Asi mám krizi středního věku a nevyznám se sama v sobě
.jpg)
Nevím, jestli některá z vás prožila něco podobného, nejspíš tady nějakou spřízněnou duši najdu. Ani nevím, jestli je na můj problém nějaká rada, možná by mi pomohlo, kdybych viděla, že to, co prožívám, není nic výjimečného. Asi mne totiž postihla manželská krize, nebo spíš něco jako krize středního věku..
Ta krize je totiž jednostranná, manžel je pořád stejný, takový, jaký byl vždycky. Ale se mnou se stalo něco divného, co si neumím vysvětlit. Posledních několik měsíců ve mně neustále sílí pocit, že je v mém životě něco špatně, nebo jak bych to řekla.
Je mi třiačtyřicet, máme dvě děti, dvacetiletou dceru a sedmnáctiletého syna, které nás už prakticky nepotřebují. Obrazně řečeno, samozřejmě. Stále s námi bydlí, oba studují, takže určitá závislost tady je. Ale jinak si žijí své životy, mají přátele, hodně aktivit mimo domov, už ani nejezdíme na společné výlety jako dřív, letos nám dokonce zbojkotovali i letní dovolenou, pojedou si sami po své ose se svými známými. Co nadělám, to je život, nijak se z toho nehroutím.
Jenže se stalo i něco dalšího. Mám pocit, jako bych najednou přestala mít ráda svého manžela. Všechno mi s ním připadá stále stejné. On je hodný, chodí do práce, slušně vydělává, i doma mi hodně pomáhá. Už vás slyším, jak říkáte, co bych, proboha, chtěla a že si nevážím dobrého bydla. Máte pravdu, ten rozpor si uvědomuju, ale ty moje vnitřní pocity jsou neodbytné a já si sama se sebou nevím rady.
Každý den je stejný, jeden jako druhý. O práce, z práce, večer u televize, víkendy doma. Já bych i někam šla, ale manžel o to moc nestojí. Kdybych řekla, šel by se mnou klidně do divadla nebo do kina, ale vím,že by to jen přetrpěl kvůli mně. Občas si vyjdu s kamarádkou, ale to jen tak jednou do měsíce.
Nevím, jak to mám popsat, prostě mám najednou pocit, jakoby se ze mě něco vypařilo, připadám si nějaká bez života, bez emocí, bez náboje. Žiju den za dnem jak plyne čas, s manželem doma se nudím, milování přetrpím. Nebaví mě to s ním, je to pořád stejné, přesně vím, jak začne, co udělá, jak dlouho to bude trvat, že pak půjde do koupelny… Někdy mi připadá, že na něj začínám být snad alergická. Vadí mi, co říká a jak to říká, přesně vím, co v jaké situaci udělá, co a jak okomentuje.
Přitom mi v podstatě nic nechybí. Jak jsem psala, je hodný, pracovitý, nesekýruje mě, nevyžaduje kdovíjaký servis. Peněz máme přiměřeně, nouzí netrpíme, děti jsou hodné, syn tedy trochu jančí díky pubertě, ale není to nic zásadního.
Asi mi chybí ten dřívější šrumec, když byly děti menší, odvézt je na kroužky, zorganizovat víkendovou zábavu, dělat s nimi úkoly, to všechno jsem vždycky dělali všichni společně jako rodina. Je to nějaké divné vzduchoprázdno, v čem jsem se teď ocitla. Přitom nemám myšlenky na rozvod, nebo na nějakého milence, to opravdu ne. Jen nějak nevím, co se se mnou děje.
Prožila některá z vás něco podobného? Je to normální, když děti vyrostou, že se žena začne cítit jako bezprizorní a může se to odrazit i ve vztahu k manželovi? Přejde to? Připadám vám jako blázen?
14.6.2012 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 46 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Asi mám krizi středního věku a nevyznám se sama v sobě
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Nějak to nechápu...Jste zdraví, nouzí netrpíte,máte práci, hodné děti....tomu se říká obyčejné štěstí. Samozřejmě vás už děti tak nepotřebují jako dříve, ale aspoň máte čas na sebe. Nemusíte dělat všechno s manželem společně.
Nebo by ti bylo milejší,kdyby dcera čekala dítě s feťákem, synátor se neučil a byl v nějaké špatné partě kluků, manže lměl milenku,anebo by pil a při návratu domů tě proplesknul jen tak, aby řeč nestála?Když naše holky odešly z domu, tak jsme nejdříve upravili s manželem byt a já si vyloženě libovala, že je klid. Užívala jsem si to. No a potom přišli vnuci a zase bylo až moc veselo.
Chápu Tě, mám pocit, že prožívám to samé v blědě modrém, ale jak z toho fakt nevím 
Nika1: loupák: orinka: presne tak!
no spis tovidim na klasickou ponorku, ktera jednou za cas prijde a clovek ma pocit, ze uz to nevydrzi ani minutu. Ale chce to si najit nejakou aktivitu.. jak se clovek zacne nudit, je to cesta do pekel. No.. a jestli mas syndrom prazdneho hnizda... a pokud nejsi takovy "hygiéééna" jako se obcas vyskytnou.. porid si domaciho mazlicka ( zamerne nerikam psa, ale rybicky v tomto pripade teda asi taky ne)... a nudit se nebudes... 
.gif)
Vím,že se to sem moc nehodí,ale jako první mě napadlo:,,nudíte se? KUPTE SI MEDVÍDKA MÝVALA
a teď vážně,to tě Radko nenapadlo dřív,že to jednou zákonitě musí přijít,ten stereotip,pokud nemáte žádný společný koníčky?
nechci být chytrá,ale tohle jsme začali řešit celkem nedávno a to máme synka teprve 8 letýho....našli jsme si společný zájem a už se těšíme,až malej vypadne z baráku a budeme si společně užívat
samozřejmě,že se může stát cokoliv,ale teď už vím,že nezůstanu doma na prd.li jak se říká a plakat nad tím,jak mi jediný dítě odešlo z baráku,budeme mít prostě co dělat
.Nevím co ti poradit teď ,když už to u tebe dostoupilo takový hranice,že si na manžela alergická jak píšešsnad to překonat a být ta iniciátorka nějaký akce,která vás sblíží,vyražte někam za dobrodružstvím,i kdyby to měl být výšlap na Sněžku,ale NĚCO společného! Hodně štěstí
Nechápu. Moje prababička říkala: "zahálka-počátek nepravosti" a tady to sedí jak zadel na hrnec. Nudíte se? Tak třeba venčete psy v útulku, jen proboha něco dělejte a když to bude užitečné, tím líp a když vás to začne bavit, ještě líp.
.JPG){kind=avatar}
Něco nechápu. Proč ti vadí, že půjde manžel do divadla kvůli tobě, i když ho to nebaví? Tak přece dokazuje, že tě má rád. Kromě toho si myslím, že manželé nemusejí dělat všechno spolu. Mnohé víkendy netrávíme spolu. Manžel je sportovněji zaměřený, já jsem lenoch. Tak si on jede na svoji vysokohorskou turistiku a já jedu dělat hodnou dceru a povídat si s maminkou. On se nenudí, já trochu jo, ale maminka mi za to stojí. A teď na stará kolena jsme si pořídili společný projekt - rodinný domek na důchod. Nikdy jsem se v hlíně nehrabala ráda, ale teď se na to těším. Snad mi vyrostou aspoň ředvičky.
Syndrom prázdného hnízda mě nepotkal. Konečně byl čas věnovat se svým koníčkům, a k těm mým péče o domácnost nepatří, mohla jsem bez výčitek svědomí zůstávat v práci, když jsme nestíhali, mohla jsem jezdit na služební cesty, hodně se mi uvolnily ruce.
Jak se to říká? Život začíná, když děti vyrostou, manžel odejde za milenkou a vezme s sebou i psa. Nebo tak nějak. Ve čtyřiceti je člověk přibližně v polovině svého života. To ještě stojí za to, naučit se něco nového, najít si nové přátele nebo obnovit kontakt s těmi, na které nebyl čas při kmitání kolem dětí.
Dobře, že si to uvědomuješ a nehledáš nějaká divoká řešení. Počkej si, může být klidně hůř, jste oba zdraví - předpokládám. U nás právě propukla nemoc a ta postaví všecko vzhůru nohama, myslím ta vážná nemoc a na nějaké probírání osobních pocitů už není místo. Po letech je vztah spíš přátelský, vtipkuje se i o incestu
U tebe bych tipovala, že tě prostě jenom pálí dobré bydlo., to přejde, navíc může nastupovat klimakterium a to není nic příjemného, ani duševně. Manžela si važ a neškrab si to.
Občas se v těchhle pocitech marnosti taky plácám... Ale nikdy to netrvá extra dlouho (zatím). Syn 22 let s námi na dovču a vycházky nejezdí a nechodí už sakra dávno, bydlí u nás, pracuje, ale žije si svůj život. Dcerka 13 s náma sice na dovču ještě jezdí, ale na výlet či procházku??? Mamkooo, musím, mně se nechceeee.
Tak jsme si pořídili aspoň 
, nerencá a procházky má ráda 
.
jo - to bude krize středního věku. Najděte si koníčka - začněte třeba s ježděním na koni, patlejte keramiku nebo založte manufakturu na krajky. (na "šopování" a "krabičkovou dietu" jak tu někdo radí bych se vykašlala. První leze do peněz a budí v důsledku jen ještě větší pocit prázdnoty, druhý leze do peněz a budí komplexy, protože si člověk začne moc všímat postavy a není li dokonalý....)
Tady se tomu rika syndrom prazdneho hnizda.
My jsme to naopak uvitali jako zmenu, ze nemusime byt jenom kolem deti ale muzeme si udelat cas na druheho. Proste jsme spolu tak nejak znovu "zacali chodit". Vim ze to kazdy proziva jinak, ale ze stereotypu si musite pomoct spolecne. Proc si neudelate dovolenou nebo treba nekolik vikendu jenom sami dva? Proste jako jste to delavali, nez jste meli deti. Ted mate moznost se zase sblizit a prozit spolu krasne chvile plne vzruchu a nadseni, ale musite do toho sami taky trochu vlozit. Rikate, ze by s vami muz sel i do divadla nebo do kina, tak proc to neudelate? Nebyl by nadseny, ale treba byste mu to mohla oplatit tim, ze byste se podilela s nim na jeho konicku, tedy pokud vubec nejake mate. Pokud ne, treba byste mohli neco spolecne delat, cestovat, sportovat, rybarit.... kdovi mozna ze najdete nejake zaliby, o kterych jste tajne snili a nemeli na ne cas.
A jak Modroocka pise nejake dobrovolniceni by se urcite taky naslo. Ale clovek musi hlavne chtit, a komunikovat.
Drzim vam palce.
Radko, klid...to se podá,ale musí se chtít.... děti už nejsou děti,ale partneři, mají ve vás stále zázemí,to jen vy najednou nemáte ""je""...přesně jak píšete,tohle je život....43 ..co to je za věk??..vy mlaďoško!!!! Kupte vínko,mňamky a fofrem s mužem vymyslete ""nový""život...hopněte na kola a tradá....víkend v přítodě,nebo jen sobota někde je báječný relax...v týdnu cvičení- a že toho teď je!!-klidně sama vyraže, potkáte jiné duše a bude fajn...taková krabvičková dieta je supér téma na seznámení
třeba
...,masáž,kino,kadeřnice....zaběhněte zašopovat a vtáhla bych do toho všeho i muže...překvapíte ho a bude taky třeba ""někdo""jiný....na všednost a smutky máte ještě minimálně 30 let čas!!!
Držím palec!!
a nebo si pořiďte 
...
/vím o čem píšu/!!!!....
Myslím, že tímto stavem si projede každá žena, která měla vždy nabitý diář a konečně děti odrostly. Teprve v tu chvíli nám dojde, kolik to bralo času denně. Jenže manžel je na tom pořád stejně, on tu změnu tolik necítí.
A teď kam dál? Je jasné, že potřebuješ nějakou aktivitu či práci, kde dostáhneš pocitu potřebnosti, důležitosti, nepostradatelnosti.
Např. práce v dětských domovech, u staroušků či v jiných nevýdělečných organizacích..
Přeji Ti, aby jsi brzy našla něco, co Tě naplní.
Trochu Vaše pocity chápu, ale spíš bych na tom viděla to dobré. Když nezažíváte vzrůšo, tak to taky znamená, že máte jistou práci, že není manželovi každou chvíli špatně a dětem se nestal třeba úraz. Zkuste si toho vážit. Já vím, leze to na nervy, když třeba manžel nebo blízký používá tu stejnou větu nebo rčení, jako by spolkl magnetofon. A nezačalo by vám to chybět, kdyby třeba byl dlouho v nemocnici nebo od vás odešel? A když nejsou malé děti, co třeba chovat kočky? Musíte je krmit, když jsou v bytě, třeba něco i zničí. Určitě byste něco s nimi zažila.
Nejsi ty ten typ co opečovával rodinu a najednou nemá program, když už ho nikdo nepotřebuje? Jsi z toho otrávená a nudíš se.
Žádná tragedie, copak nemáš nějaké koníčky, něco co jsi kvůli dětem odkládala? Tak teď máš zase příležitost se jim věnovat, narušit stereotypy, které byly dřív nutné a teď už ne.
A že by museli manželé dělat všechno spolu, je hloupost. Občas ano a občas je fajn, když si každý užije sám to, co ho opravdu baví a pak se spokojeně vrátí domů a podělí se s druhým o zážitky.
