Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Když si tady čtu nějaké příběhy a vaše reakce, většinou koukám, jak máte všechny jasno. V každé situaci byste si poradily. Víte, jak na tchyni, na vzteklého manžela, jak si poradit s udrbanou kolegyní.

Jenže podle mě je jedna věc to prostě napsat a druhá skutečně to udělat. Protože já třeba taky vím, co by v té které situaci bylo nejlepší, jak bych se měla zachovat. Dokonce mám v hlavě i ta správná slova a argumenty, kterými bych dotyčného či dotyčnou dokázala odpálkovat. Když ale dojde na lámání chleba a mám to udělat, není to tak jednoduché.

Asi je problém ve mně. Vyrůstala jsem s velmi autoritativním otcem a nějaké odmlouvání se u nás nenosilo. Museli jsme poslouchat a šlapat jako hodinky.

A ani dnes, kdy je mi 33 let, si nedokážu zjednat správný respekt a bojovat sama za sebe. Strašně mi jde například na nervy moje tchyně, která mi kecá úplně do všeho. Tak ráda bych jí něco řekla, vždycky si slibuji, že až přijde příště, už si to líbit nenechám. Ale nikdy to nedodržím. Skřípu zuby, ale mlčím. Bojím se konfliktu.

Nedokážu odmítnout ani návštěvu, na kterou nemám náladu, pohlídání sousedčina dítěte, když jsem třeba hodně utahaná a nejradši bych spala.

A tak to mám skoro ve všem. Dá se nějak naučit říkat „ne“? A jak? Stojí pak ten následný konflikt za to? Někdy mám pocit, že takový „blbec“ jsem jenom já, že každý jiný si umí poradit. Často tady čtu slova „jaký si to uděláš, takový to máš“. Ale jak se to mám naučit? A je v mém věku ještě možné změnit tenhle povahový rys?