Druhé dítě. Ano, nebo radši ne? Nemůžu se rozhodnout.
Jsem jedináček a co si pamatuji, trpěla jsem tím už od dětství. Záviděla jsem všem kamarádkám, které měly sourozence, i když, pravda, ony zase záviděly mně, že jsem sama a nemusím se s nikým o nic dělit.
Teď jsem dospělá a situace se z mé strany nezměnila. Absenci bratra nebo sestry vnímám dost intenzivně, obzvlášť poté, co mi rodiče oba dva předčasně zemřeli na rakovinu. Mám sice manžela a dcerku, ale to není totéž. Sestřenice a bratranci mají sebe navzájem a mne nepotřebují, v podstatě se nestýkáme. Já tak vlastně nemám nikoho z mé původní rodiny a ten pocit pro mne není příjemný.
Vzhledem k výše popsanému jsem si vždycky přála mít alespoň dvě děti. Nechtěla jsem postavit do světa jedináčka, který by mohl mít stejné pocity jako mám já. Jenže teď jsem dost na vážkách. Ne, že bych druhé dítě nechtěla. To chci a hodně moc, ale mám velkou obavu z budoucnosti a strach, abychom dokázali obě děti správně zabezpečit.
Naší dcerce budou tři roky, považovala bych za ideální, kdyby se druhé dítě narodilo maximálně do dvou let. Chtěla bych, aby k sobě měly blízko a rozuměly si. Starost mi však dělá naše finanční situace a vyhlídky do budoucna.
Manžel přišel o práci a musel odejít z pozice, kterou si budoval více než deset let. Přišlo to jako blesk z čistého nebe, k tomu já na mateřské… Víc asi popisovat nemusím. Během dvou měsíců se mu podařilo sehnat jiné místo, kde ale začíná v podstatě od píky, z té nejnižší pozice. Samozřejmě, že sháněl něco „lepšího“, ale když viděl, jaká je situace, vzal to, co bylo, a jsme za to ještě rádi. A doufáme, že během pár let se opět vypracuje jak co se týká kariéry, tak finančně. Pokud se tedy opět nezačne propouštět a on neskončí znovu na úřadu práce. Stalo se to jednou, může se to stát i podruhé.
Mně končí mateřská, v září bych měla nastoupit do práce. Nemám nějak extra prestižní profesi, jsem vyučená jako prodavačka. Takže ani můj plat nebude nic moc. Počítám, že budeme rádi, když vyjdeme s tím, co máme.
A do toho všeho se mi teď honí hlavou úvahy o druhém dítěti. Moc bych ho chtěla. Strašně, jsem tím úplně posedlá. Jenže mám pocit, že si ho prostě nemůžeme dovolit. Jakmile bych nastoupila na druhou mateřskou, manžel by ze svého platu čtyřčlennou rodinu živil jen těžko. Vidím to dnes, kdy ještě na mateřské jsem, a jak musíme hodně počítat. Navíc se má všechno ještě zdražovat, nedostanu ani porodné…
S mužem to řešíme pořád dokola a nemůžeme se rozhodnout. Něco nám říká, ať do toho jdeme a o druhé dítě se pokusíme, že nějak to pak přece zvládneme. A pak zahlodá obrovská obava, co když to zvládnout nepůjde? Co když manžel znovu ztratí práci, co když bude tak draho, že nebudeme žít, ale sotva přežívat. A do toho odpovědnost za dvě děti.
Možná o všem moc přemýšlím. Jak jste se vy, které máte více dětí, rozhodovaly? Šly jste do toho „bezhlavě“ jen na základě vlastního přání, nebo jste uvažovaly víc reálně a propočítaly si pro a proti? Stalo se některé z vás, že jste touhu po druhém dítěti nechaly zasunutou někde hluboko v sobě a daly přednost větší existenční jistotě?
25.2.2011 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 53 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Související odkazy:
- Místo sladké holčičky máme doma ďáblíčka
- Plánujete otěhotnět? Nezapomeňte na kyselinu listovou!
- Jsem na mateřské. A v pasti.
Diskuse ke článku - Druhé dítě. Ano, nebo radši ne? Nemůžu se rozhodnout.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
pavlina: tak pokud si myslíš, že to není ideální, tak asi není ani důvod se tady ptát.
Musíš sama vědět, jestli jste schopni se postarat o dvě děti.
Otázka je, co by jsi dělala, kdyby jsi otěhotněla a pak zjistila, že to budou dvojčata?...
Já chci více dětí, mám jedno vymodlené a nevím, jestli kdy ještě bude další.
Někdo prostě rodí děti jako o život a pak jich je plno v dětských domovech a jiní na ně čekají a nic.
Jednoduchý závěr, pokud je ve vašich srdíčkách touha a místo pro další dítě, tak nevidím důvod, proč ne.(pokud je střecha nad hlavou a základní potřeby pokryty)
2. dite bych urcite mela. Clovek se nekdy musi ridit "nejak bylo a nejak bude". My mame 2 deti (dceru 9 let a syn temer 7 let). Obcas uvazuji jeste o 3. diteti. Musim ale priznat, ze nas zivot je nyni tak jednoduchy. S detma je zabava a zaroven uz jsou samostatne. Tak si rikam, ma smyl zacinat znova??? Ekonomicky bychom uzivily deti bez problemu. Zatim se spise priklanim, ze NE.
no nevím, jestli bych na svá bedra brala zodpovědnost za vymření lidstva 
já bych do toho nešla - jsem sobec. jen žasnu , když vidím např to, co včera v TV - v jedné místnosti 4 lidi a hlava rodiny s bohorovným klidem oznamuje, že za chvíli jich bude pět 
jasně - během života se muže stát cokoli (člověk muže přijít o všechno - o rodinu, majetek...), ale právě proto - jít do něčeho o čem už předem vím, že není ideální
Riki: Jenže to je možná právě tím, že jsi byla o 7 let starší. Pokud bude Pavlína čekat, tak to může dopadnout taky tak, momentálně je věkový rozdíl vhodnější.
A taky prostě starší sourozenec není chůva, ne že by nemohl občas pohlídat, ale rodiče to musí zařídit jinak, takhle ubližují oběma dětem. Kdyby měli jen to mladší, tak by to taky museli zvládnout.
Syn taky chodil v růžových dupačkách, no a co? Tak se na to bude myslet předem a pokud budou mít mladšíh kluka, nebudou holku navlíkat komplet do růžové, existuje spousta hezkého a univerzálního oblečení. A na burzách jde sehnat spousta hezkého oblečení na menší děti v ceně 10-20 Kč za kus.
Při věkovém rozdílu 3 roky se sportovní potřeby akorát dědí- kola, lyže, brusle, takže výdaje navíc to nejsou, jen líp využíté věci.
.jpg)
ještě jedna věc mě napadla - nevím jak to máte s prarodičema, ale my když je třeba nějaký větší výdaj (např. kolo, nedávno výbava do školy apod), tak se na to s babičkama skládáme k narozeninám, Vánocům apod
mám stejný názor jako většina tady - šla bych do toho, taky myslím že kdyby si pořád člověk říkal "co kdyby..." tak by neměl děti nikdy. Sama mam dvě (jsem jedináček a vždycky jsem chtěla dvě děti), naštěstí vypadá že je mezi nima vztah super (což je mi jasný že se může změnit). Jsme na tom finančně celkem špatně, na dovolený nejezdíme, různé dražší věi jako hračky, oblečení apod. nekupujeme, ale holt to ještě chvíli vydržíme, za rok jdu do práce a bude líp
kdyby manžel přišel op ráci - tohle jsme "řešili" když jsme potřebovali hypotéku. Resp. to řešil můj táta, on si nikdy na nic nepůjčoval. Jenže kdybych to měla řešit, tak bydlíme dodneška v 1+1 a nedalo by se nic dělat
tornado-lou: S tím se už v mém věku nedá nic dělat...jsem aspoň připravená na nejhorší....
Já bych si druhé dítě pořídila, protože myslím, že s penězma se to vždycky nějak zvládne. Za třeba 10 let, až "budou" peníze, tak už třeba bude na další dítě pozdě a hlavně to už budou 2 jedináčci.
Vůbec neuvažuj o tom, že bys měla pouze jedno dítě.Když nic jiného, tak jedno dítě je pouze pro strach. A až bude vhodná doba, tak zase třeba už nebudeš nejmladší....
No a já měla děti dvě, rozdíl dva a půl roku. Že by teda synci měli mezi sebou příkladný bratrský vztah, to jsem nepozorovala. 
Ekonomické hledisko jsem tenkrát na zřetel nebrala, protože jsem je měla před sametovou revolucí - jiný režim, jiné poměry, jiné perspektivy. Kdyby to vypadalo tak, jako to vypadá dneska, nejspíš bych děti vůbec neměla, neb bych si byla jistá, že neuživím ani jedno. 
Almega: seš děsně pesimistická. a ne jenom dneska. všechno přece není tak černý jak to vidíš.
Já bych do toho nešla. Ale každej máme jiné zkušenosti, a vycházíme z jiných základů. Osobně sourozence nevidím jako zas takový přínos. Mám sestru, o 7 let mladší. Od mých 10 let jsem ji "měla na krku". Musela jsem ji vodit do školky, vyzvedávat ji, podle potřeby jí obstarat svačinu, večeři, dohlídnout na koupání, zahnat ji do postele. Brát ji všude s sebou, kamkoliv jsem chtěla jít, a dohlížet, aby neprovedla oslovinu, a nic se jí nestalo, neb jsem starší a rozumnější, tudíž mám zodpovědnost za obě. Rodiče pracovali oba na směny a často nebývali doma, tak jsme musely být samostatné holky, jinak to nešlo, ale musím říct, že ta dennodenní odpovědnost za mladší ségru mi fakt vadila a do mých 15 let jsem brala ségru jako přívažek, vůbec ne jako sourozence, ale jako něco nesvéprávného, o co se teda musím postarat, ale o sdílení nějakých pocitů nemohla být řeč. Lezla mi na nervy, krátce řečeno. Pak jsem začala dojíždět na střední školu, a ségru jsem skoro nevídala. Veškerý sourozenecký vztah se omezil na fakt, že máme postele v jednom pokoji. Mezi dveřma jsme si někdy řekly čau, toť vše. Každá jsme měla jiné kamarádky, jiné koníčky, a ona pro mě pořád byla to otravné mrně, co se nebere vážně. Když mi bylo 20, vdala jsem se, ségře bylo 13. Odstěhovala jsem se, měla svoje děti (a dobrou průpravu k péči o ně díky ségře ) a viděly jsme se se sestrou ještě méně. Spíš vůbec. Až teprve když mně se blížila 40, a sestře už bylo přes 30, našly jsme k sobě trošku nějaký vztah, ale nikdy to nebude kdovíjak srdečné, a se svými dvěma kamarádkami, které mám už od školních let, mám lepší a důvěrnější vztah než s vlastní sestrou. Čili sečteno a podtrženo - sourozenec nemusí být zas taková výhra pro život. Ségra, nečti to.
Včera byl článek na netu o paní,která má 9 dětí(u nás,v ČR),a sebrali jí všechny příspěvky-nyní má s celou rodinu(manžely měla dva,ale neplatí...) jen 12500,- Kč,náklady minimální asi 25 tisíc...Dětem je asi 1 -18 let....Pro mě je to neskutečné,že si někdo udělá tolik dětí,ale je vidět,že někdo nepřemýšlí,jak je uživí a jen je vypouští do života....Dnešní politika je ovšem o tom,že my-chudá většina-máme ušetřit státní výdaje,a pak to takto dopadne.(nejsou to cikáni...).V nejhorším případě děti vezmou a dají do děcáků,bezmyšlenkovitě se jen dodržují paragrafy,rodina sem,láska tam...A ti bohatí neznají slovo soucit,solidarita nebo snad mecenášství...raději si postaví x-té sídlo,koupí rychlejší letadlo nebo auto .
kat: 9.12-ne,naše děti byly přesně naplánované a když už jsem se překonala,že je budu mít(nechtěla jsem žádné děti,ale manžel ano...),tak jsem se o ně taky pečlivě starala a dělala vše pro ně....
Se svou sestrou jsem si nikdy moc nerozuměla,ani jsme neudržovali vztahy s jinými příbuznými,což mi dost chybí.Chtěla jsem 4 děti,po 2 ale přišel samet,manžel o práci, měli jsme vyplácet velké dědictví,opravovat dům...už jsem se bála.Taky jsem nebyla nejmladší. Docela mě to mrzí.Teď jsou děti na VŠ, finančně je to záhul,ale zase jsme je vedli k samostatnosti a aspoň dcera stíhá u studia i brigádu a na parádu si vydělá.U 4 dětí by to muselo být podobně,něco si přivydělat a já bych víc vařila a pekla jídlo s sebou na koleje. Takže autorce bych řekla jediné: neboj se druhého dítěte. Spočítejte si finance,udělej si nějaký "stravovací plán" abys bezhlavě neutrácela.Navíc existuje tolik bazarů,sekáčů a burz,že cokoliv se dá koupit levně-brusle,kolo atd. Za pár korun vyšperkovat a nikdo nemusí vědět,že není úplně nové. Z vlastní zkušenosti vím,že dětem je jedno,jestli jsou V Chorvatsku pod stanem nebo v Jeseníkách v lese.Hlavně když se jim rodiče věnují./holčička se chlubila,jak byli teď v únoru 2 týdny na Mauriciu.Pak z ní vypadlo,že ji to nebavilo-maminka se vyvalovala u bazénu,tatínek serfoval v ntb po internetu,u večeře se zaobírali jeden druhým a holka se plácala od ničeho k ničemu,jen s cizími dětmi/.Zlatý les a hledání pokladů.
