Dědičná nemoc versus touha po dítěti
Je mi 28 let, jsem vdaná a od dětství mám cukrovku. Respektive od doby, kdy jsem začala dospívat. Můj otec onemocněl cukrovkou ve svých osmatřiceti letech, pravděpodobně se u mne tedy projevila dědičná dispozice. V současné době na tom jsem tak, že si musím pravidelně píchat inzulín.
Vzhledem ke své nemoci jsem měla vždycky problém mít nějaký dlouhodobější vztah. Všichni kluci a muži, se kterými jsem chodila, mne po čase opustili. Nikdo samozřejmě nepřiznal, že je to kvůli mé nemoci, ale já myslím, že právě má cukrovka byla důvodem rozchodu.
Byla jsem docela nešťastná a hodně se trápila. Až jsem poznala Jirku, který je nyní mým manželem. Pro mé onemocnění měl velké pochopení. Jak by taky ne, když i on trpí cukrovkou, projevila se mu kolem dvacátého roku. I u nich v rodině se jedná o dědičnost, tuto nemoc má jeho maminka, babička a strýc.
Když jsme se seznámili a zjistili, že máme oba stejný problém, pocítila jsem cosi jako úlevu. Oba víme, co tato nemoc obnáší, vzájemně se podporujeme. Před půl rokem jsme se vzali. A teď řešíme velké dilema. Oba dva strašně moc toužíme po dítěti. Hlavně já úplně strašně. Dříve jsem to tak nepociťovala, ale teď je ta touha tak silná, že nedokážu prakticky myslet na nic jiného.
A mám strach. Obávám se, že by naše dítě zdědilo onemocnění, kterým trpíme, a narodilo by se jako diabetik. Není to sice nevyhnutelné, je i možnost, že by se miminko narodilo zdravé, nicméně ta pravděpodobnost cukrovky je tam hodně velká.
A my teď stojíme před těžkým rozhodováním. Máme poslechnout naši touhu po dítěti a vystavit to nenarozené miminko takovému riziku? Život s cukrovkou není jednoduchý, zažíváme to oba na vlastní kůži. V žádném případě bychom něco takového nepřáli našemu dítěti. Navíc nevíme, jak se bude náš zdravotní stav vyvíjet s postupujícími roky, kdoví, jak na tom budeme za deset, patnáct let.
Na druhou stranu bychom dítě moc chtěli a říkáme si, že možná budeme mít štěstí a narodí se zdravé. Jenže je spíš taková sázka do loterie.
Nechceme se zachovat sobecky, nejde jen o nás, ale především o případné dítě. Názory z našeho okolí se dost různí. Někteří nám radí, ať radši zůstaneme sami dva, jiní jsou drsnější a tvrdí, že lidi jako my by se množit neměli. Občas se objeví názor, že by to na našem místě riskli.
Váháme, nevíme. Probíráme to ze všech stran a nějak nemůžeme dojít k definitivnímu řešení. Co si o naší situaci myslíte? Dokže se někdo vžít do našich pocitů a říct, jak by se na našem místě zachoval?
25.10.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 52 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Dědičná nemoc versus touha po dítěti
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Pro ty z vás, které mluví o adopci, doporučuji přečíst knihu "Rok kohouta".
Mám kamarádku, která adoptovala postupně dvě nádherné cikánečky z kojeneckého ústavu. Do puberty je zvládala příkladně, po vypuknutí puberty zvítězily geny na celé čáře.
Po zbytek života má "o zábavu" postaráno. Nejen o své adoptivní dcery, ale i jejich děti, průšvihy, dluhy...apod.
Není to jediný příklad, znám i "bílé" adoptivní děti, a není to o moc lepší.
Almega: já si myslím totéž,ale nesmím to říkat nahlas.Zvlášť před lidmi,kteří se snaží o dítě všemi prostředky. Dřív by ty děti neměly šanci,příroda nechala přežít jen silné jedince. Ale kdyby se jednalo o mé vnouča,mluvila bych jinak.Dneska je mnoho vícečetných těhotenství,lékaři to vidí neradi,ale je to prý dané HA.Přitom lidská děloha je stavěná na 1 plod.Znám 2 holčičky předčasně narozené,jedna je jen hromada hmoty,její sestra se aspoň plazí a vydává skřeky. Obě zplozené staršími docela nemocnými rodiči přes zákaz lékařů. A ještě se rodiče zlobí,že jimVZP nechce proplatit zahraniční lázně.Na druhou stranu znám 2 děti narozené ve 27.a 29. týdnu, které jsou OK.Jen se s nimi intenzivně cvičil Vojta.
Radila bych se poradit s lékařem - gynekologem.
. Lékařská věda se stále vyvíjí... Nikdo nikdy neví, co bude dál... 
Jsou nemoci(vrozené), které mohou propuknot u dítěte, ač neprojevili u nás... Takových genů má průměrný člověk tak 8... Někdy dokonce stačí 1 gen u jednoho z rodičů...
A já bych se chtěla zeptat, kdo znás zná svou a partnerovu genetiku...
Vy víte, že je možnost, že Vaše dítě bude mít diabetes. Osobně nevidím takový problém v dítěti, ale v těhotenství... proto bych doporučila lékaře...
Pokmud by těhotenství neohrožovalo můj život, tak bych do toho šla.... 
pokud by ohrožoval, tak bych se zeptala lékaře, jestli to lze minimalizovat,,,,
.gif)
já nic radit nebudu, jen popřeju hodně štěstí....
Ja bych popremyslela i o adopci, pokud bych vedela, ze chci jen "sve" dite, radila bych se jen a pouze s lekari, nikoliv s pribuznymi a prateli. Ti vam nadelaj v hlave akorat zmatek a to rozhodovani bude jeste tezsi. Drzim palce, at se rozhodnete spravne
no, a co adopce? Těhotenství je záhul, taky bys mohla přijít o ledviny
Osobně bych do toho nešla. Naplnit život jde i jinak.
Nevím,proč se tak každá klepe na dítě??Dnešní svět je přelidněný,žádná hezká perspektiva se nerýsuje...Do toho vaše zdravotní stavy...Vezměte si dítko,které nikoho nemá,tím pomůžete světu nejvíc.....Včera byl na ČTV2 velice zajímavý pořad,jestli se mají vypiplávat předčasně narozená mimina (okolo 24 týdne).Lékaři se nevyjádřili ani pro ani proti,ale hodně z toho vyplývalo,že většina těch dětí je dosti postižená,slepé,nechodící,úplní ležáci v kómatu atd.Myslím,že to není dobré zhoršovat neustále genofond,dříve by poškozené děti hned zemřely a dnes se piplají a stojí to spousty peněz,péče,starostí,energie...a nic z toho není....
Osobně znám jen pár,kdy on je díky cukrovce mnoho let v invalidním důchodu a ona zdravá.Kluka měli když jí bylo asi 34 a jemu skoro padesát.Kluk je zdravý a do roka byl jen kojený,aby prý se zabránilo propuknutí cukrovky /jak jsem koupila,tak prodávám/.
Šla bych za seriózním genetikem,aby vám vysvětlil,jaké máte možnosti. A pak se teprve rozhodnout. Lidé žijí s různým hendikepem,ale nevím,jestli bych chtěla svému dítěti dobrovolně komplikovat život.Spíš bych uvažovala o adopci,máte šanci na hodně malé dítě.
.gif)
Taky bych se obrátila na genetika. Jinak, i když je to vážná nemoc, bych asi i to dítě měla. Sami víte, jak s cukrovkou žít, je to velké omezení,ale jste soběstační, práceschopní, netrpíte bolestmi..Mnohem horší mi připadá, když nutně musí mít děti lidé, kteří vědí, že budou děti postižené stejně jako oni, např.trpasličím vzrůstem a jinými lahůdkami. Vy jste vlastně naprosto normální, lidí s diabetem je snad v Čechách přes půl milionu 
Zrovna jsem mluvila se spolužákem,jeho dcera diabetes má a má pumpu. Od malička. Říkal,že je velmi rád, že mu jeho zaměstnání a příjem dovoluje aby pumpu měla(prý kolem 100tisíc) a ty náhradní jehličky atd říkal dalších 40,ale to nevím,za jak dlouhou dobu.
Vy sami dva asi nevydunate vubec nic. Obratte se na lekare! Na genetika nebo jineho lekare. Promluv si o tom se svou gynekolozkou. Ta urcite doporuci spravneho lekare. Je potreba nejprve vedet vsechna fakta a jaka je procentualni sance, ze bude dite mit tu samou nemoc, pripadne jak takove dite vychovavat a co to znamena pro jeho zivot. A potom teprve zacit uvazovat o tom, jestli opravdu chcete takove dite privest na svet. A kdyz risk bude moc velky nebo zivot vaseho spolecneho ditete by byl prilis zatizen, zacala bych se divat po alternativach - adopce, apod...
Určitě bych si v prvé řadě zjistila u genetika pravděpodobnost , že dítě dispozice k cukrovce podědí.
U některých dědičných onemocnění se to řeší umělým oplodněním a vyberou se jen plody, které dědičné zatížení nemají, i když nevím, jestli se zrovna u cukrovky tohle dokáže u plodu rouzlišit.
Oba máte cukrovku a jste rádi na světě. Držíte dietu, pícháte si inzulin, a jste šťastní.
No tak si vaše dítě zvykne na tenhle způsob života, ať už cukrovku bude mít od narození, nebo jen dispozice k ní.
Váš režim je diabetes.
Moje sestřenice má cukrovku II. typu, a od narození její obě dcery nevědí, co je to cukr. Jedí všichni diabetickou dietu, která je velmi dobrá, a krom cukru, neomezující ostatní potraviny. Obě dcery jsou zatím zdravé.
tornado-lou: 
nicmene pokud bude prognoza spatna, prislo by mi sobecky púrivest na svet nemocne dite
fakt se poradte s genetikem, rekne vam jaky sou sance, ale asi to nebude moc vesela zprava, zvlast kdyz mate cukrovku oba a v rodine mockrat...
spousta lidi s cukrovkou dite ma, jsou specialisti na tehotny diabeticky atd.
stejne to bude na vas, nikdo jiny to za vas nerozhodne. a jestli touzite po ujisteni, ze dite bude 100% zdrave, to vam taky nikdo neda, vzdycky jsou rizika, i jiny nez cukrovka. preju hodne stesti.
jo a prestante se o tom bavit a kamaradama a pribuznyma. nic jim po tom neni, oni se starat nebudou. a vam bude bez poznamek typu "idi jako my by se množit neměli" urcite lip.
Tohle by se asi opravdu mělo probrat s genetikem, třeba můj pradědeček na cukrovku zemřel ve 44 letech (spíš umřel na to, že kašlal na životosprávu, kouřil, pil tvrdý alkohol, i když si píchal inzulín hned co se v Československu objevil, protože na to měl peníze), ale žádné z jeho dětí to nepodědilo. Takže kdoví, jak je to s dědičností - to můžou poradit jen odborníci.
