Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Možná mě některé z vás odsoudí, ale přesto jsem se rozhodla jít s kůží na trh. Třeba mi někdo z vás dokáže poradit. Je mi opravdu hodně těžko.

Jsem rozvedená, mám šestnáctiletého syna ve své péči. S manželem jsme se rozešli, když mu bylo 12 let. Matěj se s otcem pravidelně stýká a společné víkendy si vždycky době užívali. Přesněji – každý druhý víkend.

V posledním roce to mezi mnou a Matějem přestalo klapat. Asi jsem nedokázala správně zareagovat na jeho dospívání a nezvládala jsem všechno tak, jak bych měla. Přehnaně jsem se o něj bála. Musel být do devíti hodin doma, kontrolovala jsem ho, zda třeba nekouří či nepije alkohol. Nebylo to úplně bezdůvodné. Kamarádi, se kterými se stýkal, se mi nelíbili. Nepřála jsem si, aby je vodil domů.

Syn se asi zcela pochopitelně v tak přehnané péči necítil dobře, uráželo ho, jak ho kontroluji (přiznávám, že jsem nikdy nic „závadného“ neobjevila). Začal se chovat klackovitě, odmlouvá mi, vůbec mě nerespektuje. Přestal poslouchat, domů se vrací klidně o půlnoci a když mu to vytknu, je na mě drzý a dokonce i vulgární.

Teď naposledy přišel s tím, že by se rád přestěhoval k otci. Jenže otec má novou rodinu a o to, aby s nimi Matěj bydlel, nestojí ani on ani jeho nová žena. Když to klukovi řekl, strašně ho tím ranil. Mně se sice ulevilo, protože jsem se bála, že o syna úplně přijdu, ale když ho teď vidím, jak je zklamaný, je mi ho líto.

Situace je čím dál horší. Se mnou být nechce a dává mi to patřičně najevo, k otci jít nemůže. Urazil se na něj tak, že už dvakrát odmítl společný víkend. Je buď uzavřený do sebe, nebo přehnaně agresivní.

Chtěla bych mu nějak pomoci, aby se všechno vrátilo do dřívějších kolejí, ale nevím, jak se mu mám přiblížit. Komunikaci se mnou odmítá, jakmile se snažím o nějaký rozhovor, hrubě mě zarazí a odejde z pokoje. Mám o něj strach. Bojím se, aby se teď, když se cítí nepochopený, nechytil nějaké party.

Nevíte, co s tím?