Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Asi nejsem jediná, kým otřásla reportáž v pořadu Soukromá dramata, která byla odvysílána minulý týden. Jedna známá herečka natočila, jak si její bývalý manžel přišel pro jejich malou dcerku s exekutorem. Zoufalý a vyděšený pláč holčičky slyším dodnes. Byla to čirá hrůza a já se začínám bát, že něco takového čeká jednou i mne.

Nevím, jak konkrétně probíhala či neprobíhala domluva zmíněných rodičů, že to muselo dojít tak daleko. To vědí jen ti dva. Co je pro mne však nepochopitelné, je způsob, jakým byla holčička matce odebrána. Naprosto byly ignorovány její pocity, strach z tolika neznámých lidí a zoufalé přání zůstat doma u maminky. Chápu, že pokud existují matky, které otcům cíleně brání v kontaktu s vlastními dětmi, musí zasáhnout „vyšší moc“. Ale opravdu je nutné, aby se onen zásah děl takovým drastickým způsobem, kterým je úplně nejvíc ze všech potrestáno malé dítě?

Jímá mne z toho hrůza, tím spíš, že sama jsem v podobné situaci. Mám sedmiletou dcerku z prvního manželství svěřenou do své péče. K otci jezdí každý druhý víkend, střídá se u nás o různých svátcích a v létě je měsíc se mnou a měsíc s tátou.

Až do nedávna vše fungovalo normálně. Dcera se k otci těšila, nikdy jsme neměli žádné problémy. Před čtyřmi měsíci se ale k bývalému manželovi přistěhovala jeho přítelkyně se dvanáctiletým synem a vše bylo, v podstatě ze dne na den, úplně jinak. Dcerka se přestala k tatínkovi těšit, postupně jsem sledovala, jak je už od středy před odjezdem čím dál víc zamlklá.

Pak jsem z ní dostala příčinu. Dokud prý táta bydlel sám, všechno bylo v pořádku, celý víkend se dcerce věnoval, občas šli někam společně i s jeho přítelkyní a synem. Od doby, kdy u něj ti dva bydlí, je všechno jinak a dcera to těžce nese.

Její pokojíček, který u otce měla, nyní obývá syn tátovy přítelkyně, který si na něj činí majetnická práva. Simončiny hračky naházel do jedné krabice a zařídil se po svém. Malou nechce při jejích návštěvách do pokoje ani pouštět, prý tam nemá co dělat. Simonka nemá zastání ani u otce, ani u jeho přítelkyně, která logicky preferuje své vlastní dítě. Tomáš prý v bytě žije nastálo, tak má na ten pokoj nárok a Simonce se nic nestane, když si bude hrát v obýváku a do pokoje bude chodit jenom spát.

Jak jsem z dceřina vyprávění pochopila, necítí se tam dobře, připadá si jako páté kolo u vozu. Táta si prý s ní skoro nepovídá, pořád se věnuje své přítelkyni, nebo jejímu synovi, se kterým spolu hrají různé počítačové hry. Navíc se Tomáš k Simonce nechová hezky, vysmívá se jí, nadává, občas dojde i k nějaké drobnější fyzické agresi.

Promluvila jsem si na toto téma s bývalým mužem. Ten žádný problém nevidí, naopak, považuje za správné, že už Simonka není jedináček, ale učí se žít i v rodině, kde není středem pozornosti. Ona i já prý vidíme vše zbytečně vyhroceně, v době dceřiného pobytu se prý holce nic neděje, vše je způsobeno jen tím, že je rozmazlená a najednou těžce nese, že se musí dělit o pozornost dospělých s někým jiným.

Já nevím. Mám dvě verze, jednu Simončinu, jednu jejího otce. Vidím, s jakou nechutí a odporem k němu dcera odjíždí a jak je šťastná, když se vrací zase ke mně. Párkrát už zkoušela i fintu s bolavým bříškem, jen aby nemusela na víkend k tátovi. Jednou jsem tedy návštěvu zrušila a během půl hodiny bolest bříška jako zázrakem zmizela.

Nevím, co mám dělat. Jak jsem psala v úvodu, nikdy předtím jsme vzájemně žádné problémy neřešili. Vše klapalo dobře ke spokojenosti nás všech. Zlom nastal až s novými podmínkami v tátově bytě. Těžko se můžu jít osobně přesvědčit, jak to u nich chodí. Přikláním se k verzi své dcery, vidím na ní, jak je z návštěv vystresovaná. Vážně uvažuji o tom, že začnu dělat „potíže“ a dceru nebudu trápit. Jenže co když to pak skončí tou šílenou exekucí? To by bylo přece strašné.

Jsem z toho dost nešťastná. Vím, že otec má právo se s dítětem vídat, nikdy by mne nenapadlo mu v tom jakkoli bránit. To až teď ve světle nových okolností vidím vše jinak. Pere se ve mně zodpovědná žena ctící zákony a rozhodnutí soudu a máma, které krvácí srdce, když vidí své dítě zoufalé a nešťastné. Co byste dělaly na mém místě?