Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Potřebovala bych poradit od zkušenějších žen. Je mi sedmadvacet, jsem vdaná, manželovi je třicet a máme půlroční dcerku. Všechno mezi námi bylo v pořádku, v podstatě jsme neřešili žádné vážnější konflikty, můj muž je skvělý manžel a snad ještě lepší otec… A především úplně nebáječnější syn pro svou maminku. A v tom je ten problém.

Nerada bych nějak pokazila to pěkné, co v našem vztahu je, nesnáším konflikty a jak to jde, radši se jim vyhnu. Možná jsem až moc ústupná a nechám si toho hodně líbit, ale připadá mi kolikrát zbytečné se kvůli nějakým maličkostem hádat. Co mne však strašně rozčiluje čím dál víc je vztah mezi mým mužem a jeho matkou, který bych nazvala snad až patologický. A teď to vygradovalo do naprosto šílené situace.

Tchyně před dvěma lety ovdověla a tehdy se na svého jediného syna upnula. Chápala jsem to, snažili jsme se s ní hodně být, jezdili za ní, zvali ji k nám, aby se necítila sama. Myslela jsem si, že to časem přejde, že až odezní ten největší smutek, maminka se vrátí do normálu. Konec konců, je jí teprve padesát, je ve výborné kondici, plná sil.

Jenže k žádnému obratu z její strany nedošlo, naopak, čím dál víc se na syna upíná. Volá mu nejméně jednou denně, zve ho (jenom jeho!) v neděli na oběd, je schopná zavolat v sobotu v půl osmé ráno, ať jí okamžitě přijede pomoct, že má doma havárku, a když se manžel střelhbitě vypraví a jede přes celé město tak zjistí, že se jedná nějakou prkotinu, která by se mohla opravit později.

Taky k nám tchyně často jezdí na návštěvy, i když není pozvaná a očekávaná. Dlouho mi to nevadilo, ale v poslední době jsem toho začala mít plné zuby. Pracuje na směny, takže zajde jak ji to napadne když má zrovna volno. Dopoledne, odpoledne, večer. Když nejsem doma, nahání mě mobilem, kde se courám, že prý stojí za dveřmi jak žebrák. Vždycky jsem všeho nechala a okamžitě jela domů, ale teď naposledy jsem jí řekla, že se teď hned okamžitě vrátit nemůžu a že by bylo lepší, kdyby se příště ohlásila.

Pustila se do mne docela dost drsně, co si prý dovoluji s ní takhle jednat, že jsme snad rodina a co si o sobě myslím. Poprvé jsem se vzepřela a po tom telefonu se s ní pohádala. Samozřejmě to mělo dohru, protože to okamžitě volala svému synovi a pěkně barvitě mu vylíčila, jak jsem na ni byla drzá. A manžel, místo aby se mne zeptal, jak to celé bylo, se na mne naštval a dva dny se mnou nemluvil, protože jsem byla ošklivá na jeho maminku.

Od té mé hádky s tchyní už uplynul týden, výhoda je v tom, že u nás od té doby nebyla, ale její syn jí to vynahrazuje, protože za ní obden rovnou z práce jede, aby jí nebylo smutno. A to nemluvím o tom, že v neděli (to už bylo po té hádce) u ní strávil celý den.

Jsem z toho docela špatná. Mám manžela ráda, až do tohohle incidentu se ke mně choval hezky, ale teď se něco změnilo. Chce po mně, abych se jeho mamince omluvila, jinak ona k nám už prý nikdy nepřijde a ani já nesmím k ní. Jenže já se omlouvat nemíním, skoro bych řekla, že mi tenhle stav věcí vyhovuje. Konečně mám od tchyně vlastně pokoj. Jenže ty narušené rodinné vztahy taky nejsou zrovna nejlepší, přece jen je to babička mé dcery.