Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Asi jsem si ukousla větší krajíc, než jsem schopná zvládnout. Alespoň tak mi to poslední dobou připadá. Nějak nezvládám náš rodinný život. Pravda je, že nejsme úplně standardní rodina, i když v dnešní době se takových rodin najde určitě dost. Uvítala bych vaše zkušenosti, případně rady a podněty, jak všechno zvládat.

Je mi pětatřicet, jsem podruhé vdaná. Z prvního manželství mám sedmiletou holčičku. Manžel je rovněž podruhé ženatý a má devítiletého syna, který s námi tráví každý druhý víkend. Společně s manželem mámě půlroční dceru.

Zpočátku mi to, že máme každý dítě z předchozího vztahu, nepřipadalo jako nějaký zásadní problém. Ale ukazuje se, že to tak úplně jednoduché není. Hlavně co se výchovy týká. Můj současný partner má na mou dceru velmi vysoké nároky, někdy mi připadá, že ji vyloženě přetěžuje a zbytečně stresuje. Kolikrát když slyším, jak do ní hučí a jaká kázání jí dává, mám chuť na něj zařvat, ať zmlkne. Jenže to neudělám, nechci podrývat jeho autoritu. Strašně mě ale mrzí, že když přijde jeho syn, tak je manžel úplně jiný, maximálně se mu věnuje a všechno mu dovolí. To je z něj rázem tatínek, se kterým je legrace. Bohužel, dcery se to ale netýká, tu do svých aktivit nezapojují. Hrají si spolu sami, sami jedou na výlet, sami do kina apod. Dceři je to samozřejmě líto.

Nejmladší je ještě miminko, k té se manžel chová tak nějak normálně,  občas ji pochová a udělá nějaké cukrbliky. Ale je na něm vidět, že ze všech třech dětí nejvíce preferuje svého syna. Já to chápu, není s ním denně, tak chce ten čas, který jsou spolu, využít co nejvíce. Štve mě ale, že je to na úkor nás. Druhý víkend, kdy u nás jeho syn není, je dcera zase u svého otce. Začínám uvažovat, že se s bývalým zkusím domluvit, aby si ji bral v ten samý víkend, kdy je u nás manželův syn, aspoň by dceři nebylo líto, že si jí nevšímají. Jenže tam je zase problém, že i nová partnerka mého bývalého muže má děti, které jezdí zase ke svému otci a pochybuju, že by měla zájem se o víkendu, kdy je bez svých dětí, starat o mou dceru.

Nevím, jestli se v tom orientujete, je to celé nějaké strašně překombinované. Já jsem z toho všeho dost utahaná. Vadí mi, jak se můj současný manžel chová k mé dceři, ona se ho už začíná i bát, prý na ni pořád jenom křičí. Velmi těžce nese, že zatímco pro ni nemá pochopení, svého syna uctívá jako poloboha. Když o tom s manželem mluvím, tak si vůbec nepřipouští, že by něco dělal špatně, většinou na mě začne útočit, že jsem moc měkká a holku rozmazluju a nic z ní nebude.

Je mi nějak úzko. Takhle jsem si život nepředstavovala. Trpím, když vidím, jak je dcera nešťastná. Ona vlastně nemá pořádně klid ani když jde ke svému otci, protože tam jsou zase děti jeho partnerky, které jsou tam doma a ona je tam vlastně na návštěvě. Je mi jí líto, připadá mi jako nějako zbloudilé ptáče. Snažím se jí co jevíc věnovat, hodně ji mazlím, ale i tak mi připadá, že se z ní postupně stává smutná holčička.

Co mám dělat? Jak manžela přimět, aby se k ní choval hezky, s láskou, trpělivě? On je jako beran, nedá si říct, všechno musí být po jeho, jenom on má ve všem pravdu. Já se k jeho synovi chovám hezky, proč se on tak nemůže chovat k mé dceři? Zná ji od jejích čtyř let, dřív se k ní tak kriticky nechoval, to až teď, co nastoupila do školy. Přitom se učí dobře, je šikovná. Ale jeho nárokům prostě neodpovídá a on jí to dává náležitě najevo.

Poradí mi někdo, jak by se ten náš rodinný galimatyáš dal zvládnout? A hlavně jak přesvědčit manžela, aby přehodnotil své chování k teprve sedmiletému dítěti?