Rodiče versus můj manžel. A co já?
.jpg)
Jsem skoro deset let vdaná, máme jedno dítě. Bydlíme v panelákovém bytě na sídlišti ve větším městě. Moji rodiče bydlí v tom samém městě jako my, v pěkné vilce v poměrně atraktivní lokalitě. A právě jejich vilka je kamenem úrazu našich vzájemných vztahů.
Jelikož jsem jedináček, od mala jsem slýchala, že jednou mi dům bude patřit. Když jsem se vdala, rodiče hodně těžce nesli, že jsme se odmítli přistěhovat do horního patra naší „rodinné“ vily a dali přednost sídlištnímu bytu, na který jsme si navíc vzali hypotéku. Naši to nedokázali pochopit, když jsme měli k dispozici tak výhodné bydlení prakticky ve svém.
Jenže my jsme chtěli být sami, bez dohledu rodičů. Stejně, jako má každý své, jsou sví i mí rodiče. A já jsem věděla, že soužití pod jednou střechou by nedělalo dobrotu. Rodinný dům a všechna ta práce kolem něj mi vadila už jako dítěti. Zvlášť, když můj otec trval na tom, že si všechno bude dělat svépomocí. Dětství a dospívání mám spojené jen s neustálým otročením baráku.
Problém je v tom, že rodiče, ač už mají své roky, dům stále udržují v podstatě sami a neustále zdůrazňují, že až jednou nebudou, zdědím ho já. Nutí nás – i citovým vydíráním – abychom se na našem „budoucím majetku“ podíleli rovněž. Jenže manžel není manuálně nijak zručný, tyto práce mu nic neříkají, a tak když už se uvolil, že tátovi s něčím pomůže, pokaždé to skončilo fiaskem, hádkou a jeho otráveným odjezdem. Doma jsem pak slýchala výčitky od něj, že tohle nemá zapotřebí, rodiče mi zas hustili do hlavy, jaký je můj muž nemožný a líný.
Trvá to už roky. Naši nám čím dál více dávají najevo, jak už starost o dům nezvládají a že by bylo na čase, abychom se nějak aktivněji zapojili. Jednou přece bude náš! Když jim navrhneme, že zaplatíme řemeslníky na určité práce, důrazně to odmítnou s tím, že si do domu nikoho cizího pouštět nebudou.
Teď si máma vymyslela, že ještě do Vánoc vymaluje celé spodní patro, což je velká chodba, příslušenství, prádelna, kuchyň a tři pokoje. Postavila si hlavu a přes to nejede vlak. Naší povinností – dle jejich představ – by bylo naklusat v montérkách a vydatně se na této akci podílet. Jenže my chodíme do práce, máme dítě, kterému se musíme věnovat a takhle naráz do kompletního vymalování bychom se nepustili ani v našem tři plus jedna.
Odmítli jsme jim pomoci a máme teď v rodině dusno. Naši na mne útočí, ať koukám svého muže dotlačit k tomu, aby šel tátovi s malováním pomoct, manžel doma burácí, že ho v tom baráku už nikdo nikdy neuvidí.
Jsem jak mezi mlýnskými kameny. Mám je ráda všechny, ale samozřejmě stojím na straně svého manžela. Chápu ho a nedivím se mu, několikrát jsem byla svědkem, jak ho můj otec, který má silné sklony k despotismu, doslova buzeroval, když něco společně dělali.
Už jsem rodičům dokonce řekla, ať dům prodají a koupí si menší byt. To jsem si dala. Označili mne za nevděčnou, ničeho si nevážící dceru, která nedokáže ocenit, co pro mne dělají, když se zuby nehty snaží udržet hodnotný rodinný majetek a tím mne i mou rodinu zajistit do budoucna.
Jsem v koncích. Na jednu stranu mají pravdu, vlastní dům je vlastní dům. Jenže za jakou cenu? Já tu vilu už teď nenávidím. Otrávila mi celé dětství a dospívání a otravuje mi život i teď v dospělosti, kdy mám svou vlastní rodinu.
Pořád přemýšlím, co mám dělat, jak se nejlépe zachovat. Nechci ublížit ani našim, ani manželovi. V současné době si už připadám jako blázen, protože pořád jen uhlazuji hroty a snažím se udržet rodinné vztahy na jakž takž snesitelné úrovni. Nějak mi na to už ale docházejí síly.
5.11.2009 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 48 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Rodiče versus můj manžel. A co já?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Minka: Nemyslela jsem, že mají dům hned prodat, spíš se o tom rodičům zmínit, aby jim došlo, že pokud by mladé dál tlačili ke zdi, mohli by přijít o střechu nad hlavou. 
Heather: kostku masla
to nema chybu
Sara*: a co jako? kdyz nekoho bavi stravit den v klidu, misto litanim kolem baraku... je to jen a ciste jeho vec...
kdyz si ma vybrat mezi bytem a barakem, tak vubec ne kvuli cene volim byt.. jsme doma jak Pat s Matem a vrchol umeni je slozit nabytek z Ikei...a navic me prave tyhle tanecky nebavi...
Minka: byt nabyli spolecne, takze by se o nej v pripadku rozvodu i delili.. takze co. Nez se nechat buzerovat byt "nadosmrtivdecna".. to radsi nic
Heather: ja bych zaridila malire a uklidovku.. jestli neco nesnasim, tak uklizet po malovani
Rodičům bych zařídila malíře, předtím pomohla s přípravou a následně pomohla s úklidem. Pokud by na tuto variantu nepřistoupili, tak bych jim na rovinu řekla, že jak si jistě všimli, manžel není zrovna manuálně zručný a že podobné akce v tobě a celé vaší rodině vyvolávají napětí, a tebe to deptá, což jak jistě pochopí, není příjemné a ty se tomu chceš vyhnout, tudíž se na malování nebudete podílet. Konečné rozhodnutí je tedy na nich. Tečka
Stanik: 
Ne, že bych se chtěla trumfovat jako v mariáši, ale to ten MŮJ známý za účelem zproštění mycí povinnosti rozpustil ve vodě kostku másla a pak se jal obětavě mýt talíře od oběda, ale mrchy ne a ne se zbavit mastnoty i přes masivní nasazení saponátů.....no a hádejte, kdo od té doby u nich myl nádobí (než si teda jako jedni z prvních známých zakoupili myčku)???
Možná by manžel mohl zvednout zadeček a jít vymalovat...nooo...však je to legrace i pro malé dítě.. trocha barvy na obličeji ...., vzpomínky jak pomáhali babi a dědovi 
....lepší než sedět v paneláku na zadku
Stanik: Jo! Jo! Takhle se můj bratranec u babičky pokaždý ulil z jakýchkoliv domácích prací! "Jdi od toho ty nešiko! Mája to dodělá.
"
Ja bych zas takova hrdinka nebyla. Nevis, co se v budoucnu stane, plno manzelstvi se v dnesni dobe rozpada, takze domu bych se jen tak nevzdavala.
Asi bych to resila tim, ze bych rodicum poslala malire, protoze tu pomoc skutecne cekaji a urcite i ve vetsim veku potrebuje, takze kdyz nebudete malovat vy, at vymaluji profici.
Naprosto nechápu, jak někdo může "darovat" barák a pak si vyskakovat, co v tom baráku chce mít uděláno a ještě rozhodovat, jak se to má zařídit. Barák je můj, nestojím o něj, tak ho prodám! A hned bude ticho po pěšině...
Bety: Heather:
znamej takhle rikal, jak pred 20 lety, coby cerstve zenaty, po nem draha chtela aby myl nadobi, pry "omylem" rozbil par kusu z uzasneho servisu, co dostali jako svatebni dar.. a uz po nem nadobi nikdy nikdo myt nechtel
Bety: Jo, tak přesně tohle udělal kdysi jeden náš známý, dnes již pán přes 70. Poté, co pokoj vymaloval na tmavě modrou a ani kocoury nešetřil, ho manželka se slzami v očích prosila, ať už proboha sleze z těch štaflí a zahodí štětku někam daleko, že ona zavolá malíře,a by to dal do pořádku....A z nějakého nepochopitelného důvodu už nechtěla, aby vymaloval ještě vedlejší pokoj
.jpg)
Bety: 
tak to určitě
to jsou problémy - vezmu štětku a jedu, nejlépe na tmavě fialovo a nadělat pěkný "kocoury", všechno kolem zašplíchat a odtáhnout domů do bytečku, "zatím než si to maminka uklidí" - ráno musíme vstávat do práce, ale zítra, maminko, zase přijdeme! Pak bude ještě vděčná za firmu...
Pokud zůstaneš "hodná" dcera, pravděpodobně si zničíš manželství. Když budeš vzdorovat rodičům, budeš za nevděčnici.
Obě varianty jsou špatné.
Rodiče to myslí dobře, chtějí Ti zachovat majetek do doby, než to dokážeš ocenit. Sami se na domě zřejmě hodně nadřeli, proto by chtěli, abyste prostřednictvím vlastní práce na údržbě, získali k domu stejný vztah jako oni.
To ale nejde vnutit, a dnes už se také žije jinak. Pozvat si řemeslníky není ostuda ani plýtvání penězi, pokud tu práci bravurně nezvládáte sami.
Tímhle přístupem rodiče vyvolají akorát vzájemnou nechuť , a vaše setkávání bude jen nepříjemnou povinností plnou výčitek.
Znám to z vlastní zkušenosti : Když se každý víkend musíme zastavit u tchýně, a ta má připravený seznam prací dlouhý jak Lovosice, co MUSÍME udělat, pokud možno ihned. Kolikrát už se uchylujeme ke lži, že prostě nemáme volno, a jedeme raději jinudy.
Majucha: no, bohužel budem muset asi počkat, až babi sama zjistí, že už nemůže...
já tenhle problém pojala spíše z toho hlediska, že rodiče si zařídili "svůj" život, který jim vyhovoval, ale dětem, tedy nám, nutí něco co nechceme, chceme život podle svých představ. Samozřejmě pomoc rodičům je závazná, naprosto neoddiskutovatelná, ale v míře obvyklé. Já taky frflu, ale 13 oken v baráku umeju 2x do roka, tohle beru, ale aby se člověk podřídil životnímu stylu jiného člověka...Tohle myslím všeobecně.
