Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Vašík byl zmetek už od nejútlejšího dětství. Zatímco já, nově přistěhovaná z lázeňského města, měla ve skříňce jen bílé punčošky a šatičky, Vašík lítal po vsi v rozdrbaných teplácích a špinavém tričku.

Babička se hroutila, když zjistila, že takto a podobně oblékané tady chodí všechny děti. Její Jájinka že by měla nosit „teplice“ a trika neurčitých barev??? Chodit domů špinavá a zaprášená, ba co víc, mnohdy i s boulí na hlavě? Babička to těžce nesla.

Osoplenej Vašík však vytrvale prstíkem mačkal zvonek a bezelstnýma očima se donekonečna ptal: „Pani, punde ta holka ven?“ A babička se stejnou vytrvalostí odpovídala: „Nikam nepůjde. Běž si hrát sám.“

„Vona se mi líbí. Já jí dám pusinku, jo??“ Lámal babičku Vašíček a nebohá babička padala do mdlob. Bylo nám pět let.

Donekonečna mě skrývat nemohla, maminka byla pro, abych se začlenila mezi místní, a tak jsem jednoho dne, řádně načančaná, vyrazila na hřiště.

Bílé punčošky, háčkované šatičky, bílé střevíčky. Byla jsem na hřišti jako bílá vrána. Ještě že tam byl Vašíček. Zbil lopatičkou a kyblíčkem Martínka, Péťu i Pavlíka, protože se mi posmívali. Byl můj ochránce a já bych za ním šla až na kraj světa. Naštěstí jsem tak daleko nemusela.

„Pojď se mnou, já ti ukážu, kde je poklad,“ zavelel Vašík a já jako tupá ovečka následovala svého ochránce. Co na tom, že jsem nesměla opustit hřiště? Co na tom, že mi maminka vyhrožovala měchačkou, jak uteču? Vašík chtěl, abych šla s ním, a to bylo nad všechny zákazy.

Vašík mě dovedl ke srázu, vzal mě za ruku a společně jsme sestupovali dolů. Míjeli jsme nevídané poklady. Vůbec jsem netušila, že se tomu říká smetiště. Mně to připadalo jako ráj. Tu se válela jedna bota, tamhle z odpadků vykukoval jednooký medvěd. Když jsem zakopla a bolelo mě kolínko, Vašík mě hladil a dal mi první uslintanou pusinku.

Doma mě čekal nářez, neb maminka zalarmovala půl vesnice a probíhala pátrací akce.

Jak šel čas a my rostli, byl Vašík čím dál oprsklejší. Každé ráno po mně za pusinku vyžadoval svačinu nebo 1,40 Kčs na zmrzlinku. Když jsem nechtěla korunky dát, Vašík smutně prohlašoval, že si bude muset najít jinou ženu. To jsem nemohla dopustit.

Až časem vylezlo na světlo, že Vašík za pusinku dostával bonusy od všech holek z vesnice našeho věku. A jak pěkně to uměl zdůvodnit: „Ty máš malou svačinku a málo korunek na zmrzlinku. Já jsem velkej a sním toho hodně.“ To bylo logické. Všechny jsme to pochopily.

Roky letěly, my holky poznaly jiné kluky, ale Vašík byl prostě Vašík. Přišel čas diskoték, průšvihů a Vašík nesměl nikde chybět.

Vašík se prostě nemění. Ještě dneska, když jde po cestě a cítí buchty, volá do okna: „Jaru, dej mi buchtu, dám ti pusinku.“

„Venco, ty zmetku, tebe jednou zavřou jako sexuálního loudila,“ chechtám se a házím po něm jeho oblíbenou makovou.

No a co byste řekli? Ono mu to s těma pusinkama prochází i u holek v pubertě.