Z našeho syna bude hokejová hvězda
Můj manžel je hokejista. V současné době sice už jen ten televizní, ale od dětství až do časné dospělosti se hokeji věnoval aktivně. Bohužel, neměl asi tolik talentu, štěstí ani kontaktů, aby to dotáhl někam výš. Skončil jako řadový člen jakéhosi týmu v okresním přeboru.
Já jsem ho poznala v době, kdy již hokej nehrál. Že je ale jeho velký fanda, mi bylo jasné od počátku. Zná zpaměti nejen všechny naše kluby a hráče, ale dokonce i ty v NHL. Nelituje peněz a vyráží na důležité zápasy doslova po celé Evropě a jeho snem je mít možnost vidět nějaký i v USA.
Chodili jsme spolu tři roky, vzali se a narodil se nám syn. Manžel byl štěstím bez sebe a hned si začal malovat jeho nadějnou hokejovou budoucnost. Brala jsem to s rezervou a se shovívavým úsměvem. Ten mi z tváře zmizel až minulý týden po zhlédnutí dokumentu Zlatí hoši. Byla jsem absolutně šokovaná, jakým stylem se již pětiletí 
caparti cepují, o těch sedmiletých, na které byly při jejich prvním zápase kladeny nároky pomalu jako na hráče reprezentace, ani nemluvím.
Zatímco manžel sledoval pořad s jasným pochopením a považoval uvedené tréninkové praktiky za správné, já jsem z toho nemohla spát. A to hlavně při představě, že za tři roky by měl do něčeho takového, dle představ mého muže, nastoupit i náš, zatím dvouletý synek.
Mateřské ochranitelské pudy se ve mně vzbouřily v nebývalé síle a oznámila jsem manželovi, že na něco takového ať honem rychle zapomene, že nedopustím, aby z našeho syna udělal lidského, duševního a fyzického mrzáka. Se zlou jsem se potázala. Jako ženská prý něčemu takovému nerozumím a sportovní synovu výchovu ať prý nechám laskavě na něm. On prý něčím podobným jako dítě prošel taky a necítí se nijak poškozený, naopak, ten tvrdý dril ho hodně zocelil.
Vím, že asi plaším předčasně, ale nemůžu si pomoci. Způsob, jakým jsou ty malé děti, pro které by měl sport být především zábavou, cepovány, je pro mne nepřijatelný a v žádném případě si nepřeji, aby můj malý chlapeček měl od svého otce takto nalinkovanou budoucnost, aniž by o tom mohl rozhodnout on sám. Podle manželova sveřepého postoje mám však dojem, že nic nezmůžu.
Co si o tom myslíte? Jsem opravdu tak útlocitná? Daly byste své pětileté dítě na tak šílený výcvikový program, jaký byl prezentován v onom dokumentu? Vždyť je to snad přímo zločin na těch dětech.
8.9.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 51 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,5/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Z našeho syna bude hokejová hvězda
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
Kájino, já bych vyčkala tři roky - pak se uvidí.
Já plavala od čtyř let, závodně od první třídy.. občas sem př trénincích polykala andělíčky. A dneska plavání miluju.
Pak sem dělala atletiku, přešla na cross a orienťáky, a běhání po lesích mi zůstalo dodnes.
Navíc lyžuju a hodně jezdím na kole.
A děi vedu ke sportu od malička.
U nás sem to já, kdo je zvedá ze židle. Včera měla fotbalová přípravka trénink - spíš takové seznamování s míčem a hraní.
Malý seděl u noťase a nechtěl jít.. tak dostal na výběr: buď fotbal s bráchou nebo inline se mnou, ale počíteč není v plánu. Chvíli držkoval, pak vzal kopačky a šel na fotbal :-). A taky nejdřív nechtěl..
Nelze dělat jen to co chtějí, to by proseděli den u PC a u televiize na gauči.
.jpg)
Kájino, já bych syna raději začala učit golf - je sice fyzicky náročný, ale nemusím pít krev
a když má někdo talent a podchytí se hned od začátku, pak se tam dají vydělat větší peníze než hokejem.
Já chodila do hokejové školy, všichni kluci spolužáci byli hokejsti, byli to vesměs normální kluci, více či méně dotčení pubertou
nějaké "mrzačení" hokejen jsem nezpozorovala. Ale je fakt, že tenkrát se to asi tak "tvrdě" nebralo. Rozhodně měli ranní tréninky až po krasobruslařích v rozumnější hodinu - František Josef II. by z nich měl radost - fakt je, že většina z nich ukončila svou sportovní kariéru hned po ukončení střední školy, jen pár jich pokračovalo a pokračuje v hokejové kariéře.
Na setkáních ze základky popisují, jak mají zrasovaná kolena, kotníky a záda 
Podotýkám, že uváděný dokument jsem neviděla.
Nejlepší bude, když se tréningů taky zúčastníš a pak se rozhodneš, proč se plašit tří roky dopředu když ani nevíš jak to tam bude vypadat...
hm, moji synové v dětství chodili na karate... brala jsem to jako sport, kde se protáhne celé tělo, budou mít aktivititu jako takovou a hlavně se u ní budou HÝBAT. Ve zdejších školách TV je nedostatečná...
Po 4 letech, kdy už byli "připravováni" za skutečné zápasy, jsme skončili. Neunesla jsem, že by je někdo měl zmlátit jen tak... sami začali trénovat na skateboardu, takže se jim to trénované padání hodilo. 
Upřímně lituji každého vrcholového sportovce, který své dětství obětoval každodenní drezúře. A lituji děti, které rodiče nutí k něčemu, co nechtějí dělat. Kájino, přeji Ti hodně pevné nervy. 
Než jsem dočetla, tak jsem se tě chtěla zeptat, jestli jsi tu reportáž viděla. Bylo mně z ní špatně. Sport má být pro tak malé děti zábavou a ne trýzněním.Vůbec nejsi útlocitná, jsi jen zodpovědná matka. Myslím, že tvůj manžel chce mít ze syna prvořídního hokejistu proto, že sám neuspěl a realizoval se jen v nějakém okresním družstvu.
Naši dva vnuci si vybrali sami jako sport házenou. Oba dva to baví, už hrají každý závodně, starší je brankář. Když vidím, jaké dostává rány, tak je mně špatně. Minule jsem musela odejít, abych toho mého "malého chlapečka" neviděla. Je mu 18.roků a měří 1,96.m.
