Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Když jsem byla malá, byly jiné časy – sedmdesátá léta. Pamatuji si, jak jsem měla k dispozici nádobíčko s čajovou konvicí a babičku jsem vždycky poprosila o vodu, abych mohla panenkám „vařit" a nalévat čaj.

Dětské ruce jemnou motoriku ne vždy zvládly, a tak jsem občas vodu rozlila. S ušima sklopenýma jak spráskaný pes jsem šla za babičkou s prosíkem, zda by ji mohla utřít. Zahromovala, louži vytřela a nádobíčko jsem musela sklidit. Příště se bábrlinka naštěstí dala obměkčit a... situace se opakovala.

Řekla jsem si, že s mou dcerou to bude jinak. Ne že bych byla šťastná a chválila ji za rozlitou vodu a nadělaný nepořádek, ale budeme vařit spolu a vysvětlím jí jak na to. Ten mírný nepořádek k tomu zkrátka patří.

Dnes již téměř tříapůlletá dcerka je „kuchařský fenomén“ – všechno nám odkoukala zpod rukou a „vařit" jen z vody či knoflíků jí nestačí. Nejprve jsem tedy vybrala ze spíže všechno, co bylo prošlé, a bylo toho kupodivu dost. Pak jsem jí dávala balené cukry či starší koření. Teď už je situace taková, že pro panenky chodíme nakupovat – ty nejlevnější potraviny, abychom v tom neutopili moc peněz.

Když to občas někde vyprávím, setkávám se s různými názory, většinou pozitivními či neutrálními. Jen jedna kolegyně v práci byla až neuvěřitelně militantní. Jak prý si to představuji, takhle plýtvat potravinami, jinde mají hlad, dceru vedu k rozhazovačnosti, nebude si vážit jídla atd.

Já si však nemyslím, že by to bylo plýtvání. Považuji to za tvůrčí činnost, dcera si s všelijakými surovinami vyhraje, vidí, jak se různé „mouky“ přetvářejí a mění barvu, krmí panenky, stará se o ně, dává jim bryndáček, pak je i umyje. A je tak šťastná.

To je pro mne to nejcennější.