Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Bellana: 11:06: to je rada!,máš pravdu,ve dvou se to lépe nacvičí...hezky a úlevně

Požádej kamarádku, ať s tebou odmítání cvičí. Aby ses naučila slyšet, že ne, nechci, nemohu, nemám čas, zní docela hezky. A úlevně.

Já jsem byla taky vychována k poslušnosti, pro moji maminku platila rovnice: poslušné dítě = hodné dítě. Co se týče odmítání, časem jsem se naučila odmítat slušně všecky prodejce a jiné otravovače a taky když se mi něco opravdu nehodí, nebo to neumím udělat. Nedávno u mě zvonil pošťák, jestli u mě může nechat někomu z baráku balík. Jenže já tu nikoho neznám a vím, že je tu spousta důchodců, kteří jsou doma a bydlí tu už nejmíň 40 let, tak jsem odmítla. Neumím odmítnout blízké lidi a když vím, že moji pomoc opravdu potřebují. No a pak samozřejmě v práci třeba šéfovou, to jsem nedokázala, i když jsem věděla, že třeba po mně chce něco, co nemám v popisu práce, nebo to musím dělat po pracovní době nebo to dokonce udělat neumím. Tam ve mně nastoupilo to poslušné dítě a já horlivě kývala, že to samozřejmě udělám, i když jsem v duchu třeba bědovala a nevěděla si rady. No a samozřejmě bych nešla s někým do otevřeného konfliktu, to fakt radši ustoupím, než se hádat.

celina: Verera: Jarča*: jé to už se mi stalo snad tisíckrát, že mi až po nějakém čase došlo, co jsem měla říct nebo udělat, když mě někdo zaskočil

Když se ti nechce jít do přímého konfliktu, zkus to trošku obejít - sousedce nebo návštěvě říkej "ano, ráda, ale jindy, dnes se mi to nehodí", tchýni klidně odkývej názor a udělej si po svém.
Můj kamarád říká, že člověka můžeš poslat do pr*** i takovým způsobem, že ti za to ještě poděkuje

To bych se potřebovala naučit já - trošku diplomacie. Já zase neumím "držet hubu a krok", hned říkám, co si myslím, a to je občas taky problém.

Verera: 9:49 Ty se mas. Takovy kamarady bych brala. S temi, se kterymi byla sranda se ted uz moc nevidim

Verera: mně vždycky nějaká vtipná odpověď napadne až dodatečně
Na ty telefonické nabídky tarifů atd. reaguju většínou slušně, ale rozhodně: děkuju, ale už mám něco jiného a nehodlám to měnit. A u prodejců všeho možného se mi v poslední době osvědčila odpověď, že u sebe nenosím peníze, protože platím kartou.
Ale k tématu: ono je to opravdu tak, že lidi většinou čekají odpověď 50 na 50, a když zareaguješ záporně, kupodivu se nenaštvou. Pokud si je ovšem moc nerozmazlíš - to už je pak, jak psala Kozoroh, že jsi najednou ta špatná.

Mila Anicko, je to mozne zmenit. Ale je to docela prace. Byla jsem driv na tom podobne, ne-li hur nez ty. Az jsem se pak dostala i do existencnich problemu. No a "zivot" me naucil.
Nejhorsi je sebrat odvahu poprve a pak uz to s kazdym dalsim pokusem jde lip a lip.
Taky jsem za zacatku rikala veci co mi na tchyni vadily manzelovi, ale pak jsem zjistila, ze to asi nebude ta spravna cesta a zacala jsem to rikat primo ji. Zacatky byly opravdu krusne (ona ma totiz "dar" vsechno otocit tak aby z toho vzdy vysel spatne ten druhy). Nakonec jsem zjistila, ze si proste musim stat za svym a sama za sebou. A odmenou je mi treba to, ze se pak neuziram v duchu tim, ze delam neco co delat nechci. Nejsem pak zbytecne vnitrne neustale nastvana, mam i vic energie. A hlavne ziju svuj zivot podle svych predstav a to je neskutecne ulevne a tim padem mam i vic radosti ze zivota.
Ale chce to sebrat odvahu a zacit a je to na delsi dobu, neni to ze dne na den.
Zkus to poprve, neco nebo nekoho slusne odmitnout a hlavne to v tu chvili brat tak, ze na to mas plne pravo a uvidis. Kazde dalsi pujde snadneji a snadneji.
Drzim palce

celina: Tak tohle je celkem úsměvný příběh, příště si můžeš připravit nějakou zajímavou odpověď, kterou vyvedeš z míry zase paní.

Taky obdivuju ty, kdo dokážou nějak pohotově a vtipně odpovědět, mě to vždycky napadá až posléze. Nemyslím teď na požadavky o pomoc,ale tak všeobecně.

Třeba můj kamarád s fousy do půli hrudníku stál na zastávce a na dotaz nějaké babičky, jestli už čeká na tramvaj dlouho , odpověděl: " Ano, když jsem přišel, byl jsem hladce oholen."

Nebo jiný kamarád jel linkovým autobusem, řidič asi zaskakoval, zjevně si nebyl jistý trasou, tak se ho zeptal: " Jedu dobře? " A kamarád na to : " Ale jo, už jsem zažil horší řidiče."

Verera:
ze začátku jsem si vyslechla a pak s díky odmítla, že zatím si nic takového pořizovat nebudu, případně že si na určité sídlo nabízených služeb zajdu sama, že po telefonu nic zřizovat nebudu. Pokud to bylo osobně, tak také, ze začátku jsem vyslechla a se stejným důvodem odmítala. Poslední telefonickou nabídku jsem odmítla hned na začátku, předešla jsem dotyčnou osobu, že pokud mi volají s nabídkou služeb, tak už jsem uvázaná jinde a nic měnit nebudu.
No a také už na neznámá čísla nereaguji, ať je to kdokoliv, pokud dotyčný neznámý má potřebu se mnou mluvit, může se ohlásit sms, abych mu zvedla telefon.

celina: no, to je ono, že když se člověk dostane do určité situace, tak honem neví, co říct

Docela dobrý trénink jsou telefonické nabídky všeho možného, docela by mě zajímalo, jak na to reagujete.

Jestli je pošlete hned do háje, jestli slušně odmítnete jen co vyjde najevo o co jde a vy zjistíte, že nemáte zájem, jestli si volající vychutnáte svými odpověďmi (já vím, jsou to jen zaměstnanci, ale musí být připraveni na ledacos, když šli do takové práce) a nebo si ze slušnosti vyslechnete nabídku a pak se nějak vymlouváte.

Jasně že to jde se naučit i teď, naopak, myslím, že k určitým věcem člověk dospěje až v pozdějším věku a většina lidí se to musí naučit, naučit se dá všechno .

Tak začni s těmi jednoduššími případy.

Nejdřív si srovnej v hlavě, co v jakých situacích chceš ty a považuješ za správné, co je pro tebe ještě přijatelné a kdy souhlasíš jen proto, že neumíš odmítnout. Uvědom si, že to všechno jsou jen nabídky, žádosti, v podstatě dotazy na tvůj názor (i když ne vždy je to tak podáno, ale podstata by měla být taková, takže to tak ber) a ty nejsi povinna všem vyhovět, máš se jen rozhodnout, jestli to tak chceš nebo ne. No a pak už to chce jen trénink . Odmítej podomní prodejce, svědky Jehovovy, nabídky výhodných tarifů na ulici, pak můžeš přejít k těžším případům.

A není potřeba se omlouvat za to, jak ses rozhodla. Dost těch požadavků je míněno opravdu jen jako nabídka volby a pokud ne, měla by a je to nedostatek slušnosti ze strany žadatele, jestliže to podá jinak, on by se měl omlouvat, ne ty.

Ke konfliktu nemusí dojít a pokud ano, není to tvůj problém, to jen žadatel špatně odhadl tvé možnosti a nepřiměřeně reaguje, není potřeba se tím nijak zvlášť zatěžovat.

Teorie je to hezká, praxe taky občas vypadá jinak, ale asi je podstatné jestli člověk nakonec ustoupí, protože si říká, že může vyhovět, zas tak moc mu to nevadí a občas se dá někomu vyjít vstříc, případně je mu to vcelku jedno , a nebo ustoupí ze strachu z konfliktu a je pak na sebe naštvaný, že se nechá využívat. Na těch posledních případech je třeba pracovat.

Dám sem něco k pobavení, že ne na všechny situace, abyste mohli adekvátně reagovat, jste připraveni.

Zazvonila na mě paní, kterou znám, že chodí k naší sousedce.
"Nezlobte se, že na vás zvoním, ty schránky, co tady máte, fungují?" A ukazuje na sousedčinu nadepsanou schránku.
Tak jsem jen tak zmateně přikývla se slovy, že ano, fungují. Ještě se ujistila, že je opravdu používáme.
No ona by zazvonila, ale sousedka tu nemá zvonek. Na to jsem se zmohla, jo, to je její problém a pak všichni zvoní na mě. Paní na to: "Já bych potřebovala, aby paní ten dopis, co mám, dostala." A šupla ho tedy do schránky, řeknu vám, že s viditelnou dávkou nedůvěry
Pak se omluvila, že obtěžovala.
Takže ano, teď už připravená jsem, že jestli se příště někdo bude ptát, jestli sousedce funguje schránka, tak ho s klidem pošlu do háje

jo jo
jsou ti co nedmítnou a pak ti co moc dobře vědí kam se obrátit.

Někdy se pak i stane, že až jednou odmítneš tak budeš za tu protivnou co nechce pomoci a na ty předešlé skutky si nikdo nevzpomene. Je to těžké, ale dělej jen to co tě těší a kde se nebudeš cítit využívaná.
Já nejsem dokonalá, ale také se učím říci nééé.