Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Chtěla bych vás požádat o radu, jak pomoci mému manželovi, aby se přestal nesmyslně trápit. On totiž, naprosto zbytečně, propadl pocitu, že jako manžel selhal a mně se nedaří mu to vymluvit.

Jsme spolu dvanáct let, máme dvě školní děti. Až na malé mráčky nám to v manželství vždycky klapalo, společně jsme překonali i dost těžké situace. Například když jsme oba postupně přišli práci, když jsem byla dlouhodobě nemocná nebo onemocněly děti. V těchto krizovkách jsme se dokázali vzájemně podržet a podpořit, nikdy ani jeden z nás tomu druhému nic nevyčítal, k problémům jsme se stavěli čelem a řešili je.

V posledních letech se vše ustálilo, já se uzdravila, oba máme práci. Život nám poklidně plynul, děti zlobí asi jako všechny ostatní, takže žádný extrém. Jako rodina společně trávíme hodně času, víkendy jsou naše. Trávíme je na výletech, sportem, kulturou.

Před třemi měsíci se na mne v práci usmálo štěstí a byla jsem povýšena na lepší pozici, samozřejmě s adekvátním finančním ohodnocením. Nebylo mi přidáno několik stovek, ale rovnou pár tisíc. Asi každý na mém místě by měl radost, já ji měla samozřejmě taky. Když jsem to sdělovala manželovi, tak vypadal, že se raduje též.

Jenže pak nastal postupný obrat. Začala jsem si všímat, že je zamlklejší, jakoby smutný. Ptala jsem se ho, co ho trápí, vždycky jsme si všechno říkali. Tentokrát jsem z něj nemohla dostat kloudné slovo. Až po několika týdnech, kdy jsem si začínala myslet, že snad má jinou ženu, z něj důvod jeho špatné nálady vypadl. A pěkně mě překvapil.

On totiž přiznal, že má problém akceptovat ten můj současný plat. Ne, že by nebyl rád, že se nám zvedla životní úroveň, ale užírá se výčitkami, že by to měl být on, kdo domů nosí větší část peněz. A tím, že jemu se postup v práci zatím nepodařil, propadl pocitu, že jako chlap a živitel rodiny selhal. Asi bych pro vaši představu měla upřesnit, jak velký ten platový rozdíl mezi námi je: beru o šest tisíc víc než on. Všechny peníze dáváme na jednu hromadu a společně rozhodujeme o výdajích.

Snažila jsem se mu vysvětlit, že dneska je už jiná doba, že si to přece nemůže tak brát, že ho mám ráda, vážím si ho. Už ani nevím, co všechno jsem mu řekla, ale samé hezké a povzbuzující věci. Nepomohlo to.

On se tím opravdu užírá. A já se přiznám, že toho začínám mít dost, jakkoli jsme spolu byli vždycky šťastní, teď mi nějak na ten jeho věčný – a podle mne zbytečný – splín začínají docházet síly. Najednou, když přemýšlíme, co nakoupíme a pořídíme, kam pojedeme na dovolenou, se od toho začíná distancovat, ať prý si to rozhodnu sama. Ale já to tak nechci, přece můžeme fungovat jako dosud.

Už mě i napadlo, že snad dám výpověď a najdu si nějakou hůř placenou práci, aby byl spokojený, ale naštěstí jsem tenhle nesmysl rychle zavrhla.

Dokázaly byste mi poradit, jak na chlapa, který si líže své zraněné ego a doslova se v tom pitvá a babrá? Já už fakt nevím. A začíná hrozit, že brzy vybuchnu.