Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Nevím, jestli některá z vás prožila něco podobného, nejspíš tady nějakou spřízněnou duši najdu. Ani nevím, jestli je na můj problém nějaká rada, možná by mi pomohlo, kdybych viděla, že to, co prožívám, není nic výjimečného. Asi mne totiž postihla manželská krize, nebo spíš něco jako krize středního věku..

Ta krize je totiž jednostranná, manžel je pořád stejný, takový, jaký byl vždycky. Ale se mnou se stalo něco divného, co si neumím vysvětlit. Posledních několik měsíců ve mně neustále sílí pocit, že je v mém životě něco špatně, nebo jak bych to řekla.

Je mi třiačtyřicet, máme dvě děti, dvacetiletou dceru a sedmnáctiletého syna, které nás už prakticky nepotřebují. Obrazně řečeno, samozřejmě. Stále s námi bydlí, oba studují, takže určitá závislost tady je. Ale jinak si žijí své životy, mají přátele, hodně aktivit mimo domov, už ani nejezdíme na společné výlety jako dřív, letos nám dokonce zbojkotovali i letní dovolenou, pojedou si sami po své ose se svými známými. Co nadělám, to je život, nijak se z toho nehroutím.

Jenže se stalo i něco dalšího. Mám pocit, jako bych najednou přestala mít ráda svého manžela. Všechno mi s ním připadá stále stejné. On je hodný, chodí do práce, slušně vydělává, i doma mi hodně pomáhá. Už vás slyším, jak říkáte, co bych, proboha, chtěla a že si nevážím dobrého bydla. Máte pravdu, ten rozpor si uvědomuju, ale ty moje vnitřní pocity jsou neodbytné a já si sama se sebou nevím rady.

Každý den je stejný, jeden jako druhý. O práce, z práce, večer u televize, víkendy doma. Já bych i někam šla, ale manžel o to moc nestojí. Kdybych řekla, šel by se mnou klidně do divadla nebo do kina, ale vím,že by to jen přetrpěl kvůli mně. Občas si vyjdu s kamarádkou, ale to jen tak jednou do měsíce.

Nevím, jak to mám popsat, prostě mám najednou pocit, jakoby se ze mě něco vypařilo, připadám si nějaká bez života, bez emocí, bez náboje. Žiju den za dnem jak plyne čas, s manželem doma se nudím, milování přetrpím. Nebaví mě to s ním, je to pořád stejné, přesně vím, jak začne, co udělá, jak dlouho to bude trvat, že pak půjde do koupelny… Někdy mi připadá, že na něj začínám být snad alergická. Vadí mi, co říká a jak to říká, přesně vím, co v jaké situaci udělá, co a jak okomentuje.

Přitom mi v podstatě nic nechybí. Jak jsem psala, je hodný, pracovitý, nesekýruje mě, nevyžaduje kdovíjaký servis. Peněz máme přiměřeně, nouzí netrpíme, děti jsou hodné, syn tedy trochu jančí díky pubertě, ale není to nic zásadního.

Asi mi chybí ten dřívější šrumec, když byly děti menší, odvézt je na kroužky, zorganizovat víkendovou zábavu, dělat s nimi úkoly, to všechno jsem vždycky dělali všichni společně jako rodina. Je to nějaké divné vzduchoprázdno, v čem jsem se teď ocitla. Přitom nemám myšlenky na rozvod, nebo na nějakého milence, to opravdu ne. Jen nějak nevím, co se se mnou děje.

Prožila některá z vás něco podobného? Je to normální, když děti vyrostou, že se žena začne cítit jako bezprizorní a může se to odrazit i ve vztahu k manželovi? Přejde to? Připadám vám jako blázen?