Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

S manželem jsme spolu 8 let, před dvěma lety jsme se vzali.. Máme dvě malé děti, tříleté a skoro roční.

Kdysi, ještě než jsem čekala naše první dítě, jsem manželovi přišla na smsky, kdy si psal s nějakou slečnou. Půjčoval si totiž můj starý telefon, a když jsem do něj pak dala svou kartu, objevila jsem zprávy, které zůstaly v telefonu nesmazané. Nic, co by nasvědčovalo nějakému vztahu, jen mu slečna posílala pusinky na dobrou noc a oslovovala ho „miláčku“. Tenkrát mi řekl, že se jednalo o nějakou puberťačku, které dali jeho kamarádi číslo a on si z ní utahoval. Slečně jsem zavolala, řekla jí, že spolu máme dlouholetý vztah a ona se mu už nikdy neozvala. Nepřikládala jsem tomu váhu, opravdu to nevypadalo na nevěru, i když naštvaná jsem byla dlouho.

S naším prvním dítkem se z manžela stal skvělý táta a pozorný manžel, který mě podporoval i v kariéře při mateřské. Dokázal se nejen postarat o miminko a plánovat nám dovolené a výlety, ale i v lecčems doma vypomoct. Kamarádky mi ho záviděly… Ještě když jsme byli na dovolené, kde jsme počali druhé mimčo, nám i neznámí lidé říkali, jak z nás sálá štěstí a pohoda a jak skvěle jsme sehraní v péči o dítě. Aniž bychom si cokoliv řekli, vzal jeden nebo druhý našeho cvrčka na procházku nebo k vodě, aby si ten druhý odpočinul… Ke konci těhotenství jsem doháněla práci, abych šla na mateřskou s čistým stolem.

Bylo toho hodně a já večer usínala vyčerpáním. I manžel měl plno práce, a tak nějak zmizela chuť na sex. Tedy alespoň jsem si to myslela do doby, než jsem náhodou objevila jeho inzerát v sex seznamce. Podívala jsem se mu poprvé v životě do telefonu a zjistila, že si domlouvá sex s nějakou ženou, které mimo jiné píše, že se mu ho doma nedostává. V seznamce měl, že je ženatý a má dítě, o těhotné manželce se jaksi zapomněl zmínit. Ještě ten den jsem na něj uhodila a tvrdil, že to byl zase vtípek, že ho do toho uvrtali kamarádi. A že se prý s ní ještě ani nesešel. Tentokrát jsem mu nevěřila, ale blížily se Vánoce a taky porod, tak jsem mu řekla, že to vyřešíme po šestinedělí a do té doby chci klid.

Manžel se mi snažil všemožně nadbíhat, pomáhat atd. V šestinedělí ale přišla další „rána“. Jednoho večera u nás zazvonila policie, že hledá manželova syna. S úsměvem jsem řekla, že máme jen dvě malé děti a že se asi spletl. Policajt se nedal a ukázal mi fotku skoro 20letého kluka, u kterého měl poznámku, že otcem je můj manžel. Dala jsem mu na něj číslo a domluvili si schůzku. Manžel tvrdil, že jde o omyl, věřila jsem mu a pátrala, jak lze zapsat otce do rodného listu bez jeho vědomí. Samozřejmě, že to nejde. Když jsem ho už týden honila, ať zajde na matriku a vše vyjasní, přiznal se, že když byl na vojně, měl náhodnou známost a ta za ním jednou přišla s papírem o otcovství s tím, po něm nikdy nebude nic chtít, ale že chce, aby dítě mělo tátu v rodném listě. Tím to pro něj skončilo. Nikdy se o syna nezajímal a ani teď o něm nechce slyšet. Podle něj jsme jeho rodina jen my a ne nějaký dvacetiletý kluk…

To mě asi naštvalo nejvíc. Nechápu, jak mohl být tak sobecký, jak ho nemohlo zajímat, co jeho syn dělá atd. Řekla jsem mu, že se to musí řešit, kluka musíme najít, zjistit, jestli něco nepotřebuje, proč ho hledá policie atd. A teď jsem zase sobecká já, pokud totiž klukovi nebude pomoci, ráda bych, aby podepsal prohlášení o dědictví. Podle zákona má totiž stejné nároky jako naše dvě děti, tedy by dědil i část bytu, který jsem kupovala já. Jenže manžel to prostě řešit nechce, hodil to za hlavu a nechce se o tom ani bavit. Přiznal se i svým rodičům, ale ani ti to řešit nechtějí.

Už to bude rok, co jsem mu přišla na sex seznamku a 8 měsíců od doby, kdy u nás zazvonila policie. Nespíme spolu, dokonce si nedáváme ani pusu na rozloučenou. Komunikujeme stylem „je potřeba udělat tohle…“ „dneska vyzvedáváš ze školky ty…“. Rodina funguje relativně normálně, ale náš vztah vyšuměl. Myslím, že už k manželovi ani nic necítím, často se hádáme kvůli hloupostem a cítím mezi námi bariéru, která se musí řešit. Ale jak? Do manželské poradny se ani jednomu z nás nechce a oba jsme tak vytížení, že si ani nenajdeme chvilku, abychom si promluvili. A mám pocit, že by to stejně nikam nevedlo..

Na poslední dovolené nám zase neznámí lidé řekli, že to vypadá, že jsme spolu jen kvůli dětem, že je na nás vidět, že nám to nefunguje. Všímají si i přátelé a rodina. Kamarádky mi radí, abych se s manželem rozvedla, ale… Jsou tu malé děti, které svého tátu milují. Starší dokonce tátu miluje více než mě, a když mu není dobře, upíná se na něj. Je to od doby narození mladšího dítěte, kdy už na něj nebylo tolik času a „blbinky“ s ním mohl dělat jen táta. Já sama nevím, jestli po tom všem chci náš vztah zachraňovat, ale co vím určitě, je, že nechci dětem připravit trauma z rozvodu. Známý psycholog mi řekl, že pokud se nechci rozvádět, musím zvážit svoje priority a přehodnotit žebříček hodnot. Ano, na prvním místě jsou děti, ale za jakou cenu? Stojí mi za to, abych byla ve vztahu s mužem, kterému už nevěřím a nic k němu necítím? Nedokážu na to odpovědět, tak prosím o radu vás, co byste dělaly na mém místě?