Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Možná mě některé z vás odsoudí a pomyslí si, že jsem sobecká a vypočítavá. Přesto jsem se rozhodla jít s kůží na trh a zeptat se čtenářek, co si myslí o situaci, která je teď v naší rodině.

Moje maminka se totiž rozhodla, že se vdá, ačkoli jí je už skoro sedmdesát let. Tatínek zemřel před deseti lety a maminka jeho odchod nesla těžce. Dlouho byla sama, snažila jsem se být s ní co nejvíc. Jezdila s námi na dovolené, často u nás trávila celé víkendy a samozřejmě Vánoce i Velikonoce.

Nikdy mi pro ni nebylo nic zatěžko, ani mému manželovi. Kdykoli potřebovala někam odvézt, něco opravit, udělat velký nákup – všechno jsme považovali za samozřejmost. Je to přece moje máma, sourozence nemám, a ona tedy nemá nikoho jiného, kdo by se o ni postaral.

Před dvěma lety se situace změnila. Maminka si našla přítele, muže sice o dost let staršího, ale velice vitálního a ve výborné kondici. Je mu 79 let, je rozvedený a má tři děti a osm vnoučat.

Maminka úplně ožila, jako by celá omládla a rozkvetla. S přítelem si velice rozumí, dokonce spolu jezdí i na dovolenou k moři. Oběma to moc přeji, jsem ráda, že maminka je skutečně šťastná.

Jedna věc mě však trápí. Totiž, jak nám před časem oznámili, chtějí se vzít. Zatím spolu žijí tzv. na hromádce, ale svůj vztah by chtěli zpečetit i úředně. Chápu, že pro lidi z jejich generace je svatba přirozená, když už spolu žijí.

Jenomže z jejich rozhodnutí nadšená nejsem. Jde o to, že maminka je velice slušně zabezpečená. S tatínkem si pořídili poměrně dost hodnotných věcí, má krásně zařízený byt, drahé obrazy i starožitnosti. Je to její velký koníček, vlastně už od mládí je vášnivou sběratelkou starožitností. Vždycky říkala, že až jednou nebude, všechno bude moje a mých dětí, tedy jejích vnoučat.

Víte, nechci vypadat hamižně ani necitlivě. Nejsem taková. Jen se snažím uvažovat realisticky. Bojím se, aby ty krásné věci jednou nepřipadly třeba jejímu manželovi nebo jeho dětem. Na to, abych se s nimi soudila a tahala o dědictví, nemám povahu. Ta svatba totiž všechno velmi komplikuje a nelíbí se mi to. Vím, že nemám právo rozhodovat o maminčině životě, to musí udělat ona sama. Také se nehodí, abych jí říkala, z čeho mám obavy, protože by to vypadalo, že už se na dědictví celá třesu.

Přiznám se, že se za své myšlenky částečně stydím, připadá mi nepatřičné zabývat se takovými věcmi. Ale nemůžu si pomoct. Zkrátka se mi to pořád vkrádá do hlavy a není síly, která by mě toho zbavila.

Třeba mi pomůže, když si přečtu názory ostatních. Myslíte si, že to, co mě napadá, je v tomto případě na místě, nebo jsem podle vás chtivá a zištná potvora?