Když ono jim tak chutná...
Vzpomínám si, jak jsem před lety záviděla kamarádce, že její holčičky málo jedí. Máme stejně stará dítka, a zatímco ona rozkrojila jeden rohlík k snídani pro obě holky, já mazala jak o život. Zatímco ona vysloveně žadonila, aby holky něco snědly, já se v duchu modlila, aby naše děti po vzoru Otesánka nesnědly mámu i tátu.
Dcera byla velice vynalézavé batole. Jak se pohybovala po bytě, nacházela pro jídlo ty nejnemožnější skrýše. Ožužlané rohlíky jsme nacházeli pod polštářky na sedačce, v knihovně či v koši s hračkami. Jak se jí podařilo rohlík od stolu uloupit, jsme nikdy nezjistili.
Když povyrostla, přišlo období „maťa“. Bez masa ani ránu. Pro nožičku párku byla schopná v obchodě ronit krokodýlí slzy a za kus salámu by vyměnila vlastního bratra. Jeden čas jsme chodili po bytě a zjišťovali, co že to tak smrdí. Prolezli jsme úplně všechno, ale nic jsme nenašli. Až o víkendu nás vítala tchyně slovy: „Martina si u nás dělala zásoby na horší časy.“ „Jaký zásoby?“ divil se manžel. „Ále, já se tady s dědkem snažila zjistit, co to tu smrdí, a záhada se vysvětlila, když šel dědek klepat běhouny. Pod běhounem v kuchyni byly nacpaný kolečka šunky. Vy víte, že šunku kupujem jenom pro Martinku, takže ten malej záškodník nám to tu dobře zamořil,“ chechtala se tchyně.
Sotva jsme přišli domů, vrhli jsme se na koberce. Samozřejmě. V kuchyni měla nakřečkované „maťo“ pod kobercem. Ovšem co jí moc nejelo, toho se dokázala bravurně zbavit. Od jisté doby jedli s bráchou v pokojíku, protože stále trvali na tom, že budou papat „šámí“. Jaké bylo mé překvapení, když jsem čočku našla v kapse zástěrky, kterou měl na sobě pidlooký medvěd. „Mates! Tys dala čočku do kapsy?“ „Mejídek je memosnej,“ zněla pohotová odpověď. Cpala jsem do nich luštěniny se slovy, že je musí papat, aby nebyli nemocní.
Ještě horší to bylo se synkem. Už coby mimino se pokoušel prokousat zdí. Omítku se snažil olizovat i ze spaní. Hlavu nacpal na šprycle postýlky a jazyk vyplazil až na zeď. Dle paní doktorky mu chyběl vápník. Dostal sirup, ale omítkou se cpal dál.
Čím byl větší, tím to bylo horší. Postýlku jsme dávali kus od zdi, avšak synek s ní tak dlouho rumploval, až doskákal ke zdi. Omítka vzala brzy za své, a tak nám stále trčel ze zdi rákos, neboť bydlíme v dřevěném domě. Jeden čas už jsme si mysleli, že by bylo lepší potýkat se s dřevomorkou než s naším omítkožroutem. Časem naštěstí jeho nájezdy na naše omítky přestaly. Ovšem apetit mu zůstal.
Piškoty schované v pyžamku, kus tvrdého chleba v batůžku, oválené lízátko v rukavičce, to byla běžná praxe. Hysterický pláč, když měl házet rohlík kačenkám: „Můůůje jojíííík!“ odmítal těm ubohým tvorům hodit kus pečiva. Ostatní maminky a důchodci se dobře bavili, já se hanbou propadala.
Jiné děti se na písku praly o bábovky, náš synek o kus žvance. Ve třech letech šel s klukama na velikonoční koledu. Maličký špunt s košíčkem a pomlázkou se držel za ruku staršího bratrance a pak šel odhodlaně bušit do dveří sousedce. Jen ta dobrá duše otevřela, náš synek spustil: „Hody, hody dej mi vejce, nebo aspoň chleba.“ Sousedka se smíchy prohýbala. A synek s touto koledou obešel celou vesnici. Synovec pak vyprávěl: „Této, Íkan takhle všude loudil a u Dvořáků dostal kakao a loupák. Prej aby maličkej neměl hladík. Já už s ním nejdu. Po cestě snědl plno vajíček a čokolád a teď je mu špatně.“
Pohled na našeho přecpaného Otesánka byl vskutku žalostný. Ruce od barev, jak loupal vajíčka, na bundičce skořápky a pusu od čokolády. Ten den mu bylo pěkně zle. Ovšem už nazítří se ptal, kde má klacek, že půjde hodovat.
Jak šel čas, na synkův apetit jsem si zvykla. Za pár dní mu bude patnáct. Pod pojmem kousek salámu se skrývají dvě zatáčky točeného, kousek chleba je čtvrt bochníku, trocha omáčky mísa. Knedlíky kolem talíře, a když se ptal, jestli si může vzít k snídani vánočku, a já odpověděla, že jo, taky jsem tím nemyslela celou...
Teta dala na stůl bábovku, nakrojila dva kousky a řekla: „Jen si, kluci, vemte.“ Syn usoudil, že ty dva kousky má tetě nechat, a spořádali zbytek. Tetin tlak dostal zabrat. Včera jsem byla u kamarádky a tiše jí záviděla. Její holky snědly každá jogurt a funěly, jako by spořádaly hostinu o pěti chodech.
Opravdu neznám stav, že by se dítka v jídle šťourala. Že bych je jako malé musela do jídla nutit nebo přemlouvat. Zatímco Martina už tři roky nejradši chroupá zeleninu, syn je věrný svému apetitu. Když byl malý, poslouchala jsem, že roste. Teď má 182 cm a poslouchám, že je v pubertě a ve vývinu. Tak se tiše ptám: „Do kdy se bude vyvíjet?“
11.3.2009 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 53 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Když ono jim tak chutná...
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Je to legrace s našima potomkama.Náš hoch též žere,pak prohlédnu odloženou pánev,na ní se krčí 5 kousíčků kuřecího masa.To jsi nemohl už všechno dojíst?Né,už jsem nemohl...houby nemohl,ale nechtělo se mu mýt nádobí!Na chutˇ k jídlu je nejlepší hlad.Nesníš to,už nic jinýho nebude.Za mého dětství,byli jsme 4 děti a doma nikdy nic k jídlu,tak jsme jedli perník na strouhání tvrdý jako kámen,když byl aspoň chleba,tak jsme si ho namazali hořčicí...
.gif)
Taky jsem záviděla kamarádkám kočárek plný sarapatiček a ozdůbek. Já jsem si ztěží šoupla pod peřinku k synovým nožičkám peněženku. Kočár ho byl plný, nebyl žádný tintítko. Dcera jakbysmet. Zeď za postýlkou se leskla od neustálých náporů "nedostatku vápníku" mých dětí. Z masny jsme taky nemohli vyjít bez kuřecího párku v ruce. Mým dětem taky vždy chutnalo a pořád chutná, i když teď už je to v mezích puberťáků. Nevím co to je "nutit děti do jídla" naopak, když uděláme týdenní nákup, několikrát zdůrazňuji, že pytel sušenek opravdu není na jeden den.
Mě děti jedly dobře,taky jsem trochu záviděla kamarádkám,že musí děti do jídla nutit,já,kdybych si nepřipadala jako krkavčí máma,bych před nima jídlo schovávala.A chutná jim pořád,i když jsou už dlouho dospělé,jen nejstarší by se nejradši živila rosou a sem tam se dorazila rajčetem.Šokuje mě,když vypráví,jak nikdy nejedla králíka a spoustu jiných věcí.Pohádkářka
Ota: a tatínkovi zbyla kašička...
.jpg)
mě zcela nedávno velmi pobavila moje žena ( při jednom z mála obědů které uvařila), když nám k obědu dala bramborovou kaši ( z pytlíku) a rybí prsty. V tom problém nebyl, protože měla málo času.
Problém byl v porci ona pro nás pět rozmrazila dvě balení po deseti rybích prstech 
přitom jen náš vrchní puberťák si nárokoval 7-10 kousků jako základ a prostřední jich chtěl pět a malej snědl dva .......
Babička říkala, že jednou hlídala svého synovce...měla od své sestry flašku s mlíkem, kdyby měl hlad. Sotva sestra odešla, flaška spadla na zem a mlíko bylo v pr..., babička už měla děti odrostlé, žádnou vhodnou stravu pro dítko, tak mu předkousala kus salámu a prý se malý oblizoval až za ušima... Holt si musela nějak poradit
orinka: tam ani nešlo o to kolik jsem snědl, ale o tom, že jsem chtěl jíst
Tenkrát měla žena i takový ten ošklivý zvyk v restauraci : já si dám jen polévku nebo zákusek a ty si dej co chceš .... a já jsem jako Joe z Přátel, strašně nesnáším když mě někdo ujídá z mého taliře 
kominice: S tou domácí polévku bych zcela souhlasila, plnou zeleniny, možná trochu kuřecího masa do ní. Je to věc názoru jak se stravovat u nás se tak jedlo už v mém mládí a to je hooodně dávno....
dadka: duté nohy
Ota: záleží na spalování. Kdybych já spořádala tolik, co můj štíhlý vysoký muž, už bych se jenom kutálela. On jí vlastně správně, celý den pořád něco, kdežto já jím párkrát za den. V práci to ani jinak nejde. Ale stejně, když sečtu kvantum jeho jídla a porovnám s tím svým, pořád vede.
Naše holky byly každá jiná.Starší jedla dobře, mladší jsem naháněla okolo pískoviště aspoň hodinu, než si aspoň kousla do rohlíku se šunkou.Ve školce jsem odpoledne čekala, až malá dojí a aby mně potom vyplivla žvanec masa od oběda do ruky.
Nejstarší vnuk je kyselina. Sežere všechno.Makovec nebo vánočku ke snídani si ani nekrájí, nestojí to zato.Je schopen za odpoledne sníst 4 nohavice štrůdlu. Měří 185 cm, váží 80 kilo ,nohu má 48 a taky je ve vývinu. Určitě má duté nohy, jinak není možné, aby jeho žaludek takové množství jídla vstřebal. Nejraději má sladké ve všech podobách a foprmách.
mě vlastně děti zachránily
S manželkou jsme, až do doby než náš nejstarší snědl za den víc než ona ( cca 5 let věku), stále řešili "moje stravovací zvyky".
Tedy že hojně snídám, svačím, hojně obědvám, svačím a večeřím.... to se mé ženě zdálo léta podezřelé a nepřirozené protože pochází z rodiny "tchána vředaře", kde bylo jídlo pouze činností trpěnou...
Starší syn ve dvou letech olizoval omítku, tak jsem se ptala pediatra, jestli mu nechybí vápník a ten mi řekl, že i kdyby mu chyběl, ve dvou leterch asi těžko bude vědět, že je v omítce. Tak jsem zkonstatovala, že to není na léčbu, ale na přes zadek a pan doktor mi to s úsměvem odkýval.
Mladší syn - 8 let - k večeři 2 talíře polévky, dva rohlíky se šunkou - po dojedení - já mám hlad. Doporučuju mu vzít si jablko a jdu si pro pití do kuchyně. Vrátím se, chybí mi kus rohlíku. Sní jablko a hlásí - pořád mám hlad. Děsím se toho, až bude v pubertě 
.
.JPG)
ještě že mám holky, u těch mám naději, že budou od puberty "držet dietu" a nebudou se snažit mě sežrat
To by mě zajímalo, jak ty mrňata přijdou na to, že v omítce je vápník a že si ho tak můžou doplnit
Náš šprk se řídí heslem "masíčko nepapám", takže ani měkká kuecí prsa do něj nedostanu. Zato párek a salám by jedl furt. Párek mu tak jednou týdně dám, ať aspoň nějaký maso má. A občas se mu podaří nám ukrást z chleba kolečko vysočiny. Jo a dětskou šiunku teda mívá.
Poslední dobou se začíná taky neskutečně nimrat v jídle.
