Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Nedávno jsem tady na magazínu četla postesknutí od jedné maminky, kterou trápí nechutenství jejího dítěte. Přiznám se, že jsem jí trochu záviděla, protože u nás řešíme problém naprosto opačný.

Máme pětiletou dceru, která jí doslova jako Otesánek. Bohužel, je to na ní i vidět, i když vyloženě obézní zatím není. Spíš taková podsaditá, vypadá trochu „hranatě“. Nevím, jak bych to přesně popsala.

S jejím abnormálním apetitem se potýkáme už od doby, kdy byla ještě miminko. Kojit jsem kvůli nemoci přestala poměrně brzy, už ve druhém měsíci. Dcerka tedy vyrůstala na umělé výživě. Jako tříměsíční dokázala každé tři hodiny vypít celou dvěstěpadesátku mléka, v sedmi měsících po podané láhvi brečela hlady, takže se dorážela ještě jogurty, míchanými tvarohy apod.

V roce začala jíst s námi, absolutně bez problémů přijímala jakákoli nová jídla, chutnalo jí doslova všechno. Babičky z ní byly (a stále jsou) nadšené, neustále ji chválí, jak hezky papá, jak je šikovná.

Já však začínám mít obavu. Ve svých pěti letech snídá celý krajíc chleba se sýrem, čtvrt litru kakaa a jogurt. Ke svačině se snažím dávat jí jen ovoce, ale většinou si vyprosí ještě něco navrch, nejčastěji rohlík apod. U oběda spořádá v podstatě normální, dospělou porci. A takhle to jde až do večera. Jídlo je pro ni jako magnet, nejspokojenější je, když může něco žvýkat, polykat.

Snažím se jí dávat co nejzdravější potraviny, rozhodně nechodíme do mekáče, ani nekupujeme kolu apod. K pití dostává jen slabě oslazený čaj, žádné limonády. Pamlsky jí dávám zcela výjimečně. Přesto mám pocit, že jsem proti jejímu apetitu bezmocná.

Navíc nemám zrovna podporu u babiček, kterým jsem už musela důrazně domluvit, protože byly schopné dceři, když u nich byla, vařit litry pudingů, nebo osladit celý kelímek (!) zakysané smetany vanilkovým cukrem a pak se zalíbením sledovat, jak jejich vnučce chutná.

Doktorka mi řekla, že má holt dcera větší spotřebu, váhově prý není v žádném extrému a prý to časem přejde. Nezdá se mi to. Holka sice vyloženě tlustá opravdu není, ale pokud to tak půjde dál, kdoví, jak bude vypadat v deseti letech a co s ní udělá puberta.

Zarážející na tom celém je, že my s manželem jsme oba štíhlí, jídlo pro nás není a nikdy nebylo alfou a omegou. Vůbec netušíme, po kom je ta naše holčička tak strašně a neustále hladová.

Je malá, nechci ji vyloženě omezovat, ani peskovat. Spíš bych chtěla nějak nenásilně docílit toho, aby začala sama přemýšlet o tom, co sní, jestli toho skutečně musí být tolik. Nemá někdo z vás zkušenosti s podobným otesánkem?

di,