Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Dělám si velké starosti o svého tatínka, kterému je téměř sedmdesát let. Od doby, kdy zemřela maminka, ztratil zájem o cokoli, uzavřel se do sebe a jakékoli naše snahy o nějakou pozitivní změnu v jeho životě odmítá. Zpočátku jsme to chápali, ale od smrti maminky je to už rok, myslím, že by se měl dát trochu dohromady.

Naši spolu prožili v podstatě celý život. Brali se, když jim ještě nebylo ani dvacet. Museli. Postupně jsme se narodili my, tři sourozenci. Já a mí dva starší bratři. Měli jsme hezké dětství, i když materiálně ne nějak extra zajištěné. Ale to nám nikdy nevadilo. Co nám rodiče nemohli dopřát finančně, vrchovatě vynahrazovali hromadou pozornosti, společnými výlety a dovolenými. Vzpomínám ještě dnes, jak jsme si vždycky večer všichni místo televize povídali a diskutovali na různá témata.

Když jsme se s bratry osamostatnili, zůstali naši sami a jejich vztah by jim možná mohl kde kdo závidět. Chovali se k sobě moc hezky, ohleduplně, s porozuměním. Postupně, když se jim začaly ozývat různá zdravotní omezení, pomáhali si, jak jen mohli. I my jsme jim byli hodně nápomocni, v posledních letech jsme jim v podstatě na střídačku vedli domácnost, zajišťovali velké nákupy a úklidy, často je navštěvovali.

Pak maminka zemřela. Bojovala s rakovinou a nevyhrála. I když jsme na to byli svým způsobem připraveni (dá-li se něco takového vůbec říct), bylo to pro nás všechny hrozné. Jakoby z nás všech odpadlo kus nás samotných. Maminka najednou nebyla.

Nejvíc její ztrátou utrpěl tatínek, což je asi pochopitelné. Byli na sebe doslova napojení, dýchali jeden pro druhého. Najednou zůstal sám a propadl se do hluboké deprese. Snažili jsme se ho nějak rozptýlit, hodně ho navštěvovali, nabízeli mu, aby na nějakou dobu šel bydlet k nám, ale on o nic takového nestál. Pořád jen plakal, seděl v křesle a stále se díval na maminčinu fotografii. Bylo a je strašně bolestné vidět svého tatínka takto zlomeného.

Už je to rok a jeho stav se nelepší. Zkoušeli jsme všechno možné. Vylákat ho na výlet, na návštěvu. Nosíme mu knížky, pěkné filmy, nemine den, aby se u něj někdo z nás dětí i vnoučat nezastavil. Nechceme, aby se cítil sám. Ale on je duchem úplně jinde. Návštěvě se sice jakž takž věnuje, ale je poznat, že ho to vlastně obtěžuje a radši by zůstal sám se sebou a svými vzpomínkami. Dokonce chtěl být sám i na Vánoce, ale to jsme nedopustili. Aby nemusel ze svého bytu, připravila jsem štědrovečerní večeři u něj a byli jsme tam.

Zkoušíme s ním mluvit, zjistit, co by chtěl, co by si přál, co by mu udělalo radost. Marně. Nic z něj nemůžeme dostat. On vždycky odpoví, že už žádnou radost nemá, že ta jediná, kterou měl, mu odešla.

Je to moc smutné. Tatínek byl vždycky plný života, a i když už má různé zdravotní problémy, nikdy se ničemu snadno nepoddával. Snažil se žít v rámci možností aktivně a plnohodnotně. A teď ho vidíme, jak chřadne a utápí se ve své bolesti a nejsme schopni mu pomoci. Samozřejmě, staráme se o něj, má čisto, navařeno, vypráno, nakoupeno… Ale to je ta jednodušší část. Nikdo z nás zatím nepřišel na to, jak pomoci jeho bolavé duši. Jak v něm probudit zase zájem o život.

Nesetkal se někdo z vás ve své rodině s podobným případem, kdy se starší člověk nedokáže vyrovnat se smrtí svého životního partnera? Co by mohlo pomoci? A je vůbec ještě šance, že se tatínkův stav zlepší a my zas uvidíme jiskřičky v jeho očích?