Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Já bych návštěvu (spíš) psychologa neodkládala

taky jsem měla takové podobné období - moje mamka měla jednoduchý recept - prostě si mě nevšímala, jako bych tam nebyla, když jsem ležela na zemi a vřískala, že něco není po mém, klidně mě překročila a šla si po svémvelice rychle mě to přešlo, težko si vynucovat pozornost tam, kde žádná není

monja: to nic nevyřeší, já měla v té době sestru - miminko, a stejně jsem se vztekala

Taky mám doma přecitlivělý dítě.akorát je mu 6 a je to velký kluk.. o toje tosnad horší..někdy člověka vykolejí , ž ejeho dítě není to co si vysnil, že bude..a uvědomí si, že je to zkrátka osobnost, která dozrává později. MOmentálně chodíme k psychologovi, pujdem na test školní zralosti...a uvidíme..někomu to prostě trvá déle

ale tvá holčička mi nepřijde přecitlivělá, ale vyčůraná. Přecitlivělost se projevuje jinak.
Stresem z okolí, z neznámého prostředí.
Ale tenhle váš intenzivnípláč mi prostě přijde jak vyčuranost....co prostě ten její pláč zkusit ignorovat? že nebude mít to obecenstvo, a zjistí, že si tím nic nevydupe?

Taky to vidím na vyděračku....bez milosti zavřít jinam a basta.. já mám kluka a ten měl náběh na hypochondra.. asi jsem občas byla matka drsoň...ale dnešní matky potentonoc ze svých potomků jednou poznají, že pohlavek ve správnou chvíli je ok..ač jsem zásadně proti bití
S tím doktorem.. není to negativní zkušenost? U nás to posr*** zubařka a řval jak postřelenej snad do 10ti let, když nás čekal zubař, ale naštěstí nová zubařka byla chápavá a fobie ho zbavila... ale já tedy vždy čekala před ordinací....dneska k ní chodí rád (jasně , že sám, je mu 17:-) a pak vypráví o čem zase pokecali ...

Karolíno - pořiďte jí sourozence má tak akorát na čas uvidíš, že se to upraví do snesitelné podoby a hlavně ji tolik nesleduj

Malá vyděračka má vyzkoušeno, že co chce, to si vybrečíRáda je středem pozornosti a dělá jí dobře, že ji furt někdo utěšuje a málem se i omlouvá, že byl na ni moc přísnej, ne?
Občas to na mne zkouší i neteř. Když jí o něco jde a já to zatrhnu, tak jen zkusí špitnout, že si to stejně vyfňuká

Sousedů Anička je přesně to samé.
Jen jí Petra přinesla z porodnice začalo peklo. Ta malá bulí pořád a kvůli všemu. Rozhodně to ale není proto že by si chtěla něco vybrečet. Ona bulí proto že prší, proto že jedou popeláři, že má boty v botníku atd.
Návštěvy psychiatra nejsou k ničemu. Ze školky jí vyřadili, a tak nějak se to trošku uklidnilo až s nástupem do školy. Je ale celkem běžný že Petře volá učitelka, že Anička brečí a brečí a nejde to ji utišit.
Na rovinu napíšu, že mě by z toho kleplo. Na tohle bych nervy neměla.
To co píše sallie o její malé ....- mě by zavřeli jako krkavčí matku. Já bych princezně ručně a stručně vysvětlila jak reaguju na vynucovací řvaní.

sallie: odbornice na psychologickou válku

Návštěva u odborníka je nutná, ale koukám že jste asi přecitlivělé obě, prostě ty zase nedokážeš jí nechat ať si fňuká či brečí, když k tomu není vážný důvod, prostě ona dobře ví že si tím něco vymůže, pozornost, utěšování, či nějaké sliby. Musí poznat, že brečením ničeho nelze dosáhnout a pak to pozbyde významu stále brečet, dcera zřejmě bude labilní a to chce fakt odborníka.

Některý děti jsou divný..Jaký je dcerka znamení? Docela to většinou odpovídá. já např.mám doma raka. Ubohýho, ublíženýho, nikdo jí nemá rád, nevěří si, prostě chudinka Dokud jsem si nepřečetla podrobnej horoskop, tak jsem jí nechápala , protože já jsem zabejčenej tvrdej bejk a takováhle lítostivost a poraženost ve mě vzbuzovala touhu jí . To sice nepřešlo ale už chápu, proč jsou někteří lidé takoví.(mimochodem přítel je též rak a to je teda žrádlo )

... no a pak mi vyleze na klín, nahodí dvojitýho Chruščova (včetně konejšivého popleskávání na zádech) a řekne "maminko, já tě mám moc ráda" - a jsem zase ztracená

hancze: jj... mě lidi říkali, jak se mám, že po ZLOBIVÉM chlapečkovi budu mít loštomilou plincezničku... zlobivý chlapeček sice zlobí, ale je to takové přímočaré... holšiška je odborník na psychologickou válku... ještě ani pořádně nelezla (tj. bylo jí pod 9 měsíců), a když jsem Jejímu Veličenstvu v něčem nevyhověla v rozmezí pikosekundy, tka se odplazila do chodby - jediné místo v baráku, kde máme kachličky a kde mohla efektivně mlátit hlavičkou o zem (efektivně ve smyslu, že matka za ní okamžitě běžela)... a tak... ani nevím kdy začala práskat dveřma se slovy "nechci tě vidět". V poslední době začala nadávat - a protože si doma nenadáváme ve školce se nemluví česky, tak si ty nadávky sama vymejšlí "ty hloupáku, ty pruďáku" a tak... a pak se zhroutí v hysterickém pláči.... no prostě pořád nějaký dráma...

ja chci chlapecka

sorry, jsem grafoman, moje příspěvky se sem nevejdou

...Určitě bych zařídila nějaký kroužek, mateřské centrum, plavání - NĚCO, kde bude pokud možno s jinými dětmi - ze začátku by asi bylo fajn, kdyby to byla stálá skupina stejných dětí na stálém místě se stálým programem. Také by tam měli být další dospělí - učitelky / instruktorky, ostatní rodiče atd., aby udělala zkušenost, že děti jsou různé, že s někým si bude "sedět" a s někým ne (chlapeček je v tomhle věku tak trošku mimo - má jiné zájmy a jiné uvažování, některé holčičky se v tomhle věku vůbec nechtějí stýkat s kluky), že i dospělí jsou různí (a ne jen láskyplnní rodiče). A měla by se naučit řešit nové situace - říct si o hračku, která jí zajímá, zeptat se cizí maminky jeslti může taky dostat sušenku atd... Prostě přestat jí ve všem umetat cestičku.

1) mám pocit že tříleté holčičky jsou všechny tak trochu (tak trochu dost ) komediantky. Mám jednu 3,5 letou doma a lecos mi přijde dost podobné. Přecitlivělost, plačtivá scéna kvůli každé hlouposti, scény u doktorky (u nás mlčelivé odmítání spolupráce typu otevřít pusu). Docela mi přijde že pomáhá říct, že jí nerozumím co potřebuje, ať mi to řekne - tím že se snaží mluvit, tka přestane brečet a v okamžiku kdy spolu mluvíme, tak už je možné krizi řešit. Doporučuju sednout na bobek, dívat se jí do očí a klidně se optat proč zase pláče a že ti to musí vysvětlit, neboť tomu nerozumíš. V případě scény (viz. doktorka) trošku nastínit scénář "když budeš ječet v čekárně, budeme muset čekat v zimě na ulici" a pak to dodržet (pozor - scénáře by měly být realizovatelné - neyvhrožovat např. tím, že k doktorce nepůjdeme, když k ní musíte a navíc by to pro dceru bylo ideální řešení - vyřvu si, že nepůjdu k dr.).

2) řekla bych, že si pláčem vynucuje svéprávnost - dovolte jí dělat vlastní rozhodnutí. Tříleté dítě přeci může rozhodnout, jeslti chce modrý nebo červený svetr, jestli chce k večeři těstoviny nebo brambory (nemůže rozhodnout, že půjde bez svetru když je zima a nemůže rozhodnout, že bude mít k večeři zmrzlinu, ale v rozumné míře se může podílet na denním programu) atd... děti zkoušejí svůj svět ovládat a jeslti vaše dcerka zjistila, že nejvíc toho dosáhne pláčem, tak jej samozřejmě bude používat co nejintenzivněji.
Může si rozhodovat i o věcech typu "když se budu chovat slušně, můžu být s ostatními dětmi v čekárně, jestli chci ječet, tak budu čekat venku na ulici" - i to je rozhodnutí, na které má právo

3) jedináček, láskyplné prostředí... možná o to děsivější je cokoliv mimo toto prostředí. Jeslitže se nesetkává s překážkami doma (konkurence v podobě sourozence, jiné dospělé autority - např. učitelky v MŠ - co nejsou schopné a ochotné plnit láskyplně každé její přání; nevidí řešení konfliktů - jak mezi dospělými tak mezi dětmi), tak pak je pro ní svět velkou neznámou - a co neznáme, to nás děsí. Určitě bych zařídila nějaký kroužek, mateřské centrum, plaván