Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Chtěla bych svým příběhem varovat všechny ženy, které se vrhají do vztahů s muži jenom proto, že mají pocit ujíždějícího vlaku. Přesně to se totiž stalo mně a teď sklízím, co jsem si zasela. Nejhorší je, že jsem si to způsobila sama a moc dobře si to uvědomuji.

Jsem v sedmém měsíci těhotenství a budu se rozvádět. Důvodem je můj manžel, který se čím dál více projevuje jako nevyzrálý sobec, myslící jen sám na sebe. Ale popořádku.

Do svých třiceti let jsem prožila několik vztahů, které nedopadly zrovna dobře. Když se mi překulila třicítka, začala jsem panikařit a propadala beznaději, že už zůstanu navždy sama. Hlavním důvodem těchto obav byl strach, že nikdy nebudu mít dítě. Po dětech jsem toužila vždycky, řekla bych až chorobně. Nakukovala jsem do kočárků, občas si zašla do obchodu s miminkovským zbožím… Možná jsem byla trochu blázen.

Když jsem v jednatřiceti poznala Michala, bylo mi moc dobře. Po předchozích zkušenostech s muži mi bylo jasné, že prince na bílém koni asi nepotkám, a rozhodla se, že budu maximálně tolerantní a shovívavá. Každý přece máme něco a nikdo nejsme bez chyb. A tak jsem spoustu věcí přehlížela a nepřikládala jim zásadnější význam. Byla to chyba. Varovat mne mělo přinejmenším to, že mému příteli je osmatřicet, nikdy nebyl ženatý a ani s žádnou ženou nežil. Bydlel v rodinném domku s rodiči a vyhovovalo mu to. Alespoň do té doby, než se Alzheimerova choroba jeho otce zhoršila natolik, že vyžadoval větší péči.

Když jsme se poznali, zřejmě se i on nacházel ve fázi, kdy chtěl na svém životě něco změnit. Dnes už vím, že si potřeboval především s někým založit vlastní zázemí, aby se dostal od rodičů, kde začínalo být soužití komplikované. Na samostatný život se necítil, byl zvyklý, že se o něj někdo stará.

Tohle všechno vidím až teď s odstupem, tehdy jsem si to takhle dešifrovat nedokázala. Naivně jsem žila v přesvědčení, že jsme přesně ti dva, co se hledali a co k sobě patří. Když jsem otěhotněla, byla jsem štěstím bez sebe a i přítel projevil jakési nadšení, i když mohlo být poněkud vřelejší. Mrzelo mne to však jen chvíli, brzy nás pohltily starosti se svatbou, bydlením, hypotékou atd.

Když jsme se nastěhovali do našeho společného bytu, začalo mi postupně docházet, že jsem se do toho všeho vrhla neuváženě, bez důkladné rozvahy. Zjistila jsem, že svého muže prakticky neznám a on mne čím dál více nemile překvapoval svým chováním, životním postojem a sobectvím.

Veškeré zařizování a zajišťování čehokoli leží zcela na mých bedrech. On se v podstatě jenom veze, zato však umí velice trefně zkritizovat vše, co není podle jeho představ. Odmítá se podílet na běžném chodu domácnosti, a to včetně nákupů. Není mu hloupé, že já, jako pracující a navíc těhotná, tahám těžké tašky a doma vše obstarám. Když se ohradím a požádám ho, aby se zapojil, prohlásí, že těhotenství není nemoc a nevidí tím pádem důvod, proč bych nemohla zvládat vše tak, jako ostatní ženy. Až se prý dítě narodí, taky to budu muset všechno zvládnout.

Předminulý týden jsem se cítila opravdu hodně unavená a doktor mě nechal pár dní doma, abych si odpočinula. Rozhodla jsem se, že budu opravdu „nemocná“ a veškeré domácí práce včetně vaření jsem vypustila. Manželovi jsem to oznámila s tím, že to bude na něm. Doufala jsem, že pochopí a začne se konečně chovat jako dospělý muž. Spletla jsem se. Nejenom, že není ochoten nakoupit, ani cokoli udělat, ale ještě mi vyčítá, že se doma válím. Na jídlo chodil ven.

To byla ta poslední kapka. Uvědomila jsem si, že tento exemplář nepřevychovám, ani nezměním jeho léty zažité návyky. A také to, že nechci, aby naše dítě mělo jako mužský vzor líného a sobeckého člověka, který myslí jen a pouze na vlastní pohodlí.

Teď akorát řeším, jak se co nejelegantněji se vším vypořádat. Samotný rozvod je to nejmenší, větší problém vidím se společnou hypotékou a bydlením. Zatím nevím, jak to zvládnout. Manželovi už jsem řekla, že se hodlám rozvést, že naše svatba byl omyl. Neřekl na to nic, možná tu informaci zatím zpracovává, nevím.

Já jsem se dočasně přestěhovala k rodičům, abych si alespoň zbytek těhotenství a porod užila v klidu. A ačkoli se na miminko (bude to holčička) strašně moc těším, přesto v sobě mám pocit hořkosti a vzteku sama na sebe, že jsem si takhle zbytečně a neuváženě zkomplikovala život.