Dědičná nemoc versus touha po dítěti
Je mi 28 let, jsem vdaná a od dětství mám cukrovku. Respektive od doby, kdy jsem začala dospívat. Můj otec onemocněl cukrovkou ve svých osmatřiceti letech, pravděpodobně se u mne tedy projevila dědičná dispozice. V současné době na tom jsem tak, že si musím pravidelně píchat inzulín.
Vzhledem ke své nemoci jsem měla vždycky problém mít nějaký dlouhodobější vztah. Všichni kluci a muži, se kterými jsem chodila, mne po čase opustili. Nikdo samozřejmě nepřiznal, že je to kvůli mé nemoci, ale já myslím, že právě má cukrovka byla důvodem rozchodu.
Byla jsem docela nešťastná a hodně se trápila. Až jsem poznala Jirku, který je nyní mým manželem. Pro mé onemocnění měl velké pochopení. Jak by taky ne, když i on trpí cukrovkou, projevila se mu kolem dvacátého roku. I u nich v rodině se jedná o dědičnost, tuto nemoc má jeho maminka, babička a strýc.
Když jsme se seznámili a zjistili, že máme oba stejný problém, pocítila jsem cosi jako úlevu. Oba víme, co tato nemoc obnáší, vzájemně se podporujeme. Před půl rokem jsme se vzali. A teď řešíme velké dilema. Oba dva strašně moc toužíme po dítěti. Hlavně já úplně strašně. Dříve jsem to tak nepociťovala, ale teď je ta touha tak silná, že nedokážu prakticky myslet na nic jiného.
A mám strach. Obávám se, že by naše dítě zdědilo onemocnění, kterým trpíme, a narodilo by se jako diabetik. Není to sice nevyhnutelné, je i možnost, že by se miminko narodilo zdravé, nicméně ta pravděpodobnost cukrovky je tam hodně velká.
A my teď stojíme před těžkým rozhodováním. Máme poslechnout naši touhu po dítěti a vystavit to nenarozené miminko takovému riziku? Život s cukrovkou není jednoduchý, zažíváme to oba na vlastní kůži. V žádném případě bychom něco takového nepřáli našemu dítěti. Navíc nevíme, jak se bude náš zdravotní stav vyvíjet s postupujícími roky, kdoví, jak na tom budeme za deset, patnáct let.
Na druhou stranu bychom dítě moc chtěli a říkáme si, že možná budeme mít štěstí a narodí se zdravé. Jenže je spíš taková sázka do loterie.
Nechceme se zachovat sobecky, nejde jen o nás, ale především o případné dítě. Názory z našeho okolí se dost různí. Někteří nám radí, ať radši zůstaneme sami dva, jiní jsou drsnější a tvrdí, že lidi jako my by se množit neměli. Občas se objeví názor, že by to na našem místě riskli.
Váháme, nevíme. Probíráme to ze všech stran a nějak nemůžeme dojít k definitivnímu řešení. Co si o naší situaci myslíte? Dokže se někdo vžít do našich pocitů a říct, jak by se na našem místě zachoval?
25.10.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 52 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Dědičná nemoc versus touha po dítěti
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
aluskas: Já jsem drsná matka,přežila bych to,kdyby mi dítko bylo zemřelo...Měla jsem obě děti těžce nemocné,když jim bylo pár týdnů...přežily,ale já jsem už taková,že vždy počítám s tím nejhorším řešením...Většinou tu je ještě nějaká další možnost...Dříve měla žena třeba 15 dětí a dospělosti se dožily třeba jen 2...Ale bralo se to-pánbu dal,pánbu vzal....A přežily ty nejodolnější....
Tak jsem si přečetla všechny názory tady a zajímalo by mě, jestli si všechny ženy tady,které se rozhodli mít dítě, nechali udělat genetický screening na dědičné choroby, které u nich mohou propuknout nebo zda byli natolik nezodpovědné a i tak otěhotněli 
Vždyť většina z vás vůbec neví co za choroby si s sebou nesete, nevíte kdy se projeví, případně zda se projeví až u dětí vašich dětí.
Jste zodpovědní,proto se chcete zachovat správně.Myslím,že diabetes není to nejhorší.Pomůžete dítěti jak nejlíp umíte:radou,zkušeností.Mentálně jste OK,takže bych moc neváhala s početím.Horší jsou ti,co na tom s mozkovnou nejsou nejlíp,mají děti různě retardované a nevadí to ani jejich rodičům ani společnosti,jinak by takové postižené páry kastrovaly.Pro stát je to akorát finanční zátěž,stejně tak s cikány.Ti rodí nefachčenka jako na běžícím pásu a ještě se cítí být diskriminovaní.Já bych do toho šla-jsem také diabetička II.typu.Horší pohromu zažijí zdraví rodiče,když se jim narodí postižené dítě,s čímž oni vůbec nepočítali.Vy s tím naopak počítáte a může to dopadnout dobře.
Kláro, přeji ti hodně štěstí, aby ses rozhodla tak jak uznáš za vhodné, a abys svého rozhodnutí později nelitovala. Já sice cukrovkou ani jiným vážným onemocněním netrpím, ale kdybych já stála na tvém místě, určitě bych si také přála mít dítě - zdravé a spokojené - ale ne za cenu, že bych ho vystavila stejnému riziku onemocnění, jakým trpím já sama.
Přes dva roky jsem nemohla přijít do jiného stavu, užuž jsem se s tím smířila, že vlastní dítě mít nebudu, a tak jsme s manželem začali uvažovat o adopci. Povedlo se, máme malého klučinu. Shodou okolností jsme "asi byli přírodou odměněni za své rozhodnutí" a zařídila to tak, že nyní máme 5ti měsíční dcerku, je to naše zlatíčko, stejně jako její nevlastní bráška, který na ní nedá dopustit. V dětech rozdíl neděláme, obě jsou naše a obě milujeme stejně, stejně jim dopřáváme, i když jedno z nich možná až dospěje bude chtít vyhledat své pravé rodiče, u nás bude mít vždycky svůj domov.
Taky mám příklad z okolí. Obě dcery silné diabetičky, obě celkem pohodové těhotenství, obě bezproblémový porod a obě děti zdravé.
Já zdravá, těhotenství rizikové, porod náročný....
Takže tak.
Sonije, srovnávat svalovou dystrofii s cukrovkou je poněkud zavádějící. Svalová dystrofie je velice závažné onemocnění, které dříve či později postihne i dýchací svalstvo.....
Almego, zajímalo by mě, jaký by jsi na zachraňované nedonošené děti měla názor, kdyby v tom inkubátoru leželo tvoje dítě? Už tě slyším jak říkáš: Nechte ho pomalu umřít, nemá cenu se s ním piplat.
A ještě jeden příklad z okolí.. Známá měla dcerku se svalovou dystrofií, nemoc se u ní projevila jako u první v rodině. Druhé dítě proto nechtěli, protože byla šance 50 na 50. Měli možnost odběru nějakých klků v těhu, jenže právě známá se bála potratu, že by na něj nešla.. Holčička se dožila 14 let...
Almega: také souhlasím, i když kdyby se jednalo o moje děti, asi bych mluvila jinak... Nevím, jak bych poradila, jsem proti potratům i proti umělému oplodnění.. Na druhou stranu i proti piplání předčasně narozených miminek a udržování na přístrojích novorozenců s těžkými vadami. Miminko by se dle mého mělo důstojně počít (a zavádění pipety lékařem za to rozhodně nepovažuju), důstojně donosit, důstojně porodit i důstojně nechat zemřít, pokud to tak příroda chce.. Vysávání plodu z matky, mi přijde šílené i přesto, že je dítě jakkoliv postižené.
To jen na okraj.. Počítám, že vám lékař řekl, že ve vašem případě, je šance na zdravé dítě maximálně 50 %. Já bych do toho nešla, raději bych adoptovala nebo jen osvojila dítě.. Už i kvůli tvému zdraví, vím jak na tom diabetici jsou, viděla jsem dokument, kdy jedna diabetička kvůli mimču oslepla, jedna po roce zemřela na selhání ledvin..
Nejde jen o zdraví dítěte, ale aby se měl o něj kdo starat. Miminko je náročné (mám dvě děti) a řešit k tomu handicap.. Mohla bys brát v těhu léky a neohrozit ho? Mohla bys ho kojit?
Nezlob se, ale v tvém případě je více rizik, nedělej to..
Kláro, můj názor je takový, že není nad čím přemýšlet.
Pokud toužíte po dítěti, mějte ho. Cukrovka se u něj vůbec nemusí projevit. A i když, jsou mnohem horší nemoci než cukrovka.
Kdybych měla přemýšlet nad tím, jaké choroby se v naší rodině vyskytovali a zda se geneticky přenášejí, případně nad tím, jaké choroby může moje dítě během života získat, zbláznila bych se.
I zdánlivě zdravé páry si s sebou nesou dědičné zatížení, ale vzhledem k tomu,že u nich choroby dosud nepropukli to nevědí a děti mají, bez toho, aby se trápili tím, zda zdědí nějaké choroby.
Člověk nikdy neví co ho v životě potká, může být úplně zdravý, může se mu narodit úplně zdravé dítě, ale nikdy ti nikdo nezaručí, že to dítě bude zdravé po celý život...
Takže můj názor: jděte do toho 
A ještě trochu z jinýho soudku, představ si svý dítě ve tvém věku, že ví, že v rodině je dědičná choroba a děsí se, kdy u něj propukne.. Já vím...to se to druhým radí, ale je to tak:-(. A to nemluvím jen o sobě a identickém typu kůže s mým tátou, (i stejném přístupu k dr) který zemřel ve 40. letech na rakovinu..dneska se tomu směju, ale při každém problému ti stejně vytane na mysli, co když...
Almega: trochu drsně řečený, ale v podstatě s tebou musím souhlasit
Tyjo, já bych do toho nešla, zvlášť, když víte co diabetes obnáší....
U některých dědičných nemocí se dá využít umělé oplodnění s preimplantační diagnostikou. Vajíčko se oplodní mimotělně, nechá se nakultivovat do několika buněčného embrya, z něj se pak odebere 1 buňka a provede genetické vyšetření. Pokud je ok, tak se embryo zavede. Netuším, jestli je tahle možnost i u diabetu, ale zkusila bych se na to zeptat na genetice.
Milá Kláro, ani jedna z diskutujících není diabetička . Já s diabetikem žiji přes 40 let /diabetes I.typu/. Takže si rozmysli, jestli svému dítěti přeješ takový život, jaký máš ty s manželem. Diabetes komplikuje každé banální onemocnění a v pozdějším věku přicházejí velmi vážné komplikace. Není pravda, že diabetik nemá bolesti, ty neuropatického původu jsou velmi silné.A diabetes se dědí i přes generaci. Naš soused byl diabetik, jeho synové jsou zdraví, ale jeden z nich má syna, který onemocněl diabetem ve čtyřech letech .Komplikace jsou s pícháním inzulinu ve školce, nebo ve škole, zrovna tak se stravováním atd.Kdo diabetes nepoznal na vlastní kůži, má o tom jen mlhavé představy. Ale na druhou stranu musím říct, že diabetik, který se chová disciplinovaně se může dožít vyššího věku, než ostatní, kteří žijí nezdravým životním stylem. Tak to vnímám na příkladu našich přátel, kdy muži zemřeli po padesátce a byli to vlastně zdraví lidé. Můj manžel je vážně nemocný od 30 let a i když v důsledku diabetu přišel před pěti lety o nohu, vyrovnal se s tím a je stále tady a to je mu 66 let.Ale v tomto případě já jsem zdravá a už pět let je všechen provoz domácnosti na mých bedrech včetně řízení automobilu. A nekdy jsem na pokraji sil. Přeji Ti, aby ses rozhodla tak, jak to cítíš.
Kočkomilka: Moje děti nechtějí mít děti....možná si to ještě rozmyslí,ale když né,tak se nezblázním,mám svůj život zajímavý i bez případných vnoučat....
