Dědičná nemoc versus touha po dítěti
Je mi 28 let, jsem vdaná a od dětství mám cukrovku. Respektive od doby, kdy jsem začala dospívat. Můj otec onemocněl cukrovkou ve svých osmatřiceti letech, pravděpodobně se u mne tedy projevila dědičná dispozice. V současné době na tom jsem tak, že si musím pravidelně píchat inzulín.
Vzhledem ke své nemoci jsem měla vždycky problém mít nějaký dlouhodobější vztah. Všichni kluci a muži, se kterými jsem chodila, mne po čase opustili. Nikdo samozřejmě nepřiznal, že je to kvůli mé nemoci, ale já myslím, že právě má cukrovka byla důvodem rozchodu.
Byla jsem docela nešťastná a hodně se trápila. Až jsem poznala Jirku, který je nyní mým manželem. Pro mé onemocnění měl velké pochopení. Jak by taky ne, když i on trpí cukrovkou, projevila se mu kolem dvacátého roku. I u nich v rodině se jedná o dědičnost, tuto nemoc má jeho maminka, babička a strýc.
Když jsme se seznámili a zjistili, že máme oba stejný problém, pocítila jsem cosi jako úlevu. Oba víme, co tato nemoc obnáší, vzájemně se podporujeme. Před půl rokem jsme se vzali. A teď řešíme velké dilema. Oba dva strašně moc toužíme po dítěti. Hlavně já úplně strašně. Dříve jsem to tak nepociťovala, ale teď je ta touha tak silná, že nedokážu prakticky myslet na nic jiného.
A mám strach. Obávám se, že by naše dítě zdědilo onemocnění, kterým trpíme, a narodilo by se jako diabetik. Není to sice nevyhnutelné, je i možnost, že by se miminko narodilo zdravé, nicméně ta pravděpodobnost cukrovky je tam hodně velká.
A my teď stojíme před těžkým rozhodováním. Máme poslechnout naši touhu po dítěti a vystavit to nenarozené miminko takovému riziku? Život s cukrovkou není jednoduchý, zažíváme to oba na vlastní kůži. V žádném případě bychom něco takového nepřáli našemu dítěti. Navíc nevíme, jak se bude náš zdravotní stav vyvíjet s postupujícími roky, kdoví, jak na tom budeme za deset, patnáct let.
Na druhou stranu bychom dítě moc chtěli a říkáme si, že možná budeme mít štěstí a narodí se zdravé. Jenže je spíš taková sázka do loterie.
Nechceme se zachovat sobecky, nejde jen o nás, ale především o případné dítě. Názory z našeho okolí se dost různí. Někteří nám radí, ať radši zůstaneme sami dva, jiní jsou drsnější a tvrdí, že lidi jako my by se množit neměli. Občas se objeví názor, že by to na našem místě riskli.
Váháme, nevíme. Probíráme to ze všech stran a nějak nemůžeme dojít k definitivnímu řešení. Co si o naší situaci myslíte? Dokže se někdo vžít do našich pocitů a říct, jak by se na našem místě zachoval?
25.10.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 52 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Dědičná nemoc versus touha po dítěti
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
O tomhle bych se být vámi poradila s lékaři - nejlépe s genetiky. Pak budete mít trochu lepší informace než jen vaše dohady a odhady nakolik by potenciální dítě mohlo mít problémy co máte vy a také jaké by byly prognozy, léčení a život dětí které by ty nežádoucí geny podědily. Tady se můžeme akorát dohadovat a odhadovat, ale fakta vám tu nikdo nedá.
A co tahle přemýšlet o adopci
??Jinak držím palečky
Připomněla jsem si, že jedna moje dávná kolegyně si též píchala inzulín (nevím nic bližšího o její cukrovce, je to téměř 30 let), otěhotněla, ač jí lékaři mimčo v žádném případě nedoporučovali. Na první kontrolu šla až v 6 měsíci proto, aby nebyl nařízen potrat... ihned po narození miminko muselo též dostávat inzulín.... V době její mateřské jsme se potkaly a říkala, že je to velmi velmi náročné a že teprve tenkrát pochopila varování lékařů.
Kotě: genetika je daná, životospráva nemusí tuto nemoc ani rozjet. Záleží skutečně na rodičích a později dítku samotném.
modroočka: ale tady nejde moc o to, jestli se zlepší nebo nezlepší Klářin stav - ať se ona bude cítit jakkoli, vliv dědičnosti na její potomstvo to nijak nezmění. 
Kláro, je jasné, že 99 procent zdejšího osazenstva vám poradí, že do toho máte jít, cukrovka necukrovka, protože přece máš na dítě právo. Nějaké osamělé výkřiky o tom, že u vašeho budoucího dítěte je to pravděpodobné hraničící s jistotou, že cukrovka není sranda, ale vážná nemoc, při níž může člověk oslepnout a přijít o končetiny, zcela zapadnou. Navíc žena, která chce dítě, půjde i přes mrtvoly, aby ho měla. Jsou ženy s roztroušenou sklerózou, které vědí, že po porodu se jejich stav na 90 procent drasticky zhorší, a přesto to dítě mají. Tudíž ti akorát mohu popřát hodně štěstí a tvým budoucím potomkům ho přeji zejména. 
Provdala jsem se za muže, v jehož rodině babička zemřela po 3. operaci-amputaci nohy na otravu krve, důvod cukrovka. Jeho matka je diabetička, u něho se to projevilo po 40tce. Máme spolu 3 děti, jen jeden má tuto dispozici. Bude mu 18 let, ví, že sladké může tu a tam, nejlépe vůbec, že je třeba dodržovat správnou životosprávu... a i tak je rád na světě.
Myslím, že Tvoje úvahy jsou hlavně díky lidem ve Tvém okolí a samozřejmě od lékařů. Sama víš, že i když si pícháš inzulín, nemusí to být navždy.
Toto je nemoc, která může začínat od slinivky, sleziny někdy od štítné žlázy. Hledej podrobnější informace o důsledky své nemoci, najdi si minerály a kovy, které Tvému tělu chybí... stav se určitě zlepší. ... Přeji hodně štěstí.
Klaro co se takhle poradit se svou gynekolozkou jaka je tam pravdepodobnost jestli dite cukrovku zdedi nebo ne. Ja myslim, ze v dnesni dobe je "cukrovka" se kterou zije spousta lidi a neni to prime ohrozeni zivota - jako treba nektere jine choroby. Myslim,z e pokud je touha po diteti silna tak stejne se rozhodnete pro to miminko mit.
