Bojím se, že se nikdy nedočkám vnoučátek
Je mi osmapadesát let a mám dvě děti, syna a dceru. Jsou již dospělí, dcera vdaná a syn žije už dlouhou dobu s přítelkyní. Já sama jsem již vdova, manžel mi zemřel před třemi lety v důsledku těžké nemoci.
S dětmi mám moc hezký vztah, často se navštěvujeme, máme se rádi. Moc mne však trápí jedna věc. Nemám zatím ani jedno vnouče a moc mne to mrzí. Navíc mám strach, že se ani v budoucnu žádného vnoučátka nedočkám.
Dcera sice po dítěti touží, ale nedaří se jim. Podstoupila už i nějaké léčení, dokonce i umělé oplodnění, ale vždycky to skončilo neúspěchem. Je z toho moc nešťastná, děti miluje a vím, že by byla skvělá máma. Už je jí šestatřicet, uvědomuje si, že čas se jí krátí a za pár let už nebude moci o vlastních dětech uvažovat.
Synova přítelkyně je zase pravý opak, ta děti nechce vůbec. A syn je v tom s ní zajedno. Já vím, je to jejich věc a jejich rozhodnutí, nemám právo jim do toho jakkoli mluvit (a taky nemluvím), přesto to cítím jako nespravedlnost. Dozvěděla jsem se totiž, že „snacha“ byla před půl rokem na potratu. Vlastně mi to i sama řekla, tedy spíš se prořekla. Můžu vám říct, že jsem to oplakala. Když si představím na jedné straně svou nešťastnou dceru, která by za dítě dala nevím co a na druhou vidím, jak lehkovážně se dítěte někdo jiný zbaví, doslova mi to trhá srdce. Snachu jsem jen poprosila, aby se o tom nezmiňovala před dcerou, že pro ni by to bylo hodně těžké.
Asi vám připadám přecitlivělá a možná jsem. Moc mne to trápí, tolik jsem se těšila na vnoučata, na roli milující babičky. A zatím to vypadá, že mi nebude dopřáno. Můžu se sice potěšit s vnoučaty od mé sestry a taky to dělám, ale to není ono. Mám je ráda, ale moje vnoučata to nejsou.
Vím, že mi tady nikdo žádnou radu nedá, jen jsem se chtěla vypovídat a možná i zjistit, že nejsem s tímto trápením jediná. A taky mi tady možná někdo dá naději, že u mé dcery ještě není vše ztraceno. Protože moje touha po vnoučatech se s tím, co prožívá ona, nedá vůbec srovnávat. Pro ni je to mnohem, mnohem těžší.
12.9.2013 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 50 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Bojím se, že se nikdy nedočkám vnoučátek
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
orionka: "Škoda, že to nebylo jak v románu - ona by dítě donosila a předala své švagrové." - no to by podle mě nebyl román, ale psycho. Švagrová by se celý život dívala na svoje dítě, které nemůže vychovávat a až by se to dozvědělo to dítě, kdo je jeho skutečná matka...
Velka vetsina zen, ktery se leci se nakonec ditete docka. Takze tam nadeje jeste jiste je.
Nj. Nekdo nechce, jiny chce ale nemuze. Nekdy se to tak sejde.
No,mně je taky 58 a že bych se třásla na vnoučata??? Ani náhodou! Moje děti jsou ještě mladé a svobodné,ovšem již před lety prohlásily,že nechtějí do tohoto světa mít děti....Zcela je chápu,mohou si to třeba ještě rozmyslet. Já mám tedy spoustu koníčků a práce,nevím,kam dřív skočit. Paní Jana by se měla soustředit na něco jiného,do toho,jestli mají/nemají její dcera a snacha děti jí nic není a i kdyby se postavila na hlavu,tak to ona nezmění! Je-li někomu dáno mít děti,tak je mít bude...
Je to smutné, ale do života svých dětí mluvit nemůžeme. Mně se vnuci hrnuli, aniž bych po tom toužila, ba bylo to spíš naopak - dcera se pomamila
a prvního měla ve dvaceti. V době, kdy já chodila do práce a měla před sebou skoro dalších 20 let roboty. Všude je něco. Já pisatelku příspěvku velmi chválím za to, že poprosila snachu o diskrétní mlčení. Škoda, že to nebylo jak v románu - ona by dítě donosila a předala své švagrové.
držím palce, aby to s vnoučátkama vyšlo... mám rovnou DVĚ kamarádky, které nemohly otěhotnět, po letech marných pokusů adoptovaly, načež otěhotněly přirozeně... ale v šestatřiceti ještě není nic ztraceno....
