Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Až do nedávna jsem si myslela, že termín „mamánek“ je výmysl nějakého chorého feministického mozku. Vadilo mi, když se některé ženy vyjadřovaly o mužích pohrdavě a dělaly z nich neschopné, retardované blbečky, kteří se o sebe nedokážou postarat.

Nyní se musím všem ženám, které jsem takto nespravedlivě nařkla ze zaujatosti, hluboce omluvit. Po ročním chození a dvouměsíčním společném bydlení jsem pochopila, co výraz „mamánek“ vlastně znamená. Jednoho takového jsem totiž měla doma.

Dokud jsem spolu nebydleli, nic „podezřelého“ jsem nepozorovala. Alespoň nějak výrazně. Pravý rys jeho povahy se projevil až ve chvíli, kdy jsme se domluvili na společném bydlení.

To, co našemu soužití předcházelo, je jen těžko uvěřitelné, a kdybych to nezažila na vlastní kůži, zařadila bych to někam do kategorie sci-fi. Došlo mi totiž, že ke každému správnému mamánkovi patří především jeho maminka. Přesněji: starostlivá maminka.

Dosud celkem fajn ženská, kterou jsem občas vídala na nedělních obědech, se totiž v okamžiku našeho sestěhování proměnila jako mávnutím kouzelného proutku. Ledva jsme se zahnízdili, přispěchala na kolaudaci. A při té příležitosti mi předala do opatrování poklad největší – svého syna. Zcela vážně mne instruovala, co rád jí a co nesnáší, na co je alergický, na co je zvyklý a čeho se naopak mám vyvarovat. Na mé námitky, že „však se nějak srovnáme“ odvětila, že bych jí měla být za tyto dobře míněné rady vděčná, jelikož se díky nim můžu vyhnout mnoha nepříjemnostem a zbytečným hádkám.

Mávla jsem nad tím rukou a pomyslela si, že ona s námi žít nebude a my se beztak zařídíme podle svého. Jakého omylu se dopouštím, jsem zjistila velice brzy. Přítelova maminka s námi skutečně fyzicky nežila, přítomna však byla neustále.

Zpočátku jsem narážky ve stylu: maminka má tu omáčku tmavší, ty knedlíky nadýchanější a žehlí mi i slipy, přecházela s humorem a snažila se je zlehčovat. Doufala jsem, že to Honzovi dojde. Nedošlo. Naopak přitvrdil. Podle něj je má povinnost zajistit mu takový servis, na jaký byl zvyklý, protože jsem žena, tedy strážkyně rodinného krbu, pohody a lásky.

Nechápala jsem to a nechápu dodneška. Vysokoškolsky vzdělaný, téměř třicetiletý odborník se chová jako nesvéprávný hošík, který má dojem, že jediným úkolem a posláním ženy je do roztrhání těla pečovat o jeho blaho. Pár týdnů jsem se snažila o nalezení nějakého kompromisu. Marně. Podle něj já musím všechno a on nic.

Trpělivost mi definitivně došla, když jsem ulehla s anginou. Bylo mi zle, a tak jsem se poctivě léčila. K mému nemilému překvapení mi Honza nebyl ochoten jakkoli pomoci, nezaznamenala jsem ani náznak nějaké starostlivosti. Naopak. Po příchodu z práce se divil, že není uvařená večeře, když jsem celý den doma.

Když se pak jednou sebral a odešel se najíst k mamince, pochopila jsem, že tohle je konec. Najednou jsem si ho přestala úplně vážit, došlo mi, že pro mne nikdy nebude tou pravou oporou. Když se vrátil, sdělila jsem mu, že naše soužití byl omyl, že se s ním rozcházím.

Velice ho to zasáhlo. Vůbec nechápal, v čem je problém. Vždyť se přece šel najíst, protože má po celodenní práci hlad. A vlastně mi tím ušetřil práci, protože netrval na tom, abych vařila já.

Tuto argumentaci mi předkládal velice přesvědčivě a mně došlo, že je to beznadějný případ, nikdy se nezmění. A ačkoli nejsem zvyklá se vzdávat a odcházet bez boje, tentokrát jsem se zařídila po svém. Nemíním mrhat svou energií a pokoušet se ho převychovat. Mám pocit, že by se mi to stejně nikdy nepodařilo, protože jeho životní postoj je v něm hluboce zakořeněn.

Rozešli jsme se, on se odstěhoval zpátky k mamince a já zůstala v „našem“ pronajatém bytě sama. A věřte nebo ne, je mi dobře. I když červíček pochybností, zda nebylo mé rozhodnutí unáhlené, přece jenom hlodá.

Co myslíte, je možné takového muže „převychovat“? Naučit ho, že nejen ostatní mají odpovědnost vůči němu, ale i on vůči nim? Setkaly jste se někdy s mužem, který – ač dopělý a svéprávný – byl stále v zajetí  a pod vlivem své milující maminky? Také by mne zajímalo, co ty ženy vede k tomu, že své syny takto vychovávají. Chápete to někdo?