Můj otec pustne
Máme v rodině velký problém. Mého otce. Před rokem zemřela maminka a tatínek zůstal sám. Je mu 72 let a se smrtí své ženy se pořád nemůže vyrovnat. Uzavřel se do sebe, nechce nikam chodit, jenom sedí doma, kouká na televizi a luští křížovky.
Chodím za ním několikrát v týdnu, abych mu uvařila a uklidila, protože on je absolutně nesamostatný. Maminka kolem něj dost skákala a táta si zvyknul na dokonalý servis. Dokonce i oblečení mu každé ráno nachystala.
Bohužel, návštěvy u něj mě psychicky dost vyčerpávají. Táta skoro nemluví, odpovídá jen na to nejnutnější. Ztrátou manželky hodně trpí a není schopen se trochu vzchopit. Připadá mi, jako by jen čekal na svou smrt. Zkusili jsme ho rozptýlit. Vzali jsme ho třeba na výlet nebo jsme ho na nějaký čas přestěhovali k nám. Ale nic z toho nezabralo. Je jako duchem nepřítomný, ublížený a smutný.
Zkoušela jsem s ním promluvit, navrhla jsem návštěvu psychologa. Zjistila jsem, kde je u nás ve městě možnost společenského setkávání pro seniory. On všechno odmítá. Nic nechce, o nic nemá zájem.
Myslíte, že je normální, aby byl ještě po roce od smrti své ženy v takhle depresivním stavu? Neměla bych ho k nějakému odborníkovi dotáhnout třeba násilím? Jsem z něj nešťastná, moc ráda bych mu pomohla. Jenže nevím jak. Na rovinu přiznávám i to, že ty několikatýdenní návštěvy a starost o jeho domácnost mě už unavují. Mám děti, manžela, chodím do práce, je toho na mě moc. Manžel na mě čím dál víc naléhá, abych tu situaci nějak vyřešila.
Připadám si jako mezi mlýnskými kameny. Na jednu stranu je má povinnost se o tátu postarat (jsem jedináček), ale mám povinnosti i ke své rodině a manželovi. Nevím, jak z toho ven. Jediná možnost je, že by se táta osamostatnil a postavil na vlastní nohy. Je fyzicky zdravý, nemá žádná omezení. Problém je ta jeho nalomená psychika.
Poradíte mi, co s ním?
6.6.2007 Rubrika: | Komentářů 50 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Můj otec pustne
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
Zkusila bych ho zapojit, na večeři ať přijde on k vám. Holky mají pravdu. Doktor ti může poradit, nějaký klub seniorů snad u vás někde je. Běžte s ním o víkendu na nějakou vycházku s místními důchodci, třeba se rozptýlí, najde nějakou spřízněnou duši, bude pak s nimi chodívat sám, scházet se...Pokud je soběstačný, tak je to fajn.
Lído, zkus kontaktovat jeho obvodního doktora - a promluvit s ním, vysvětlit problém - a až tam příště tatínek půjde, tak zkusit, jestli by ho nedokázal nějak "zpracovat" doktor. Já jsem občas takhle řešila situace s babičkou - protože ode mě by babí nic nevzala - já jsem byla mladá a ničemu jsem nerozuměla - ale když jí něco doporučila Paní Doktorka - tak to rázem bylo moudré rozhodnutí 
. ALespoň zkusit toho psychologa nebo něco takového. Dr. by také mohla vědět, jestli by mu nemohli třeba obědy nosit ze sociální péče - někdy dělají i nákupy nebo nějaký úklid - ale jak to přesně funguje nevím. ALe nemůžeš táhnout dvě domácnosti a ještě chodit do práce... a zničit si manželství....
No a to co radí jupii můžeš taky začít zkoušet. Začít třeba tím, že bys potřebovala vyzvednout děti ze školy nebo něco takového - něco, co by zvládnul. Není třeba aspoň kutil? Že by ti pomohl s něčím doma, na co tvůj manžel nemá čas / nářadí / zkušenosti? Nedaly by se sehnat jeho bývalé spolužačky nebo kamarádi? Někdo, kdo by ho vytáhnul na kafíčko, na pívo, na fotbal, na šachy... prostě NĚKAM.... ?
Moje kamarádka, dodnes chodí , na hřbitov vyčítat , svému tátovi , že jí umřel tak brzy.
Smrt nejbližšího je strašná, kdo nezažil nemůže hodnotit a odsuzovat.
Myslím, že je to normální , takhle se uzavřít do sebe a truchlit. Jestli ho chceš zachránit měla bys s ním být co nejvíc, denně na něj juknout na 10 minut , půl hodiny, stavit se s buchtou, vytáhnout ho něco zařídit , dát mu na starosti, poštu, vyzvednout děti ze školky, zapojit ho , aby cítil, že ho potřebujete. 72 není tolik.Asi bych( stačilo by jednou týdně) odbourala pravidelné vaření a zvala ho spíš k vám, aby neseděl doma. Pověřila bych ho sledováním letáků a výhodnými nákupy. Nejspíš něčím, co dělal už dřív, těžko mu teď shánět nové koníčky
Starý člověk se hůř smiřuje se ztrátou partnera. Když umřel můj tatínek, maminka, ač jindy byla samostatná až moc, se úplně poddala smutku, nebyla schopná si ani zajít do obchodu a uvařit a po půl roce otce následovala....A to jsem si vždycky myslela, že kdyby umřela dřív máma, tak to bude zlé.
Hm. Otazka je, z jakeho duvodu pustne. Napada mne, ze jeho truchleni nad ztratou jeho dlouholete "souputnice" na ceste zivotem nenapadne preslo v depresi. V jeho veku a po tolika letech spolecneho souziti se jim uz spatne zvyka... a tezko se s tim smiruji.
Muj dedecek byl po smrti babicky taky hrozne smutny, apaticky, s obcasnymi zachvaty ublizenosti a vzteku (ve stylu - "co si to dovolila umrit a nechat ho na svete sameho" anebo "zadny Buh neni, protoze ji nezachranil" a podobne
) . Nikdy se s tim nesmiril. Nic nepomohlo. Porad si mlel to sve...
O rok-dva pozdeji ji nasledoval. Bohuzel.
Vas tatinek v teto chvili potrebuje odbornou pomoc, asi neni zbyti... Hodne stesti Vam obema a hodne sil. Vase situace opravdu neni lehka, tlak ze strany manzela tomu moc nepomuze. Na jednoho cloveka je toho opravdu hodne. Za svou starost a peci o tatinka zaslouzite 
a taky 
