Jsou v důchodu a jakoby úplně přestali žít
Moje kamarádka si často stěžuje na svou matku, která v ní prý stále vidí malou holčičku, ačkoli je už vdaná a má dvě děti. Několikrát v týdnu jí telefonuje a vyčítá jí, že kdyby nezavolala ona, tak by se asi nedočkala. Vyžaduje pravidelná rodinná setkání u nedělního oběda, mluví jim do výběru dovolených, do výchovy… Zkrátka až přespříliš řeší život své dospělé dcery a má dojem, že bez jejích rad a poučení by patrně přežívala jako troska někde pod mostem.
Pokaždé, když poslouchám kamarádčiny stesky, napadne mne jedno lidové moudro, které praví, že člověk vždycky chce to, co nemá. Možná by mi přehnaná aktivita její maminky šla taky na nervy, být na jejím místě, posoudit to však nedokážu. Říkám si totiž, co já bych dala za projevení alespoň nepatrného zájmu ze strany rodičů mého manžela.
Moji rodiče žijí na opačném konci republiky, takže se nestýkáme tak často, spíš si jenom telefonujeme. Přesto se o nás zajímají a vědí všechny důležité události z našeho života.
Rodiče mého manžela jsou úplně jiní, vím, že změnit je nemůžeme, přesto mne občas jejich přístup mrzí. Naše děti tak prakticky nemají častější kontakt se svými prarodiči ani z jedné strany.
Tchán a tchyně totiž působí dojmem, že výchovou a osamostatněním jejich dětí splnili svůj úkol a projevují o ně i jejich rodiny jen pramalý zájem. Je jim 65 a 67 let, nejsou tedy nijak zvlášť staří. Od chvíle, kdy oba dva vstoupili do důchodu, uzavřeli se do sebe ještě více a místo, aby volný čas využili k nějakým aktivitám, vystačí si s tím málem, co mají.
V podstatě s nikým se nestýkají, nenavštěvují. Nezajdou do kina, někam na večeři, nevyjedou si na výlet. K narozeninám posílají smsky (i vnoučatům), nikdy nepřijmou pozvání na návštěvu. Pokaždé se na něco vymluví. Když se objednáme na návštěvu my k nim, abychom alespoň jakž takž udrželi rodinné vztahy, je na nich vidět, jak moc jim narušujeme jejich klid a že se těší, až zase odejdeme.
Nezajímají se, co je v našich životech nového, jaké měly děti vysvědčení, zda jedou na tábor, nebo kam se chystáme na dovolenou. Když jim to vyprávíme sami od sebe, přikyvují, poslouchají, ale jiná odezva veškerá žádná. Vypadá to, že vlastně ani nevnímají, co jim člověk říká.
Připadá nám to, jakoby se pohřbili zaživa. Ani dřív nebyli nijak zvlášť aktivní, ale přece jenom když chodili do práce, měli nějaký kontakt s lidmi. Teď jsou jen sami dva, zcela odříznuti od okolního světa. O počítači nechtějí ani slyšet, když od nás dostali na Vánoce lístky do divadla, odmítli dárek s tím, že to pro ně není.
Jsme z nich nešťastní, rádi bychom je nějak probrali k životu, ale nevíme jak. Připadá nám, že v jejich věku mají na takhle přehnaně usedlý život bez zájmu o cokoli ze svého okolí, ještě spoustu času.
Možná, že jim to tak vyhovuje. Jejich vzájemný vztah je moc hezký, chovají se k sobě slušně, ohleduplně, pomáhají si. Jakoby si vystačili jen sami se sebou a nikoho dalšího k životu nepotřebovali.
Vím, že nemáme právo zasahovat do jejich života, žijí jej tak, jak jim to vyhovuje, třeba si ani neuvědomují, že jim o pár bloků dál vyrůstají vnoučata, která prakticky neznají. Jednou jim to bude určitě líto. Anebo ne?
Dokážete si představit, že byste své děti i s jejich rodinami takhle odstřihli ze svého života? Podotýkám, že jsme mezi sebou nikdy, ani v minulosti, neměli žádné konflikty nebo neshody.
23.10.2013 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 52 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jsou v důchodu a jakoby úplně přestali žít
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
V dětství jsem záviděla spolužákům,že mají babičky a dědy,hlavně,když se chlubili,jak od nich dostali něco za vysvědčení a že k nim můžou jezdit na prázdniny....My jsme neměli žádnou babičku ani dědu,všichni zemřeli když jsem byla úplně malá.Já ještě nemám vnoučata,a možná ani nebudu mít,manžel má vnučky,ale nejsme takoví .že bychom se extra na ně klepali,máme rádi svůj klid,své koníčky a kdyby mi tzv. mladí chtěli do něčeho uvrtávat,tak se jim s díky poroučím!! Těším se,že si v důchodu budu konečně!!! po skoro 40 letech práce dělat,co já budu chtít a nepřeji si,aby mi to kdokoliv narušoval!
Opravdu nevidím důvod do tchánovců šťourat. Důležité přece je, že jsou spokojeni! Děti vychovali a po jejich osamostatnění mají nárok žít, jak sami chtějí. Lépe se řídit heslem: "žít a nechat žít" než někomu vnucovat svoji představu.
Je nam o hodne min nez tvym tchanovcum, ale v podstate nam taky staci, ze jsme spolu doma a v pohode. Vnoucata mame a vidame se s nimi casto, zatim jsou mrnousci, tak je to jine. Uzivame si toho dokud muzeme, ale az budou starsi, tak taky nebudou mit takovy zajem o babicku a dedecka. Neznamena, ze s nimi nebudeme ve styku, ale taky to nebude obden jako ted. To ze rodice nechteji pocitac neni nic divneho, bud o nej nikdy nestali, nebo na nem delali az do duchodu a jsou radi, ze ted od toho maji pokoj a muzou se venovat sami sobe a svym konickum. Jestli meli praci, ze se casto nevidali (smenny provoz nebo pracovni cesty) nedivim se, ze nikam nejdou a jsou radi ze jsou konecne spolu. Ne kazdy chodi rad do kina nebo divadla. Po pravde receno by nas do divadla taky nikdo nedostal, nestali jsme o to ani driv. Nehlede na to ze to je mozna taky pro ne drahe, stejne jako vecere atd.
Mame zname, vidame se s nimi, ale take ne pravidelne. Proste podle nalady. Kdyz neco delame tak dohromady. Proste jsou lidi co si vystaci spolu, nepotrebujou nikoho jineho na to, aby je bavil.
Asi jsme taky zaostali starci 
Nežijí podle tvých představ, ale jim to vyhovuje tak proč máš touhu je měnit či jim něco ze svých představ vnucovat viz třeba ten pc oni se také nepletou do tvého života !! Málokdo v tomto věku vidí zábavu v tom chodit někam na večeře, naopak oceňuji že si zcela spolu vystačí, pomáhají si umí si spolu povídat a třeba jdou na procházku.
Ale oni uz skutecne splnili svuj "ukol" 
a opravdu neni jejich povinnosti zit tak, jak si predstavujes ty. Oni jsou spokojeni a stastni tak je nech.
V podstate se chovas uplne stejne jako ta maminka te tve kamaradky.
asi mají konečně to, po čem toužili v aktivním životě. Někomu skutečně stačí domácí krb
, pocit, že nikam NEMUSÍ, že mají klid na všechno, co dřív doháněli. Není známo, jakou měli profesi, ale to, že odmítají počítač svědčí o tom, že asi nebyla nijak intelektuálně náročná. Možná je baví prostší život, každý jsme jiný. Já třeba jsem taky samotářská, ale zas bych nevydržela bez internetu Divadlo mě neláká, ale jsem vášnivá čtenářka. Manžel je společenštější, ten zas neustále telefonuje a setkává se se spolužáky, to já nemusím. V rodině si pomáháme jak je třeba, ale nikdo pomoc nevnucuje ani si ji nevynucuje...ale věřím, že v každé rodině to dělají po svém. A ti vnukové z příspěvku? Prostě nejsou hlídací prarodiče, možná můžete být rádi, když se vám do výchovy nepletou. Třeba by je vychovávali po svém, a jejich způsob života vám nepřipadá správný
Vando, píšeš že jsou spokojení, že si vystačí s tím co mají, že mají hezký vztah.... napadlo tě, že třeba opravdu nikoho dalšího k životu nepotřebujou???? Třeba nikdy děti nechtěli a měli je jen pod tlakem okolí (nebo holt tchýně otěhotněla, tak se vzali) a prostě je pro ně jejich vztah důležitější, než děti. A než vnoučata.
Holt jsou tu lidi, kteří nežijí dle tvých představ a pro které nejsi ty a tvoje děti středobodem vesmíru.
