Bojím se, že se nikdy nedočkám vnoučátek
Je mi osmapadesát let a mám dvě děti, syna a dceru. Jsou již dospělí, dcera vdaná a syn žije už dlouhou dobu s přítelkyní. Já sama jsem již vdova, manžel mi zemřel před třemi lety v důsledku těžké nemoci.
S dětmi mám moc hezký vztah, často se navštěvujeme, máme se rádi. Moc mne však trápí jedna věc. Nemám zatím ani jedno vnouče a moc mne to mrzí. Navíc mám strach, že se ani v budoucnu žádného vnoučátka nedočkám.
Dcera sice po dítěti touží, ale nedaří se jim. Podstoupila už i nějaké léčení, dokonce i umělé oplodnění, ale vždycky to skončilo neúspěchem. Je z toho moc nešťastná, děti miluje a vím, že by byla skvělá máma. Už je jí šestatřicet, uvědomuje si, že čas se jí krátí a za pár let už nebude moci o vlastních dětech uvažovat.
Synova přítelkyně je zase pravý opak, ta děti nechce vůbec. A syn je v tom s ní zajedno. Já vím, je to jejich věc a jejich rozhodnutí, nemám právo jim do toho jakkoli mluvit (a taky nemluvím), přesto to cítím jako nespravedlnost. Dozvěděla jsem se totiž, že „snacha“ byla před půl rokem na potratu. Vlastně mi to i sama řekla, tedy spíš se prořekla. Můžu vám říct, že jsem to oplakala. Když si představím na jedné straně svou nešťastnou dceru, která by za dítě dala nevím co a na druhou vidím, jak lehkovážně se dítěte někdo jiný zbaví, doslova mi to trhá srdce. Snachu jsem jen poprosila, aby se o tom nezmiňovala před dcerou, že pro ni by to bylo hodně těžké.
Asi vám připadám přecitlivělá a možná jsem. Moc mne to trápí, tolik jsem se těšila na vnoučata, na roli milující babičky. A zatím to vypadá, že mi nebude dopřáno. Můžu se sice potěšit s vnoučaty od mé sestry a taky to dělám, ale to není ono. Mám je ráda, ale moje vnoučata to nejsou.
Vím, že mi tady nikdo žádnou radu nedá, jen jsem se chtěla vypovídat a možná i zjistit, že nejsem s tímto trápením jediná. A taky mi tady možná někdo dá naději, že u mé dcery ještě není vše ztraceno. Protože moje touha po vnoučatech se s tím, co prožívá ona, nedá vůbec srovnávat. Pro ni je to mnohem, mnohem těžší.
12.9.2013 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 50 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Bojím se, že se nikdy nedočkám vnoučátek
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
bizuna: to víš, básnická nadsázka
, to víš, že v reále je to neuskutečnitelné.
.jpg)
Taky se těším na vnoučata, ale rozhodně to není jediná náplň mýho života ... a doufám, že ani nikdy nebude ... 
už z nadpisu mám pupínky, doufám, že se nikdy nedostanu do stavu, že jediným smyslem mého života bude čekání na vnoučata 
Jana, je to smutné, když se díváš na smutnou dceru a lehkovážnou přítelkyni syna. Dcera se léčí, aby mhla mít a ta druhá neumí ani polknout pilulku a nebo používat jinou ochranu.
Dcera by si měla dopřát duševního klidu a né moc tlačit na pilu, je to někdy v psychice a to je pěkná mrcha. Ty ji také nedávej moc znát, že je chudák, že to nejde.
Nedávno jsem tu psala, že moje známá se léčila, stále nic tak to vzdali a smířili se, že budou bezdětní a buch dvě děti, dnes jsou již dospělé.
Mít či nemít děti je jen a jen věcí páru, který spolu žije.
Bellana: Taky mi připadá, že stížnosti na to, že není doba mít dítě jsou spíš ze zhýčkanosti. V našich krajinách se lidi neměli nikdy tak dobře jako teď (myslím tím v průměru). Jenže mají mnohem vyšší nároky na životní standard, srovnávají s okolím a raději nemají dítě než aby mu nedopřáli všechno, co je možné.
Dřív se lidé rozhodovali, jesli děti uživí, jestli budou mít základní věci- jídlo, nějaké oblečení. Tohle většina lidí, kteří se rozhodují zda dítě ano či ne, opravdu neřeší.
Je hloupost se na něco upínat a mít pocit, že když to nebude, zboří se svět. Nikdy nemůžeme mít všechno, co chceme. Kolikrát se to povede až když se o to člověk vlastně až tak úporně nesnaží. To je tedy spíš případ dcery, vnoučata člověk neovlivní.
Někdo touží se podívat do Austrálie, někdo mít domek se zahradou, někdo chovat koně, někdo mít vnoučata - sny jsou hezká věc, ale je potřeba mít taky alternativní řešení, pokud se je nepodaří uskutečnit.
.JPG){kind=avatar}
Světlonoska: Nikdy v historii nebyla doba, kdy bylo rozumné mít děti. Bylo rozumné mít děti za války, za normalizace, za hladomoru? Jenže neměli na výběr, a tak se děti rodily. S dnešním plánovaným rodičovstvím má člověk pocit, že teď není ta správná doba, a tak ji prošvihne. Nemyslím si, že děti musí mít každý, ale mnohdy mám pocit, že holky se tak upnou na to, aby byly ve vztahu, že ustupují svým partnerům i v tomto a nalhávají si, že děti nechtějí, i když s jiným mužem by je chtěly. (Staníka vyjímám, je asi 10 procent žen, které děti doopravdy nechtějí
)
Je mi skoro šedesát a pořád ještě mě babičkovské touhy nepopadly. Je tolik věcí, které ještě chci udělat a naučit se. Možná to bude tím, že jsem děti měla neplánovaně později než většina mých vrstevnic, a tak nemají tak úplně zmeškáno. Když budou vnoučata, budu si s nimi ráda hrát, číst, povídat, jezdit na výlety. Když nebudou, budu to dělat sama nebo si půjčím sousedovic . Myslím, že nejvíc své dceři prospěješ, když jí pomůžeš zbavit se její obsese. Vymodlené dítě starších rodičů bývá chudák. Často se pak i rozpadne manželství, protože žena se příliš soustředí na dítě a opomíjí vztah s manželem. Ale držím palce, ať se vám váš sen splní a dceři se podaří dvě děti, aby na to to jedno nebylo samo.
.gif)
V dnešní době se mladí nehrnou do toho mítvůbec s e jim nedivím,nejistoty ve všem,kam se člověk jen podívá..syn také dodělává vysokou,dálkově a na mrně se ještě necítí,což chápu,chlapi jsou na to opožděněší,než ženy,založit rodinu,pro dnešní dobu je i 1dítě velká zátěž,ale kdy nebylo...i naši rodiče neměli na růžích" ustláno..
..muž má už vnoučata 3,ale také to nijak nepřehání ani já s péčí
Jano, vnouče mám jedno. První a na 90% poslední. A jsem za to moc šťastná, ač jsem ze začátku nadšená vůbec nebyla. Přišlo mi, že to je brzo a že jak já, tak mladí, na to máme dost času. Asi to tak mělo být. Můj život se hodně obohatil. Jedna moje známá se dočkala v sedmdesáti...A co mohla dělat...taky nic. Je to na našich dětech. Nelze jim do toho zasahovat. Škoda, že nejste třeba u¨čitelka nebo tak něco, abyste aspoň byla v kontaktu s dětmi jinými. Možná, že byste mohla někde brigádně vypomáhat u dětí v rodině, která na ně nemá tolik času? Abyste se od své touhy po prapotomcích trošku odreagovala..?
.gif)
PEGG: 
panenku..ty si číslo
Almega: mám to podobně. Je mi 54, manžela nemám, mám syna a dceru, dcera prohlásila, že děti nikdy a pro jistotu nechce ani žádného partnera, je jí 28 a s nikým nikdy nechodila. Má pejska, toho jí občas hlísám a ona říká, že to je jediné vnouče, kterého se od ní dočkám. Synovi je 26, teprve dokončil vysokou, měl xx dívek, nyní chodí s jednou, které je teprve 20 a studuje 2. ročník VŠ. Ten sice řekl, že by děti jednou chtěl, ale zatím tedy určitě ne. Ale mně to nijak zvlášť nevadí. nejsem moc mateřský a pečovatelský typ. Mám svoje koníčky a mám ráda svůj klid. Pokud někdy budu babičkou, budu ráda a budu mladým pomáhat, ale nikoli do roztrhání těla, pokud vnoučata nebudou, tak se nezblázním.
.jpeg)
Milá Jano, nevím, ale myslím, že ještě nejsi v důchodu, takže s tím užíváním vnoučat by to taková selanka nebyla, pokud teda nebydlíte všichni na dostřel. Přes týden v práci a o víkendu chce být mladá rodina spolu a ne ho trávit u babičky. Vyčkej, třeba to dceři dopadne a ty už budeš v důchodu a můžeš být hlídací babička.
Ale já jsem na tom podobně, syn(29) a jeho přítelkyně nechtějí o dětech ani slyšet, ale ona ještě studuje, tak to chápu a do budoucna se uvidí. A dcera(18) ta kategoricky prohlásila, žádné děti, protože ona si chce pořídit Laborghini(auto)
Ale já to mám naplánované, když nebudou vnoučata, pořídím si takovou tu realistickou panenku,co brečí,čůrá a směje se, ta se dá i vypnout
Jano vyčkej, všechno má svůj čas. A netrap se zbytečně něčím, co nejsi schopná ovlivnit 
Pokud bys chtela kontakt na dobreho homeopata, pisni mi do vzkazu.
Jano, zkusila bych jeste homeopatii a nejake kineziologicke odbloky. Obcas pri kineziologii vyleze spousta veci na povrch.
Mam kamaradku, co to mela podobne a nakonec se jim "zadarilo" kdyz ji bylo 40. Tak nadeje jeste je.
Me doktori rikali, ze nebudu mit deti a nakonec mam dve neplanovane 
Pokud dcera zkusila pouze cestu "mediciny", zkusila bych ted i tu druhou.
Duse a telo by melo byt v rovnovaze.
Psychika dela take hodne.
