Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Jsem rozvedená, mám dvě malé děti. Před časem se k nám přistěhoval přítel, se kterým jsem půl roku chodila. Sice jsem si nepředstavovala, že ho vezmu tak brzy do společné domácnosti, ale vyplynulo to tak nějak přirozeně samo od sebe. Děti si ho velmi oblíbily, i on je, a nám tím pádem odpadly problémy s tím, jak se společně sejít, abych měla zajištěné hlídání.

Pavel u nás bydlí asi půl roku. Musím říct, že nám všechno klape. Je hodný, pozorný, pracovitý. V podstatě celou svou výplatu investuje do své „nové rodiny“. Lhala bych, kdybych tvrdila, že se mi po finanční stránce neulevilo. Ulevilo. Jako samoživitelka jsem se měla co ohánět.

Klape nám to všem dohromady skutečně dobře, až na jednu… chtěla bych napsat maličkost, ale myslím, že to nijak malicherné není. Je to jeden rys Pavlovy povahy, který mi nahání hrůzu, a já stále kladu na misky vah všechny jeho kladné stránky a tuto jednu jedinou zápornou. Klady výrazně převažují, přesto mám pocit, že ten jeden jediný zápor je velice zásadní.

Když se totiž Pavel napije, je z něj rázem někdo úplně jiný. Ze slušného a pozorného muže se najednou stane sprosté a uřvané – promiňte mi ten výraz – hovado.

Nepije často, rozhodně ne nějak pravidelně. Někdy nejde do hospody dva měsíce, pak tam sedí po dva týdny třeba obden. A pak zase třeba měsíc nic. Ani doma se nenapije, pivo domů ani nekupujeme. Nerozumím tomu, jak to má nastavené, ale je to tak. On je asi nějaký nárazový piják, či jak bych to nazvala.

Pokaždé, když mi po večeři řekne: „Miláčku, skočím si na jedno“, mi zatrne. Vím, že nikdy neskončí jen u jednoho a že přijde domů až po zavíračce a ve značně podroušeném stavu. Pokaždé dělá příšerný randál, řve vulgarity, vyžaduje sex. Párkrát už probudil i děti, které z něj byly pěkně vyděšené.

Prosila jsem ho, aby s tím přestal, že jeho alkoholové dny jsou jak pro mne, tak pro děti příšerné, ale on si myslí, že přeháním. Patrně si vůbec nepamatuje, co vždycky vyvádí. Když je pak pár týdnů klid, tak se uchlácholím, že je vlastně všechno v pořádku, a užívám si naše jinak opravdu hezké soužití. Jenže dříve nebo později opět uslyším to jeho „jdu na jedno“.

Trápí mne to. Nemyslím, že se jedná o alkoholika, přesto jsem přesvědčená, že toto jeho chování není v pořádku. Mám strach, aby se to jeho pití nestalo častější a pravidelnější. Záleží mi na něm, ale stejně tak mi záleží i na dětech, pro které chci vytvořit především hezký domov. Byla bych moc nerada, kdyby měly jakkoli trpět, to bych nedopustila. Pavla mají moc rády, doslova na něm visí, on se jim hodně věnuje, hraje si s nimi, chodí na výlety…

Nikdy jsem se s žádným alkoholikem takhle zblízka nesetkala. Možná nedokážu správně odhadnout, co je ještě normální a kdy už je potřeba být ve střehu. Co si o chování mého přítele myslíte? Mám mu jeho občasné alkoholové úlety tolerovat, nebo hrozí, že se z něj stane skutečný piják a alkoholik, který bude postrachem celé rodiny?