Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Možná mi někdo z vás poradí, protože já už opravdu nevím, jak mám syna odnaučit spát s dudlíkem. V září mu budou čtyři roky a stále je na něm závislý. Je to dost strašné, vidět takhle velké dítě brečet a dožadovat se dudlíku.

Chyba byla asi hned, když se narodil, byl hodně plačtivé miminko a uklidnil se pouze, když cumlal. Poprvé jsem mu dudlík dala už v porodnici a možná to byl důvod, proč až do roka bez něj doslova nedal ani ránu. Když se podívám na fotky z jeho miminkovského období, tak těch, na nichž je bez dudlíku, je hodně málo.

Asi v roce a půl se nám začalo dařit odvykat ho dudání přes den. Postupně jsme to zvládli, ale na spaní jak přes den, tak v noci, ho důsledně vyžadoval. Říkali jsme si, že to časem přejde. Mýlili jsme se. Syn oslavil s dudlíkem své druhé i třetí narozeniny a podle všeho se „produdá“ i přes ty čtvrté. Teď už, pravda, ho nepotřebuje alespoň na odpolední spaní, chodí už do školky a tam by mu to netorelovali.

Doma však dělá každý večer scény. Už jsme vyzkoušeli všechno možné. Po dobrém, po zlém, tresty, odměny. Nezabralo nic. Večer lehne do postele a okamžitě musí mít dudlík v puse. Jakmile mu ho nedáme nebo schováme, spustí takový ryk, že se to nedá vydržet. Zvládne řvát i hodinu, nepomůže nic, ani výprask, ani ingnorace, ani příslib odměny, když vydrží bez něj.

Neznám žádné jiné dítě v tomhle věku, které by ještě dudalo. Stydím se to i před kýmkoli říct, vědí to jen naši rodiče, u nichž syn občas bývá celý víkend. Možná bych se měla svěřit jeho doktorce, ale je mi to strašně hloupé, beru to jako své výchovné selhání.

Možná mi někdo z vás poradí, jak syna té dudlíkové závislosti odnaučit. Předem děkuji.