Bojím se, že se nikdy nedočkám vnoučátek
Je mi osmapadesát let a mám dvě děti, syna a dceru. Jsou již dospělí, dcera vdaná a syn žije už dlouhou dobu s přítelkyní. Já sama jsem již vdova, manžel mi zemřel před třemi lety v důsledku těžké nemoci.
S dětmi mám moc hezký vztah, často se navštěvujeme, máme se rádi. Moc mne však trápí jedna věc. Nemám zatím ani jedno vnouče a moc mne to mrzí. Navíc mám strach, že se ani v budoucnu žádného vnoučátka nedočkám.
Dcera sice po dítěti touží, ale nedaří se jim. Podstoupila už i nějaké léčení, dokonce i umělé oplodnění, ale vždycky to skončilo neúspěchem. Je z toho moc nešťastná, děti miluje a vím, že by byla skvělá máma. Už je jí šestatřicet, uvědomuje si, že čas se jí krátí a za pár let už nebude moci o vlastních dětech uvažovat.
Synova přítelkyně je zase pravý opak, ta děti nechce vůbec. A syn je v tom s ní zajedno. Já vím, je to jejich věc a jejich rozhodnutí, nemám právo jim do toho jakkoli mluvit (a taky nemluvím), přesto to cítím jako nespravedlnost. Dozvěděla jsem se totiž, že „snacha“ byla před půl rokem na potratu. Vlastně mi to i sama řekla, tedy spíš se prořekla. Můžu vám říct, že jsem to oplakala. Když si představím na jedné straně svou nešťastnou dceru, která by za dítě dala nevím co a na druhou vidím, jak lehkovážně se dítěte někdo jiný zbaví, doslova mi to trhá srdce. Snachu jsem jen poprosila, aby se o tom nezmiňovala před dcerou, že pro ni by to bylo hodně těžké.
Asi vám připadám přecitlivělá a možná jsem. Moc mne to trápí, tolik jsem se těšila na vnoučata, na roli milující babičky. A zatím to vypadá, že mi nebude dopřáno. Můžu se sice potěšit s vnoučaty od mé sestry a taky to dělám, ale to není ono. Mám je ráda, ale moje vnoučata to nejsou.
Vím, že mi tady nikdo žádnou radu nedá, jen jsem se chtěla vypovídat a možná i zjistit, že nejsem s tímto trápením jediná. A taky mi tady možná někdo dá naději, že u mé dcery ještě není vše ztraceno. Protože moje touha po vnoučatech se s tím, co prožívá ona, nedá vůbec srovnávat. Pro ni je to mnohem, mnohem těžší.
12.9.2013 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 50 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Bojím se, že se nikdy nedočkám vnoučátek
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
Léthé: 
Kozoroh18: to moje vnučka mi kdysi takto řičela na nákupním vozíku v Globusu....babííí, já chci kokain..babííí já chci kokain...čekala jsem, kdy na mě pošlou policii, že dávám dítěti drogy a ono se dožaduje další dávky
...tak jsem jí toho pitomého plyšového KLOKANA raději koupila, aby přestala křičet na celé kolo to BABÍÍÍ
Verera - byla jsem tomu nahoře vděčná, že toto maje holky nedělaly, měly zase jiné chyby. Když dítě řvalo jako blázen na celý krám, že chce bonbóny
.
.gif)
Jani, můžeš chodit hlídat cizí ...a za peníze, ty se pobavíš a ještě si přivyděláš....
Verera: akurát že to dítě za to nemůže.......
Kozoroh18: Taky jsem potkala takového miláčka nedávno v obchoďáku. Ječel na celé kolo, že chce hračku, nutil se do breku, vztekal, válel po zemi a vůbec snažil být co nejhlasitější. A vydržel to hodně dlouho.
To jsou takové dobré momenty, kdy je člověk rád, že nic takového nemá ve svém okolí.
Kdyby to šlo, půjčila bych ti na týden našeho Duracella(Robík) a budeš pět chválu na osud, že zatím nemáš vnouče
Zase to neber doslovně
. Vím že hodně žen v jistém věku po vnoučeti touží, ale hlavně se na to neupínej tak moc, čím víc něco chceme tím spíš to nedostaneme. Jednou se třeba dočkáš a přijdeš na to, že to růžovoučké sladké miminko později dovede být i jako upír vysaje ti veškerou energii a ty se nemůžeš dočkat, až si ho rodiče zase vyzvednou a odnesou PRYČ.
loupák - a nebo si půjčit od sousedů, pěkně rozcapeného potomka to by mohlo potěšit, že to neni doma
na pláži byla asi 9 letá holčina blonďatá, řvala nevíme proč, nutila to ze sebe. Asi to byla babička, něco ji řekla a hajzlík vypláznul jazyk a udělala ksicht. bejt moje už by ji měla. Do té doby vypadala celkem roztomile.
.JPG)
loupák 
.gif)
annie: 
jak já ti rozumim...u nás to bylo nemlich to samí s tchánama,těšili se do tý doby,než jsme si dovolila porodit kluka a né holčičku
...zájem nulový dodnes a to je mu 9,takže cestu už si těžko najdou
Pisatelce radím,aby se tím tak nezžírala,osudu stejně neporučí a pořídila si pejska nebo kočičku
No, co má být, to bude...
Já jsem zažívala doslova teror a hon ohledně vnoučat...
Tcháni tááák toužili a byli nešťastní, že nemají vnoučata, my jsme jim řekli, že se léčíme, podstupujeme leccos, ale nedaří se, jejich dcera na tom byla podobně.
Radili nám rozvody, udělat si dítě jinde a podobné skvosty...
Vysloveně prudili, až nám tím ubližovali.
Nám se nakonec narodil chlapeček a dědáci? Nic - zájem nulový, hlídání sice nepožaduju, ale někdy by to bodlo, ale není zájem. Dvakrát za rok se přemůžou, přijdou klukovi popřát, případně si půjčí fotky, aby se mohli pochlubit...
Linda: 
...my už spíše u syna, má spousty místa, u nás se musí obědvat na střídačku když jsme všichni je nás jedenáct jak v kopané....
.jpg)
sharon: kolegyne to mela stejne - 3 deti a ani jedno porad nic. Kolegynka se uz zacinala smirovat se zivotem bez vnoucat, kdyz mlady nechteji .... a dneska ma behem 6 roku 6,5kousku (ta pulka se narodi nekdy ted na podzim ). A kdyz se ji doma sejdou vsichni na vikend tak se z toho vzpamatovava jeste ve stredu
Jani je mi to líto.......
čekání na vnoučata není smysl života , je to jen jeho obohacení....
já měla první dvě v 45 letech a to jedno v dubnu a druhé v květnu.....a za pár let další tři.....
každý to máme jinak ale já - my si neumíme už život bez nich ani předstvit.....
nikde přece není psáno i když jsem pracovala že budu jejich "hlídací" babička , jednak byla dcera i snacha 3 roky na mateřské takže to ani nepožadovali a když náhodou dcera chtěla večer někam jít tak malou vykoupala , nakrmila a šel k nim třeba děda , hlídal a zároveň koukal na telku
a přiznám se že jsem občas ráda vyjela s kočárkem u nás po sídlišti a byla jsem hodně namyšlená......
dnes mají děti dva 16, 9, 5, 3.....syn při nich postavil dům a dcera byt a není nic krásnějšího když se všichni sejdem....a ten 5ti letej řekne....děda je můj úžasnej učitel
Jani, až dcera přestane hodně moc chtít - tak pak se to povede, uvidíš , přeji štěstí jak mladým tak tobě...
Proč my lidi vždy chceme to, co nemáme?
A když to dostaneme, tak to ... nechceme, či si toho neumíme vážit. 
