Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Jsem skoro deset let vdaná, máme jedno dítě. Bydlíme v panelákovém bytě na sídlišti ve větším městě. Moji rodiče bydlí v tom samém městě jako my, v pěkné vilce v poměrně atraktivní lokalitě. A právě jejich vilka je kamenem úrazu našich vzájemných vztahů.

Jelikož jsem jedináček, od mala jsem slýchala, že jednou mi dům bude patřit. Když jsem se vdala, rodiče hodně těžce nesli, že jsme se odmítli přistěhovat do horního patra naší „rodinné“ vily a dali přednost sídlištnímu bytu, na který jsme si navíc vzali hypotéku. Naši to nedokázali pochopit, když jsme měli k dispozici tak výhodné bydlení prakticky ve svém.

Jenže my jsme chtěli být sami, bez dohledu rodičů. Stejně, jako má každý své, jsou sví i mí rodiče. A já jsem věděla, že soužití pod jednou střechou by nedělalo dobrotu. Rodinný dům a všechna ta práce kolem něj mi vadila už jako dítěti. Zvlášť, když můj otec trval na tom, že si všechno bude dělat svépomocí. Dětství a dospívání mám spojené jen s neustálým otročením baráku.

Problém je v tom, že rodiče, ač už mají své roky, dům stále udržují v podstatě sami a neustále zdůrazňují, že až jednou nebudou, zdědím ho já. Nutí nás – i citovým vydíráním – abychom se na našem „budoucím majetku“ podíleli rovněž. Jenže manžel není manuálně nijak zručný, tyto práce mu nic neříkají, a tak když už se uvolil, že tátovi s něčím pomůže, pokaždé to skončilo fiaskem, hádkou a jeho otráveným odjezdem. Doma jsem pak slýchala výčitky od něj, že tohle nemá zapotřebí, rodiče mi zas hustili do hlavy, jaký je můj muž nemožný a líný.

Trvá to už roky. Naši nám čím dál více dávají najevo, jak už starost o dům nezvládají a že by bylo na čase, abychom se nějak aktivněji zapojili. Jednou přece bude náš! Když jim navrhneme, že zaplatíme řemeslníky na určité práce, důrazně to odmítnou s tím, že si do domu nikoho cizího pouštět nebudou.

Teď si máma vymyslela, že ještě do Vánoc vymaluje celé spodní patro, což je velká chodba, příslušenství, prádelna, kuchyň a tři pokoje. Postavila si hlavu a přes to nejede vlak. Naší povinností – dle jejich představ – by bylo naklusat v montérkách a vydatně se na této akci podílet. Jenže my chodíme do práce, máme dítě, kterému se musíme věnovat a takhle naráz do kompletního vymalování bychom se nepustili ani v našem tři plus jedna.

Odmítli jsme jim pomoci a máme teď v rodině dusno. Naši na mne útočí, ať koukám svého muže dotlačit k tomu, aby šel tátovi s malováním pomoct, manžel doma burácí, že ho v tom baráku už nikdo nikdy neuvidí.

Jsem jak mezi mlýnskými kameny. Mám je ráda všechny, ale samozřejmě stojím na straně svého manžela. Chápu ho a nedivím se mu, několikrát jsem byla svědkem, jak ho můj otec, který má silné sklony k despotismu, doslova buzeroval, když něco společně dělali.

Už jsem rodičům dokonce řekla, ať dům prodají a koupí si menší byt. To jsem si dala. Označili mne za nevděčnou, ničeho si nevážící dceru, která nedokáže ocenit, co pro mne dělají, když se zuby nehty snaží udržet hodnotný rodinný majetek a tím mne i mou rodinu zajistit do budoucna.

Jsem v koncích. Na jednu stranu mají pravdu, vlastní dům je vlastní dům. Jenže za jakou cenu? Já tu vilu už teď nenávidím. Otrávila mi celé dětství a dospívání a otravuje mi život i teď v dospělosti, kdy mám svou vlastní rodinu.

Pořád přemýšlím, co mám dělat, jak se nejlépe zachovat. Nechci ublížit ani našim, ani manželovi. V současné době si už připadám jako blázen, protože pořád jen uhlazuji hroty a snažím se udržet rodinné vztahy na jakž takž snesitelné úrovni. Nějak mi na to už ale docházejí síly.