Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Máme devatenáctiletou dceru a jsem z ní docela rozpačitá. Nelíbí se mi, že se z ní stává povrchní stvoření, pro které je vnější vzhled důležitější než cokoli jiného. Dokonce i než vzdělání.

Od malička jsme se s manželem snažili naše děti (máme tři) vést k úctě k hodnotám. Sportovali jsme, chodili za kulturou, jezdili na výlety, všechny naše děti od malička četly knihy, o kterých jsme si pak povídali. Starší synové jsou už několik let dospělí, jeden studuje vysokou školu (medicínu), druhý ji už má za sebou a pracuje ve svém prvním zaměstnání v jedné advokátní kanceláři.

Dcera je z nich nejmladší, přiznávám, že pro mne byla vytouženou holčičkou. Letos bude maturovat na gymnáziu, učí se dobře, takže má všechny předpoklady studovat vysokou školu. Jenže o tom nechce ani slyšet, připadá mi jako smyslů zbavená.

Když začala ve třinácti letech projevovat první známky dospívání a zahájila protirodičovskou revoltu, brala jsem to jako fakt a jako období, kterým musí projít. Jenže teď je jí čerstvých devatenáct a ona je v té pubertě asi pořád. Vůbec nikam se neposunula. Tedy vlastně ano, ale poněkud jiným směrem, než bychom očekávali.

Navzdory naší výchově se dcera úplně vymkla tomu, o co jsme se s manželem po celý její život snažili. Je povrchní, zahleděná do sebe, hádá se s námi, absolutně nás nerespektuje. Učení jí jde celkem samo, takže má spoustu času na své aktivity, které v nás vzbuzují, mírně řečeno, rozpaky.

Ona je totiž doslova posedlá svým vzhledem. Pořád drží nějaké diety, hodně cvičí a chodí do posilovny, účesy mění častěji než spodní prádlo. Velmi výrazně se maluje a je nesmírně náročná na oblečení. Skříň má doslova našlapanou k prasknutí a pořád si kupuje další a další zbytečné věci. Jakoby na tom jediném stál její životní úspěch.

Chodí na brigádu a všechny peníze, které si vydělá, doslova rozhází za všelijaké tretky, které ani všechny neunosí. Jakékoli naše rady nevnímá, odsekává a tvrdí, že je to jen a jen její věc a my jí do toho nemáme co mluvit.

Co nás však šokovalo nejvíc je její odmítnutí přihlásit se na vysokou školu. To nechce ani náhodou, prý se těší, až odmaturuje a najde si práci, aby se od nás mohla konečně odstěhovat a žít si po svém. To znamená chodit po zábavách, různě se poflakovat a nic pořádného nedělat. Její jedinou životní náplní totiž je starost o to, jak vypadá a jestli je dostatečně „in“.

Jsme z toho dost v šoku. Je mladá, talentovaná, schopná. My jí nabízíme zázemí a maximální podporu při studiích a ona to odmítá. Vůbec nevíme, jak ji přesvědčit, že dělá velkou chybu, že samostatný život není tak jednoduchý, jak si představuje.

Se syny jsme tyto problémy neměli. Ti byli cílevědomí a nikdy je nenapadlo, že by studia zahodili. Z dceřina chování jsme nešťastní, je strašně nedospělá a nevyzrálá, neumím si představit, že by se za půl roku měla odstěhovat a začít žít samostatně.

Moc bych uvítala zkušenosti ostatních žen, které mají nebo měly děti v tomto problematickém věku. Máme se snažit na dceru i nadále působit, nebo by bylo lepší, co mi radí moje matka, nechat ji, ať si dělá, co chce, a čekat, že se jí jednou rozsvítí? To je samozřejmě taky řešení, ale přiznám se, že si  neumím představit, jak ji s klidným svědomím vypouštím do samostatného života.