Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Připadám si jako blázen. Nějak nedokážu najít tu správnou hranici mezi „být chápavá a tolerantní“ a „nenechat ze sebe dělat vola“. Můj manžel má totiž kamarádku a já to nějak nemůžu rozdýchat.

Jsem na mateřské s druhým dítětem. Prakticky jsem před porodem ani nenastoupila do práce, plynule jsem přešla z té první do druhé. Teď je mladšímu synovi rok a půl, takže ještě minimálně jednou takový čas doma budu. Jesle u nás nejsou a ani bych tam malého nedávala. Nastoupí až od tří let do školky.

Asi před půl rokem manžel měnil zaměstnání. Nastoupil do nové firmy, získal zajímavou a perspektivní pozici. Jedná se o jeho vysněnou práci a já jsem mu to moc přála. Chápala jsem, že zpočátku ho práce hodně pohlcovala. Všechno bylo nové, musel se se spoustou věcí seznámit, zorientovat se. Snažila jsem se ho moc nezatěžovat domácími starostmi, všechno jsem zvládala sama a nikdy, skutečně nikdy jsem mu nedala najevo, že je od rána do večera v práci a doma je pak jako duchem nepřítomný. Brala jsem to tak, že prožívá takové období a větší vypětí je se změnou zaměstnání spojené.

Po čase jsem však zjistila, že manžel tráví i doma hodně času telefonováním s kolegyní, volají si klidně i o víkendu. Pravda, většinou ho slyším, jak řeší všelijaké pracovní záležitosti, ale často sklouznou i k soukromí a baví se jako dva dobří přátelé. Zatímco na mne manžel nemá čas ani energii, s kolegyní je schopen se půl hodiny bavit o tom, kam se chystá na dovolenou apod.

Když už to trvalo delší dobu, manžela jsem se zeptala, jaký vztah k té ženě má, a na rovinu mu řekla, že mi to není zrovna příjemné. Snažil se mne uklidnit, prý je to jen kamarádka z práce, taková dobrá duše, která je mu tam dost oporou, jak pracovně, tak lidsky. Nic s ní prý nemá a ani mít nechce, ona je na tom stejně. Jejich vztah je čistě přátelský a já se nemám zbytečně plašit.

Působil věrohodně, neměla jsem důvod mu nevěřit, či ho podezírat, že mne balamutí. Přesto mi to hlodá a nemůžu se zbavit nepříjemného pocitu. Sice se snažím být hodná, chápavá a tolerantní, ale čím dál víc ve mně sílí pocit, že ze sebe nechávám dělat blbce. Zkrátka není mi takhle dobře.

Nevím, co s tím mám dělat. Nerada bych manžela otrávila nějakou nepřiměřenou žárlivostí, pokud se věci mají skutečně tak, jak říká. Zároveň bych se však nechtěla dočkat zjištění, že zatímco já mu doma foukám do kamen a udržuju teplo, on se někde dobře baví s „kamarádkou“.

Zažila některá z vás někdy podobnou situaci? Mám se uklidnit a přestat manžela podezírat? Nebo bych měla být naopak obezřetná a nenápadně ho sledovat? Nechci zničit naše manželství, muže mám moc ráda, věřím, že i on mne. Jen jsem z jeho, jak říká, nevinného kamarádství s kolegyní, poněkud nervózní.