že přijdeš.... hmhm
Náš prvorozený byl až do pěti let sám a je pravda že prvních pár dní cestou do školky a ve školce dělal scény/to mu byly 3 roky a kousek ... ale podle učitelky hned po mém odchodu přestal a vesele si hrál. Náš nejmladší občas bekal v postýlce aby neusínal sám....
Nechali jste ji někdy u prarodičů? Nebo prarodiče u vás hlídat ?
Zařiďte si nějaké cvičení rodičů s dětmi, tam se bude muset zapojit do kolektivu.
Až když tohle nevyjde tak bych zkusil nějakou psychologickou poradnu... nemá cenu hned panikařit.....
Mám dva syny a dceru, jediný, kdo neřve, je dcera. 
Mladší syn je vzteknoun a hysterik a jak začíná brát staršího jako konkurenci a začínají se rvát, ječí u ten starší, protože má pocit, že to pomůže. 
A ta kočička chodí od jednoho řvouna k druhýmu a dělá jim malá malá 
Kdepak, hancze, v X/Y to není
hancze: testosteroni mají zase svá negativa, to si nevybereš 
.JPG)
kominice: jo - mladší dcera řve, jakmile slyší řvát jakékoli jiné dítě
ale holky jsou od sebe pět a půl roku, takže starší už jsme to stačili odnaučit
(jak už to padlo, když ječela zbytečně, odesílali jsme ji, ať si to vyřídí v pokojíku a pak přijde)
.jpg)
Křeček: mít dvě děti stejně ubrečené tak visím na prvním stromě. Vem si, že jedno bude řvát protože řve to druhé.
monja: že by měla ještě jednu takovou? 
