Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Milé ženy, možná si na mne vzpomenete, v březnu jsem se vám tady svěřovala se svými pochybnosti ohledně mé svatby. Najednou jsem si nebyla jistá, jestli si svého přítele skutečně chci vzít, ačkoli spolu čekáme dítě. Uvědomila jsem si jeho sklony k despotickému chování a také se mne dotkla jeho neskrývaná touha po synovi a okázalé pohrdání jen při zmínce, že se nám může narodit holčička.

(První Ivetin článek si můžete přečíst zde – pozn.redakce.)

Nejdříve bych vám všem chtěla poděkovat za vaše názory i osobní zkušenosti. Všechny jsem si pečlivě pročetla a přemýšlela o nich. To své osobní rozhodnutí jsem hodně zvažovala. Nebyla to lehká situace a přiznávám, že až teď, když je všechno za mnou, se začínám trošku uklidňovat. Možná vás bude zajímat, jak jsem se nakonec rozhodla a jak to všechno dopadlo.

Asi mne některé budete mít za blázna, ale nakonec jsem svatbu zrušila. Bylo to strašné, ve chvíli, kdy jsem si definitivně uvědomila, že to chci udělat, se mi udělalo úplně špatně z představy, že s tím budu muset vyrukovat ven a všem to oznámit. Ale nemohla jsem jinak. Došlo mi, že bych se vdávala pouze z pocitu odpovědnosti vůči všem okolo, jen ne k sobě samé. A že je to především můj život, o který jde, a také život mého nenarozeného dítěte.

Nejdřív jsem šla za rodiči. Nevěděla jsem, jak zareagují, jak jsem psala v prvním článku, přípravy na svatbu byly v plném proudu, prakticky vše bylo nachystané. Naši mě hodně překvapili. Samozřejmě že v první chvíli byli zaražení, potřebovali to nějak vstřebat, ale hned vzápětí mne podpořili. Řekli mi, že ta situace sice není ideální a asi ani úplně správná, ale pokud to tak cítím a jsem přesvědčená, že jinak nemůžu, tak svatbu zrušíme. Naprosto pochopili mé důvody, a i když to neřekli úplně otevřeně, poznala jsem, že z mé svatby, respektive z manželství s tímto mužem, měli obavy. Nabídli mi azyl u sebe doma a všestrannou podporu pro mne i děťátko.

Tohle pro mne asi bylo nejdůležitější ze všeho, přístup mých rodičů. Ulevilo se mi a cítila jsem se silnější a pevnější v kramflících. Své rozhodnutí zrušit svatbu jsem pak oznámila příteli. Byl v šoku. Ačkoli jsem se mu snažila vysvětlit, proč jsem k tomu dospěla, vůbec mne neposlouchal. Spustil na mě hodně sprostě a vulgárně, co si prý myslím, že něco takového se nedělá. A pak najednou nějak strašně rychle se vším souhlasil. Chtěla jsem být slušná, tak jsem to jela oznámit i jeho rodičům, protože on to odmítl, prý si to mám vyžrat až do dna, když jsem si to takhle rozhodla. U nich to příjemné rovněž nebylo, hlavně tchán vyváděl jako blázen a vykřikoval, že jim musím uhradit veškeré výdaje, které do té svatby už investovali.

Když bylo po všem, částečně se mi ulevilo, ale řeknu vám, klepala jsem se pak ještě dva týdny. Přestěhovala jsem se k rodičům, kteří mi ani slovem nic nevyčetli a jsem jim za to moc vděčná. Příbuzným jsme poslali oznámení o zrušení svatby, táta u toho dokonce žertoval, že jsme jak v té komedii Slunce, seno… Dokonce se sešel s přítelovým otcem a požádal ho o vyčíslení škody s tím, že vše zaplatí, ale nakonec to nebylo potřeba. Otec vychladl a nic zaplatit nechtěl.

Přítele jsem od našeho posledního rozhovoru neviděla, snažila jsem se ho sice kontaktovat telefonem i mailem, ale nereaguje. Tak snad ho to přejde a k nějakému kontaktu dojde, přeci jenom spolu čekáme dítě, a i když to dopadlo takhle, on je otec. Ale možná, že o své otcovství ani nebude stát, před pár dny jsem totiž byla na „velkém“ ultrazvuku a pan doktor mi na můj dotaz sdělil, že miminko, které čekám, je holčička.

Ještě jednou vám všem moc děkuju, milé ženy. Je fajn, že sem člověk může napsat, když ho něco trápí a najde tady dost ochotných duší, které poradí, povzbudí a pochopí. Děkuji Vám všem.