Můj otec pustne
Máme v rodině velký problém. Mého otce. Před rokem zemřela maminka a tatínek zůstal sám. Je mu 72 let a se smrtí své ženy se pořád nemůže vyrovnat. Uzavřel se do sebe, nechce nikam chodit, jenom sedí doma, kouká na televizi a luští křížovky.
Chodím za ním několikrát v týdnu, abych mu uvařila a uklidila, protože on je absolutně nesamostatný. Maminka kolem něj dost skákala a táta si zvyknul na dokonalý servis. Dokonce i oblečení mu každé ráno nachystala.
Bohužel, návštěvy u něj mě psychicky dost vyčerpávají. Táta skoro nemluví, odpovídá jen na to nejnutnější. Ztrátou manželky hodně trpí a není schopen se trochu vzchopit. Připadá mi, jako by jen čekal na svou smrt. Zkusili jsme ho rozptýlit. Vzali jsme ho třeba na výlet nebo jsme ho na nějaký čas přestěhovali k nám. Ale nic z toho nezabralo. Je jako duchem nepřítomný, ublížený a smutný.
Zkoušela jsem s ním promluvit, navrhla jsem návštěvu psychologa. Zjistila jsem, kde je u nás ve městě možnost společenského setkávání pro seniory. On všechno odmítá. Nic nechce, o nic nemá zájem.
Myslíte, že je normální, aby byl ještě po roce od smrti své ženy v takhle depresivním stavu? Neměla bych ho k nějakému odborníkovi dotáhnout třeba násilím? Jsem z něj nešťastná, moc ráda bych mu pomohla. Jenže nevím jak. Na rovinu přiznávám i to, že ty několikatýdenní návštěvy a starost o jeho domácnost mě už unavují. Mám děti, manžela, chodím do práce, je toho na mě moc. Manžel na mě čím dál víc naléhá, abych tu situaci nějak vyřešila.
Připadám si jako mezi mlýnskými kameny. Na jednu stranu je má povinnost se o tátu postarat (jsem jedináček), ale mám povinnosti i ke své rodině a manželovi. Nevím, jak z toho ven. Jediná možnost je, že by se táta osamostatnil a postavil na vlastní nohy. Je fyzicky zdravý, nemá žádná omezení. Problém je ta jeho nalomená psychika.
Poradíte mi, co s ním?
6.6.2007 Rubrika: | Komentářů 50 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Můj otec pustne
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Ota: Já se starám, i když mi síly nestačí. S dědou mi pomáhají moji synové. Myslím, že je to pro ně dobrá životní škola. Ale manžel bere starost o mého otce jako moji soukromou zájmovou aktivitu. 
Někteří chlapi prostě nechápou, že i ti staří a už "nepotřební" nemůžou umřít na povel, i když by si to třeba sami přáli.
Je třeba se o ně starat se stejnou láskou, s jakou se kdysi starali oni o nás.
Žádná pečovatelská služba tu rodinnou péči nenahradí.
Ota: Já si myslím totéž 
.jpg)
Lída
mam-ča: Lhasa: myslím, že je důležité starat se pokud síly a možnosti stačí ,
je to totiž jediná šance ukázat našim dětem co a jak až budeme staří a manžel Lídy by to taky tak měl chápat . 
orinka: omlouvám se ale tvůj pejskový příspěvek jsem přehlédl.
Pejsek je fajn nápad. Pejskaři jsou soudržná komunita, vzali by ho mezi sebe, a tatínek by měl najednou spoustu známých a nový životní cíl.
Taky by neměl čas na nějaké smutnění a bolístky. Pes musí třikrát denně ven, i kdyby trakaře padaly.
Hlavně aby vás nevyhodil i s pejskem.
Náš tatínek byl po smrti maminky agresivní, a kdykoli jsme mu nemohli nebo nechtěli vyhovět, vyhrožoval sebevraždou.
Ota: Fenečkááá,přítulnáá,nejmíň dvakrát ročně hárá,to asi není tady to pravé,ale pejsek,parťák do nepohody jak řemen...
Mám podobný problém, akorát mému otci je už 83, a je téměř nemohoucí. Vařím, peru, uklízím a snažím se ho z těch depresí nějak dostat. Teď navíc zemřela moje sestra, takže dostal tatínek další ránu, ze které se nemůže vzpamatovat.
Chce to Lído od Tebe hodně sebezapření, abys pochopila, jak je tatínkovi ouzko z toho nepřátelského světa, před kterým ho donedávna chránila maminka. Tvůj manžel by měl pochopit, že je Tvou povinností se o tatínka starat, a spíš Ti pomoci doma a s dětmi, aby toho na Tebe nebylo tolik.
Můj tatínek už druhý rok nevychází z bytu, a jediným spojením s venkovním světem jsou mu pečovatelky, které mu v poledne přinesou oběd, a třikrát týdně nakoupí. Všichni jeho kamarádi už umřeli, svým koníčkům se nemůže věnovat, protože má po mrtvici ochrnutou ruku. Taky jen sedí u TV a luští křížovky. Žije jen od jídla k jídlu, tak se mu snažím vařit to, co má rád, aby měl aspoň nějakou radost.
Tvůj tatínek je zdravý, a ještě v aktivním věku, tak snad se časem vzpamatuje. Netlač na něj, ale s jeho doktorem se dohodni, aby mu napsal aspoň nějaká antidepresiva. Tahle generace k psychologovi, nebo psychiatrovi nepůjde. Mají pocit, že z nich chceš udělat blázna.
Ota: Taky si myslím, že nejdůležitější je, aby měl pocit, že ho někdo potřebuje.
Sice je pravda, že se ztrátou životního partnera, zvlášť když spolu prožili tak dlouhá léta, má člověk nárok vyrovnávat se dlouhé, předlouhé měsíce. Na druhou stranu to v tomhle věku může znamenat riziko, že ovdovělý člověk si řekne: "Ale co, už to do toho hrobu nějak doklepu..." a začne chátrat i fyzicky.
To je problém, velký problém ....
Co takle zkusit zvířátko ? Jak by řekl guru Srstka taková fenečkáá, je trochu plachoučká ale je to přítulká...
Teď vážně, musíte ho prostě dokopat do situace aby měl pocit, že ho svět ( někdo) potřebuje.
Mě se líbí,co už napsala Orinka.Pejsek,to je ono!Bude si s ním povídat,starat se o něj,zato se mu bude dostávat spoustu psí lásky a to by bylo,aby se nezlepšila jeho psychika.Navíc venku se začne nenásilně setkávat s ostatními pejskaři,nebude už tak sám.
Rodiče mám ještě oba dva,tatínkovi je 74 a je velmi aktivní,takže autorčin problém neznám a nemůžu poradit.Ale souhlasím,že bude potřeba zapojit obvoďáka,protože na doktory starší lidé dají.Možná by pomohlo vzít "na výpomoc" kamarádku,před cizím se třeba děda zastydí,že jen tak posedává v křesle,prohodí nějaké slovo atd.Nemáš nějakou atraktivní kamarádku?
Lao: mně by zajímalo, jak tyto typy lidí žili před tím - před úrazem, před ovdověním. Jaksi se mi zdá, že činorodý člověk takhle skončit prostě nemůže, je to založením, a to se na stáří vyostřuje. Starého psa novým kouskům nenaučíš, pravila teta Kateřina, a já souhlasím. Manžel má těžkou coxarthrosu, už měl být dávno na operaci, taky by mohl sedět doma a naříkat, ale on se s tím pere - cvičí, zajímá ho všechno kolem, a to už mu táhne na 70. Kdyby se poddal bolestem a chorobám, taky by vypadal a myslil jinak! Chce to najít smysl života, jinak o něj přijdeme!!!
U nás to máme opačně, před 3 lety zemřela babička, jenže děda měl už za jejího života dlouholetou milenku, takže po její smrti si ji oficiálně k sobě nastěhoval a aby toho nebylo málo, rozhádal se s celou rodinou, nestýká se s námi vnuky - jsme 3 ( při našem posledním telefonickém hovoru mi řekl, že jsme lháři, podvodníci, on nás už nemá a nechce nás znát ), taktéž odepsal i svou dceru, jediná, s kým se občas vidí, je moje matka - jeho druhá dcera. 
Mám něco podobného a taky si nevím rady. Tátovi je 75, nikdo mu nezemřel, ale před dvěma roky mu operovali nohu. Ano, nikdy už ji nebude moct pokrčit, ven bude muset chodit s holemi, doma občas s ortézou. Pro něj to byl pokyn k tomu, aby sám sobě namluvil, že je nemohoucí, největší chudák na světě a vlastně mu nezbývá nic jiného, než celý den sedět u televize. A to doslova. Ráno vstane, sedne k tv a po půlnoci si jde lehnout. A má problém si ohřát i oběd v mikrovlnce. O tom, že by třeba přečetl nějakou knížku není ani řeč a trénování chůze? Ne to nejde, on přece nemůže. A já s tím nic nenadělám, kdybych se rozkrájela..........
a nemá rád zvířátka - co třeba pejsek, aby se měl o koho starat a musel s ním chodit na procházky??
sally: Já jsem se tehdy domlouvala s lékařkou a taky jsem chtěla, aby mamince vozili obědy a uklidili, ale ona mně říkala, že ty malé práce by měla dělat sama, aby měla nějakou činnost. Pokud chodí a je soběstačný, tak by si měl aspoň jídlo ohřát a za sebou uklidit.Nejhorší je nečinnost, má čas přemýšlet a truchlit.
